DMD 2026

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či mi zasa rovnako odpovieš, keď sa ťa na to už možno aj tridsať rokov pýtam. Aj na týchto stránkach viac ako dvesto razy.
- Starý môj, ja som si už na to zvykol. Nemôžeme to predsa meniť.
- Prečo by sme nemohli, Pištík môj? Veď tých štrnásť slov v dvoch vetách tu byť nemusí. Päť razy už nebolo.
- Veruže nebolo. Ale aj tak to radšej necháme na dobu, keď tu už nebudeš a nahradí ťa ten krepý Američan to tu celé zreštituuje.

Klony se učily jen to, co nutně potřebovaly vědět. 

Jak držet blaster. Jak pilotovat. Jak se postarat o raněného bratra  a jak poznat, kdy už to přestalo mít cenu.

Cokoli navíc by je jen zdržovalo od nástupu na bitevní pole.

I tak měl Omen někdy pocit, že je toho Kaminoanci naučili moc. Mohli jim dát jen gesta pro jdi a zastav a utíkej a střílej.

Naučili je myslet. A cítit. A mluvit.

Říkat Mám strach. A To bolí. A Ne, prosím, ne.

A pak předstírali, že jim nerozumí.

A každé to nedorozumění byla další jizva, která se nikdy pořádně nezhojila.

V následující pětiletce následujícím pracovním období hodlám zintenzivnit dopad svého osobního vkladu zejména prostřednictvím užšího zaměření a profesionalizace v oblasti interdisciplinarity a věcnosti v přístupu k požadavkům kolegstva v rámci snah o rozvoj vědecké a tvůrčí činnosti. Především se soustředím na naplňování vytyčených cílů (z nichž za nejpodstatnější považuji zejména jejich stanovení v rámci daného časového rámce). Ráda bych se věnovala také prohloubení multioborových vazeb mezi jednotlivými oborovými pracovišti, a v rámci této konektivity pak také posílení vzájemné kolaborace na projektech, které budou v budoucnu vytyčeny, a to metodou vytyčení této spolupráce v rámci konektivity při práci na jednotlivých projektech. 

Každé ráno mu s láskou chystala snídani.

Každé dopoledne s láskou vařila, nebo pekla.

Kdykoliv odcházel, zamilovaně ho políbila.

Když se zdržel ve Společnosti, přinesla košík s bábovkou nebo studenou pečení.

Dávala mu obklady, když ho bolela hlava. S nekonečnou něhou a trpělivostí snášela jeho změny nálad.

Každý večer se k němu s láskou tulila, když jí šeptal: "Anynko, já tě mám nevýslovně rád."

Pokaždé jako odpověď ucítil na rameni její rty v zachvění mezi úsměvem a polibkem. 

Nikdy ale nevyslovila ta dvě slova. Každou noc, když nemohl spát, si s větším a větším trápením uvědomoval, jak je potřebuje slyšet.

Otec je přísný ale spravedlivý, Matka pečující a laskavá, i za hříšníka se u ostatních přimluví. Ale ani jeden z nich se úplně nezaměřuje na rozvazování. Modlit se k nim by teď byla jen hromada prázdných slov. Pak je tam ještě… Lovec, Stařena, Nymfa…?

Na to, že vyrostl mezi jejich vyobrazeními, byly jeho náboženské znalosti dost mizerné. Nechtěl svůj život zasvětit uctívání figur, které mu neodpoví a možná si ho ani nevšimnou. Ale jak by se mu teď hodilo nějakého toho boha na své straně mít.

„Pomozte mi někdo, prosím,“ vydechl zoufale v poslední naději, že osud přece nějak zasáhne.

„Nebreč, oni si jenom vyměňují názory,“ Markéta objímá brášku. 

„Povím ti pohádku, chceš?“ Kluk škytá, záda se chvějí a růžová kočka na růžovém triku vlhne.

„O Supermanovi,“ holčička už si zoufá. „O Metropolis. Jak měl sílu Slunce a mohl rozbít planetu jako hračku, ale on to neudělal. Postavil se kulkám, aby ochránil ty nejmenší.“

Filip povoluje. Odlepuje se od sestry, rukávem stírá nudli. Nadechuje se. „Všechny přepral!“ 

Aspoň už nebečí. „Nejde o vítězství, ale o spravedlnost!“ snaží se Markétka.

Filip už neposlouchá. Poskakuje po spodní posteli, prstem jako mečem bodá do vzduchu. 

„Au!“ Překvapeně se zaráží. 

Na peřinu kape tma.

