23. kapitola: Chytání

V sakristii byl příjemný chládek, což jeho rozpálené tělo, zuřivě odbourávající zbytky alkoholu, nepochybně kvitovalo. Otec Marko mu nabídl židli a sám se posadil k nízkému oltářnímu stolku, kam před chvílí odložil obřadní části svého roucha.
„Vypadáš stejně, jako když jsem tě viděl naposled.“
„Teď ještě, jestli je to dobře nebo špatně,“ zauvažoval Sirius pobaveně.
„Pořád stejně nešťastně,“ uvedl to na pravou míru kněz a pokračoval obvyklou otázkou: „Měl jsi cestu kolem?“ Vojáků, kteří prošli jeho kaplí, bylo mnoho a všichni od něj dostali tohle pozvání, když odcházel do civilní služby. Jestli budeš mít někdy cestu kolem, zastav se.
„Ano i ne,“ odpověděl Black. „Původně jsem chtěl jet na opačnou stranu. Lákalo mě Španělsko. Nakonec jsem naplánoval cestu sem. Včetně návštěvy vašeho kostela.“
„Takže jde o plánované setkání. Máš na srdci něco, o čem by sis rád promluvil?“
„Nejspíš jo.“
Přestože uvnitř hořel touhou všechno na něj vysypat a zbavit se tak alespoň částečné tíhy na svých ramenou, navenek působil zdráhavě.
„A nejspíš nevíš, jak začít, že?“ pousmál se Marko. „Dobrá, tak mi třeba pověz, jak se ti teď daří? Pokud si to správně pamatuji, odešel jsi pracovat do St. Phoenix. Ještě pořád tam děláš?“
„Jo. Před dvěma lety jsem postoupil na místo chirurgickýho sekundáře.“
„Vynikající.“
„Ani bych neřekl,“ ušklíbl se Sirius. „Mnohem víc zodpovědnosti, mnohem míň legrace. Ale nechci vypadat, že si stěžuju. Mám práci, mám kde bydlet, mám co jíst.“
„A pít...?“ Otec Marko nechal svoji narážku patřičně vyznít.
„Jo,“ přiznal Sirius bez cavyků. „Můj bar je dobře zásobenej.“
„A jaký na to mají názor tvá játra?“
„Už se ke mně nechovají tak hezky jako dřív. Krapet přitvrdily, to je pravda.“
„Tvůj styl života byl vždycky trochu sebedestruktivní. Ale mysl máš stále jasnou.“
„Je to pár tejdnů nazpátek... Mám dojem, že jsem se octl v temnotě... Udělal jsem něco, co... mě přivedlo na scestí a... pak sem.“
„Naslouchám ti, Siriusi.“
„Zabil jsem člověka, otče. Nebyla to nedbalost a nebylo to ani nic promyšlenýho. Víte, jakej je můj postoj k eutanázii.“
„Ano, to vím.“
„Uškrtil jsem chlapa, co znásilnil medičku. Holku, který jsem na chirurgii dělal vedoucího praxe, než se rozhodla odejít na pohotovost... Vlastně těch ženských znásilnil víc. Teprve zpětně jsme se dozvěděli, že s těma zvěrstvama začal už během vlastního studia. Byl to stálej lékař na urgentním příjmu. Pravidelně kradl zásoby narkotik ze služební lékárny, aby je pak mohl aplikovat ženám, který by se s ním dobrovolně nevyspaly.“
„To zní dost otřesně.“
„Jo... Bylo to strašný. Načapali jsme ho s kolegou u ní doma. Ta scéna byla příšerná. Chytil jsem ho do kravaty a odtáhl ho od ní a on se celou dobu smál. Vysmíval se nám. Vysmíval se jí. Nevím, jak přesně se to stalo, před očima jsem měl rudou mlhu. Kolega na mě musel zařvat, abych ho pustil. Jenomže to už bylo pozdě. Po převozu do nemocnice zemřel.“
„Dovedu si představit, jak strašná pro tebe musela být konfrontace s takovým druhem zla... Předpokládám, že jsem první, komu jsi svůj čin přiznal...?“
Sirius přikývl.
„Vyslýchali nás a my jim předhodili verzi příběhu, ve kterým se nás snažil napadnout. Uhráli jsme to na sebeobranu.“
Otec Marko se dlouho zamyšleně mračil.
„Tvůj kolega křivě svědčil, aby tě dostal z nepříjemné situace. To chtělo buď notnou dávku sympatií k tobě, nebo naopak pořádnou porci nenávisti k tomu druhému muži.“
„Přiznal mi, že se jen tak tak držel, aby toho bastarda na místě nevykuchal. Jenomže on má na rozdíl ode mě mnohem lepší sebeovládání.“
„Lituješ toho, co jsi udělal?“
Tentokrát to byl Sirius, kdo se zamračil a dlouho pátral po svých pocitech.
„Já nevím,“ prohlásil nakonec. „Na jednu stranu je mi z toho všeho špatně. Vím, že nikdo nemá právo vynášet rozsudky nad ostatníma, a uvědomuju si, že já to v tom afektu udělal. Zkrátil jsem mu život, protože jsem se nechal zaplavit adrenalinem a vztekem. Jenomže na druhou stranu, když nad tím zpětně uvažuju, nemůžu se zbavit myšlenky, že dostal přesně to, co mu patřilo. Byl to perverzní psychopat, kterej zničil život minimálně čtyřem ženám. Nějak nejsem schopnej uznat, že bych za tenhle čin měl nést vinu, přestože podle zákonů vinen jsem.“
„Podle světstkých i podle těch Božích,“ potřásl smutně hlavou otec Marko. „Je to tak, Siriusi. Jakkoli jsou tvé pocity pochopitelné a z lidského hlediska přirozené, nelze jimi ospravedlnit podstatu skutku, který jsi spáchal.“
„Takže podle vás bych se měl přiznat.“ Nebyla to otázka, Black se nepotřeboval ptát, aby znal knězův pohled na věc. „Měl bych jít s pravdou ven a přijmout trest.“
„Ano. Pokud bys však učinil doznání před úřady, uvrhl bys do svízelné situace svého bližního. Křivé svědectví je trestný čin. Chápu, když v tomto případě nebudeš chtít konat. Pokání bys ale činit měl. Sám cítíš, že tě k tomu něco uvnitř nutí. Nebo se mýlím?“
„Ne. Nemýlíte se. Já to v sobě vážně neustále probírám. Zvlášť, když si uvědomím, že jsem to byl vždycky já, kdo tak přísně soudil všechny, co se rozhodli podlehnout tlaku pacientů a dopřát jim milosrdenství v podobě injekce morfinu navíc. Byl jsem to já, kdo kritizoval doktory, co si hrajou na bohy a provádějí potraty...“
„Tvé svědomí pracuje, Siriusi. A co jiného je svědomí než působení Boží. Žádný lidský tvor není bez něj, všichni ho v sobě máme. Stačí mu naslouchat. Věřím, že jednou pochopíš, jaký dopad měl tvůj čin, a pocítíš skutečnou lítost. Teprve tehdy budeš připraven požádat o odpuštění a přijmout nikoli trest, ale milost našeho Pána.“
„Vy byste utěšil i Ďábla,“ prohodil Sirius s ulehčeným smíchem a pomalu se zvedl.
„Člověk může mít své démony. To pro mě ale není důvod nepodat mu pomocnou ruku.“
Otec Marko vstal také a natáhl k Blackovi dlaň. Black ji pevně stiskl.
Když vyšli na sluncem zalité nádvoří lemované platany, znovu si nasadil černé brýle a zamířil k bráně do ulice.
„Děkuju, otče. Sbohem.“
„Bůh s tebou, Siriusi. Až budeš mít zase cestu kolem, zastav se.“

„Walden Macnair, 69 let, dušnost, hemoptýza, tlak 150/90, tep 115.“
„Vezměte ho na dvojku,“ nasměrovala záchranáře Denisa a přivolala doktorku Grangerovou, která jediná byla momentálně volná.