„Tvému popisu odpovídá jedna Markéta, která je nezvěstná patnáct let… ne, moment. Patnáct let to bude v září.”
„Takže ještě máme tři měsíce.”
„Budeme muset sakra máknout. A informovat rodinu a požádat je o vzorek DNA.” Povzdech. „To zas bude hromada zbytečného blábolení, aby se obě strany v rámci možností cítily dobře.”
Někdo zaklepe na okno. 
„Potřeboval bych ještě, ehm… pročichat širší okolí.” 
„Jistě,” odpoví Nora a vystoupí z auta. „Jděte napřed, potřebuji pár minut.” 
Adam se zavrtí. 
„Ty už jsi udělal dost. Nemusíš se přizabít.”
Za nimi Roman otevře kufr a sáhne do batohu.
„Které hovado mi vypilo kafe!?” 

Nancy a Ryan se do sebe zamilovali, protože když společně mlčeli, bylo jim dobře. Tím samozřejmě nechci říct, že spolu vůbec nemluvili, jen že některé věty mezi nimi zazněly jen výjimečně nebo vůbec.

Nevím, co bych bez tebe dělala.

Vrátila jsi mi do života smích.

Položila bych za tebe život.

Miluji tě.

Kdybyste se jich zeptali, jestli jim nechybí vyznání lásky, jen by se nechápavě zamračili. A možná by se jim vybavila jiná slova.

Klidně tam přespi, ať nesedáš do auta unavený, já děti zvládnu.

Dáme si závod domů? Tři, dva, jedna...

Dej mi chvilku, jdu s tebou.

Chceš kakao?

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je poslední zbytečná věta.

Hadrata ibn Malaka, perský lékař, učenec a imám ve studovně madrasy a hleděl do svitku od marockého učence o sférách božího vlivu. 

Přesto, že již od útlého mládí přečetl Hadrata mnoho učených pojednání o náboženství, filosofii a mnohém jiném, a mnozí by ho tak považovali za moudrého, on sám měl dojem, že čím více toho zná, tím menší to dává smysl.

Mňáu... rozlehlo se prostorem knihovny zvědavě.

Hadrata vzhlédl. Zpoza knihovny vyšlo důstojně mourovaté kotě.

"Pojď blíž," usmál se Hadrata. "Přinášíš mi Allahovo znamení? Hmmm? Ano, dává mi díky tobě vědět, že živote je nyní a zde v krásných drobnostech."

Můry procitnou. Rozevřou křídla. Místností zaskučí vítr, postrčí ho vpřed. Metoděj udělá krok. Malvína couvne, ztrácí oporu. Vytřeští tmavé oči. Za zády se jí šklebí obrovské rozevřené okno. Kudrnaté vlasy ožijí a vyletí do noci.

„Dost!” zašeptá holčička. 

V poslední chvíli se zachytí o zlacený rám. Nachází potřebný balanc. Zuby jí drkotají, černé vlasy žijí svým vlastním životem.

„Nebojím se tě!” vyrazí ze sebe. Dívá se do země. Hlas jí přeskakuje a z nosu jí po malých kapičkách vytéká krev.

„Lže!” šelestí rudočerná křídla. „Dobře se podívej, celá se třese!”

Metoděj zbledne a sevře ruce v pěst: „Nauč mě to!”

„Co bylo ve škole?“

„Máš už ten úkol z fyziky?“

„Co ta pětka z češtiny?“

„Kdy máte odevzdat ten projekt z angličtiny?“

„Zapni si tu bundu, je tam zima…“

„Tak v tomhle teda chodit nebudeš!“

„Ne, piercing si pořídit nesmíš. A nezajímá mě, že ho má Pepa ze třídy!“

„Ukliď si pokoj! Kdo se má na to koukat!“

„Posloucháš mě vůbec?“

Když mluvíte na puberťáky, tyto věty jsou naprosto zbytečné. Neslyší vás. Jejich mozková kapacita je nasměrována úplně jinam, než k triviálnostem běžného života.

 Jediné věty, na které bude puberťák reagovat, jsou:

„Máš už hlad? Co chceš dneska k večeři?“

Když se míjeli, poznávali se. Bylo to něco těžko definovatelného, možná odlesk v očích, váhavost v chůzi, aura pomíjejícího lidství. Občas se večer scházeli na západě pod pískovcovou skálou, nesourodá skupina zvířat, samotáři i stádní, mírní i draví, malí i velcí. Snažili se spolu komunikovat, ale nenacházeli vhodná slova, zvuky, kterým by vzájemně rozuměli a tak se museli spokojit s pohledy a doteky. Zatím si nebyli nebezpeční, zabít člověka nebo z něj cítit hrůzu se jim příčilo, i když ti draví už zabíjeli zvířata, jak jim přikazoval instinkt a ti plaší už před zvířaty utíkali. Vraceli se ke svým zmateni. 