„Co přivezli?“
„Pan Macnair, 69 let, dušnost, vykašlávání krve, hypertenze. Odvezli ho na dvojku.“ Podala jí záznam výjezdu záchranné služby a nově založenou kartu. „Posílám s vámi Merry. Je tu dneska poprvé, ale je šikovná. Dělala u saniťáků. Zaučovala jsem ji sama.“
Merry energicky vyrazila na vyšetřovnu a nechala Hermionu pět metrů za sebou.
„Díky, už si ho přebíráme,“ poznamenala směrem k záchranářům, vrátila jim jejich vybavení a připojila pacienta na monitor životních funkcí. „Zvednu vám lůžko výš, pane Macnaire, aby se vám lépe dýchalo. Vím, že to není snadné, ale snažte se zůstat v klidu. Teď vám na hrudník připojím tyhle elektrody snímající srdeční činnost –“
„Já... jsem... lékař,“ zasýpal téměř neslyšně pacient a přes kyslíkovou masku na ni vrhl dosti opovržlivý pohled.
„Promiňte, to jsem netušila. Dobrá. Takže vás připojím na monitor, nasadím pulsní oxymetr a zavedu infúzi.“
„Vy jste vážně rychlá,“ usmála se Hermiona, když vstoupila na vyšetřovnu a zastihla Merry, jak napichuje žílu a zavádí katétr. „Dobrý den, pane Macnaire, jsem doktorka Grangerová. Berete léky na vysoký tlak?“
„Doktor,“ šeptl Macnair nedůtklivě. „Doktor Macnair.“
„Ach tak, promiňte. Trpíte arteriální hypertenzí, doktore Macnaire?“
„Ne.“
„Užíváte hypnotika, antidepresiva, antipsychotika nebo opiáty?“
„Ne.“
„Dobrá. Podáme propranolol 20 miligramů bolusově, uděláme dvanáctisvodové EKG a snímek hrudníku.“
Mezitímco povídala, vyšetřovala pacienta pohledem, poslechem i pohmatem. Kmitala stejně rychle jako Merry, která už aplikovala lék na snížení krevního tlaku, zapnula elektrokardiograf a připravovala rentgenový přístroj.
„Hemoptýza je dnes poprvé?“
Doktor Macnair kývl.
„Dobře. Teď se prosím nadechněte a nehýbejte.“
Hermiona i Merry si oblékly ochranné pláště a pořídily tři snímky hrudníku.
„Hotovo. Můžete se uvolnit, doktore Macnaire. Merry, pošlete na radiologii žádanku na zpracování. Doktore Macnaire, jak dlouho máte potíže s dýcháním?“
„Je... tam... výpotek?“
„Bilaterální chrupky a bronchospasmus,“ přikývla Hermiona. „Máte chronickou obstrukční plicní nemoc?“
„Nebyla mi... dia... diagno...“
„Nebyla vám diagnostikována, rozumím. A dechové potíže máte už delší dobu?“
Macnair zavrtěl hlavou. Vypadal zchváceně. Kyslíková maska na jeho ústech se mlžila, jak rychle a povrchně dýchal.
„Pokud je to CHOPN, nemůžu zvýšit přísun kyslíku, to jistě víte. Saturace je momentálně 90. Pokud by během následující půlhodiny klesla, můžeme zvážit připojení na pomocný dýchací přístroj.“
Macnair znovu zavrtěl hlavou. Tentokrát mnohem rozhodněji.
„Nechcete, abychom vás v případě potřeby intubovali?“
„Ne. Nechci to.“
„Dobře. Vaše přání beru na vědomí. Teď k tomu pleurálnímu výpotku. Až budeme mít k dispozici rentgenové snímky a budeme znát přesnou polohu, provedme punkci. Odsátou tekutinu pošleme na laboratorní rozbor. Uděláme biochemii, cytologii i mikrobiologii. Výsledky by nám měly poskytnout odpověď na otázku původu vašich potíží. Souhlasíte?“
Macnair kývnul.
„Výborně. Sestra Merry tu s vámi zůstane. Jestli si přejete něco na ztišení bolesti, může titrovat 5 miligramů morfinu. Jakmile bude hotový elektrokardiogram, vrátím se k vám.“
„Poč... kejte,“ hlesl slabě, když se Hermiona vydala ke dveřím. „Já... chci... doktora.“
„Prosím?“
„Doktora,“ opakoval Macnair. „Chci, aby... mě ošetřoval –“
„Odmítáte být v péči lékařky? Přejete si ošetření mužem?“
„Ano,“ vydechl úlevně.
„Fajn. Nějakého sem pošlu, až bude mít čas,“ řekla doktorka Grangerová s rukou na klice a víckrát už se na něj nepodívala.

U bazénu bylo v odpoledním parnu příjemně. Severus ležel na jednom z lehátek pod slunečníkem a četl si, zatímco Lubka s Marinou dováděly ve vodě.
Barman postavil na stoleček vedle něj vysokou sklenici s mátově zelenou tekutinou, černým brčkem a plátkem limety.
„Váš drink, pane.“
Severus odložil knihu a nadzdvihl sluneční brýle.
„Díky, Miro. Už měly dámy zmrzlinu?“
„Ještě ne.“
„Tak jim nějakou doneste. Ať na chvíli vylezou ven.“
Chlapík s tichým smíchem odkráčel zpátky na bar a za chvíli už nesl ke stolečku dva zmrzlinové poháry s ovocem. Pak v srbochorvatštině zakřičel něco, co mohlo dost dobře znamenat: „Máte tu zmrzlinu, kočky.“, stejně jako třeba: „Koukejte už jít z vody, kačeny.“ Ten jazyk byl pro anglofonního člověka dokonale nesrozumitelný.
„Mmm, zmrzlinka,“ tetelila se Marina a mokrá sebou pleskla na volné lehátko.
Lubka se spokojila s místem na zemi pod Severusovýma nohama.
„Proč taky nejdeš do vody? To ti není horko?“
„Je mi příšerné horko,“ přiznal.
„Ale?“
„Ale...?“
„Ale nemáš s sebou plavky?“
„Plavky mám. Dokonce na sobě, což zřejmě pod těmi kalhotami není vidět, uznávám.“
„Tak v čem je problém?“
„Nejsem fanouškem chlorované vody.“
„Máš radši moře? Můžeme jít na pláž,“ navrhla Marina.
„Tam není bar,“ odvětil suše Severus a usrkl perfektně připravené mojito. „Mimochodem, čekáme na Siriuse,“ připomněl. „Měl by se každou chvíli vrátit a obdarovat nás hříšně dobrou pizzou.“
„Ty se bojíš vody, že jo?“ nevzdávala to Lubka. „Ne, já už to mám! Neumíš plavat!“ vykřikla náhle a v očích barvy bazénové modři se jí zračil triumf. „TY NEUMÍŠ PLAVAT!“
„Tak to není,“ namítl Severus a pokusil se jí tuhle úvahu vyvrátit, jenomže Lubka už ho neposlouchala. Vyměnila si s kamarádkou několik krátkých vět v mateřském jazyce, načež si Snape ani nestačil odložit drink zpátky na stolek a obě už ho s divokým smíchem tahaly k okraji bazénu.
Vyvinul ještě pokus zapřít se rukama o lehátko, to však bylo jen zoufale nestabilním kusem plastu, z něhož brzy sklouzl dolů a byl nemilosrdně hozen rovnou do vody.
„To nebylo fér,“ řekl, když se vynořil nad hladinu a odhrnul si mokrou ofinu z očí. „Vylily jste mi drink.“
Marina se ještě pořád chechtala. Lubka s tím přestala, když se Severus odrazil nohama od stěny bazénu a ležérním znakem začal překonávat jeho délku. Samolibý výraz v jeho tváři a slastně přivřené oči vypovídaly o tom, jak nesmírně si to užívá, nehledě na skutečnost, že se koupe v dlouhých kalhotách a košili s vyhrnutými rukávy.
„Než doplavu nazpátek, chci mít na stolku nový,“ křikl na ně ještě. „Bez cukru, prosím.“
„Hmm,“ protáhla zamyšleně Lubka. „Takže plavat umí. Tak proč sakra leží tři hodiny na lehátku s knížkou?“
„Protože je to Angličan?“ nadhodila Marina a vyhrábla z kabelky peněženku. „Anebo prostě proto, že je to chlap, kterej si vezme na pokoj opilou holku, aby s ní mluvil o kvantový fyzice?“
„A o čem se mnou měl mluvit? Gastronomii, zeměpis, literaturu a medicínu už jsme probrali v klubu.“
„Panenko Maria, ty jsi někdy vážně zabržděná. To, co je divný, je, že jste spolu jen mluvili. Už chápeš?“
„Jako že jsme spolu měli mít sex? To by ale předpokládalo konsens, ne?“
„Co?“ Marina vykouzlila na snědé tváři rozkošně zmatený výraz. „Copak ty by ses s ním nechtěla vyspat? Děláš si srandu?“
„Já jsem ale nemyslela sebe,“ vysvětlila Lubka se stoickým klidem.
„Takže problém má on?“
„Nenazvala bych to úplně problémem. Spíš stavem.“
„Je ženatý?“
„Ne.“
„Gay?“
„Ne.“
„HIV pozitivní?“
„Ne.“
„Umírá?“
„Ne.“
„Tak co proboha?“
„Je do někoho zamilovaný.“
„Aha.“

„Žena cca 20 let, nalezena u řeky v bezvědomí, Glasgow 4, hypotenze 65/40, tachykardie 120, dýchání oslabené. Bez vnějších zranění. Kam s ní?“
„Vyšetřovna 5. Volám ARO.“ Denisa zvedla sluchátko telefonu a vytočila číslo. „Doktorko Sinistrová, potřebujeme lékaře a sestru. Pacientka v bezvědomí, oslabené dýchání, hypotenze, tachykardie... Dobře, čekáme na pětce.“
„Deniso, co se děje?“ uhodila na vrchní sestru doktorka Potterová, která se právě vrátila z vyšetřovny č. 3, odkud si ortopedie odvážela na sál chlapce s otevřenou frakturou loketní kosti.
„Kritická pacientka na pětce. Už jsem volala ARO. Sinistrová tu bude do tří minut.“
„Standard je 90 sekund,“ odsekla Lily. „Vždyť je to jen přes chodbu!“
„To ano, ale právě jim kolabuje pacient s pravostranným srdečním selháním.“
„Dobrá, jdu tu ženskou převzít, ať můžou saniťáci vypadnout.“
Za pochodu si svlékala zakrvácený jednorázový oblek a upravovala vlasy, které se osvobodily ze sevření gumičky a cestovaly teď volně po jejím obličeji.
„Doprdele,“ zavrčela, když jí gumička mezi prsty praskla. „Deniso, nemáte náhodou – ?“
Jen co se otočila zpátky k recepčnímu pultu, zjistila, že už jí Denisa Creeveyová hází balíček s gumičkami do vlasů.
„Už vám někdo řekl, že bez vás by se to tady položilo?“
„Takhle přímo ne, doktorko Potterová, ale já umím číst mezi řádky,“ usmála se vrchní sestra koutkem úst a obrátila hlavu k muži, který právě dorazil na recepci a zpříma se na ni zahleděl. „Přejete si, pane?“
„Krum Viktor,“ představil se mladý muž. „Já –“
Zezadu do něj ramenem vrazila jakási obrovitá figura zahalená pouze do andělíčka, zbytek věty mu zatlačila zpět do hrdla a uháněla k východu. Když se konečně vzpamatoval a chystal se učinit druhý pokus o komunikaci, trefila ho do druhého ramene Susan Bonesová, která kolem něj s jekotem proběhla a zmíněného obra skokem srazila k zemi těsně před prosklenými dveřmi. Těsně před prosklenými dveřmi znamená, že její manévr měl za následek roztříštění skla obrovou hlavou, půl litru krve na podlaze a jednoho kritického pacienta navíc.
„Ale ten prsten mám zpátky,“ pravila s výrazem hlubokého zadostiučinění a vracela zásnubní šperk na jeho právoplatné místo, mezitímco dva zřízenci nakládali obrovitého muže na nosítka. „Deniso, zavolej nějakýho doktora! Pan Popovič bude potřebovat šití.“
„Dovolíte?“ Muž, který se před chvílí na recepci představil jako Krum Viktor, teď popošel ke zraněnému, složil k nohám černou cestovní tašku, z přední kapsy vytáhl latexové rukavice a opatrně prozkoumal řezné rány v pacientově obličeji. „Když mi donesete sadu na šití, myslím, že to zvládnu.“
Susan na něj zůstala ohromeně zírat. Denisa za pultem zbystřila.
Dřív než jim stačil cokoli vysvětlit, rozbitými dveřmi dovnitř vkročila doktorka Grangerová, v náručí nesla šest kelímků s kávou a souhrou vesmírných vibrací natolik upoutala jeho pozornost, že když vzápětí nešťastně uklouzla po kaluži rozlité krve, stačil zachytit nejen ji, nýbrž i všech šest kelímků s kávou.
„Jste v pořádku?“ zjišťoval a bůhvíproč ji nepřestával pevně svírat kolem pasu a svou hrudí tisknout k té její držák se šesti kelímky.
Hermiona s bušícím srdcem hleděla do jeho ostré, bledé tváře, odkud ji zpod hustého obočí upřeně pozorovaly černé pronikavé oči.
„Myslím, že jsem v pohodě,“ řekla a bůhvíproč se ani nepokoušela vyprostit z jeho sevření.
„Doktor Krum, Viktor,“ představil se. „Nový stálý lékař.“
„Hermiona Grangerová, mladší lékařka, těší mě.“
„Může mi někdo říct, proč já se tady na to nevykašlu a neodjedu taky na nějakou pěknou letní dovolenou, co?“ rozlehl se urgentním příjmem podrážděný hlas doktorky Potterové, která se spěšně vracela z vyšetřovny číslo 5.
Když došla až k recepci a uvědomila si, co vidí, naklonila hlavu ke straně a zúžila oči do malých škvírek.
„Tři otázky. Zaprvé, ty dveře mám naúčtovat komu?“
„Pan Popovič,“ přispěchala s odpovědí Denisa. „To je ten s obličejem plným střepů, co leží na nosítkách.“
„Fajn. Zadruhé, proč má můj nový stálý lékař na sobě místo pláště a stetoskopu doktorku Grangerovou?“
„Ona uklouzla na tý krvavý louži a on ji chytil!“ vysvětlovala horlivě Susan, na kterou jeho výkon udělal opravdu dojem.
„Bezva. Takže pokud už doktorka Grangerová stojí pevně na nohou, můžete ji pustit a jít se převléct. Je tu práce jako na kostele.“
„Jistě, madam,“ zahučel doktor Krum, opatrně propustil Hermionu z držení a s lehkým nádechem ruměnce vykročil ke dveřím lékařského pokoje, na něž paží ukazovala Denisa Creeveyová.
„A poslední otázka – kde mám kafe?“
„Tady, doktorko Potterová,“ zahlásila Hermiona, z držáku ve svém náručí vypáčila kelímek s trojitým espressem a vtiskla jí ho do nastavené dlaně.
„Výborně. Hned se cítím líp. Deniso, založte prosím do systému kartu té pacientky z pětky a spojte se s policií. Řekněte jim, že tu máme tělo asi dvacetileté ženy v prvním trimestru těhotenství, jejíž totožnost neznáme a která zemřela za podezřelých okolností na následky vnitřního krvácení.“