Lidé se bojí ticha.

Musí to být nějaký evoluční pozůstatek - ačkoli mě nenapadá, v čem by jejich předkům pomohlo nekonečné řečnění o počasí a práci a příbuzných, které jsem v životě nevidělo.

Žádné moje manuály to neřešili.

Mlčení je provokovalo. Jednoslovné odpovědi brali jako výzvu k pokračování.

Kupodivu, nejvíc pomohlo přistoupit na jejich hru. Úplně bez významu jsem mluvit nedokázalo, ale v archivech se pokaždé našlo něco, co aspoň vzdáleně souviselo.

Počasí? Už jste slyšeli o kulových blescích?

Práce? Co bezpečnost práce?

Příbuzní? Statistická pravděpodobnost toho, že vás někdo z nich zavraždí.

I nejsilnější kusy nedaly víc než půl hodiny.

Pohyboval se mimo kamery. Skrýval se. Přesto nezahálel. Každou stěnu, kterou potkal, pokryl obrazy:

Spící dívka v oranžovém overalu; ta samá dívka, jak bojuje s GLaDOS a vítězí… Bylo to zbožné přání, nebo předtucha?

Psal. Psal věty jako zběsilý: „Tudy nahoru“, „Sem ne“, „Pozoruje tě“, „Ničemu nevěř“ a tu nejdůležitější: „Dort je lež!“

Hádal se o nich s kostkou společnicí. Nebo to byl jen hlas v jeho hlavě?

Nakonec ho štěstí zradilo. Při hledání jídla narazil na turety, kterým se nestačil vyhnout. Když padal pod deštěm projektilů, pomyslel si:

Všechno co nakreslil, všechny ty věty, co napsal - bylo to… zbytečné?

Tisknou se k sobě a sotva znatelně vržou. Vlásečnicovými skulinami k nim pronikají poryvy větru. Vnímají tichounké cvakání mravenčích kusadel i pravidelný rytmus tisíců identických nožek. Neomylně rozliší dunivého roháče od hbitého střevlíka. 

Cítí úsilí vlhkého tělíčka, obtížně se prokousávajícího tenkou vrstvou hlíny. Slyší ostré klapnutí zobáku a zamávání křídel. Soucit je jim cizí. 

Tření hladkých plazích těl, úporné šustění žlutočerných ocasů, ostražité našlapování měkkých tlapek ani dutá ozvěna kopyt je neruší. Tichá síla cibulí je bezpečně ukrytá pod povrchem. 

Pozvolna vadnoucí fialová okvětí přenášejí zprávy shora. Dorazili vetřelci s hrubými podrážkami. Nad zemí není bezpečno. 

Ani když drak mlčí.

Malíř má pověst tichého, jemného člověka, zdvořilého ke každému.

Dokud je světlo, pracuje.

Když se světlo vytratí, sedí u stolu a píše dopisy.

Ženě, kterou miluje.

Jejímu manželovi.

Bratrovi, se kterým nevychází.

Brk v drží sevřené pěsti, až vztekle skřípe. Inkoust se rozpíjí.

Malíř spíš vyrývá než píše věty plné vzteku a zášti.

Dopisy složí, nedbale zapečetí červeným voskem.

Dlouho nemůže usnout.

Ráno položí dopisy na dřevěnou desku. Přidá něco z ostatní korespondence, brk a nožík. Pečlivě upevní červenou stuhu.

Soustředěně pracuje, štětce drží jemně.

Dílo bude mistrovské

Večer hodí dopisy do ohně.

Usíná pokojně a ve spánku se usmívá.

Frances sestoupila na dělovou palubu. Pan Layton se dotkl klobouku. Ukazováky námořníků vyletěly k čelům. Jiný kapitán by přišel s květnatým proslovem o králi, Bohu a o vítězství. Ona věděla, že dlouhá prohlášení jsou zbytečná a to, co je čeká, má s Bohem jen pramálo společného.
„Chlapci, miřte přesně.“
Hermine bude tvrdý oříšek.
Odpovědí bylo souhlasné zahučení. Zahlédla Ferguse v osádce Mlátičky Billyho. Ve tváři měl soustředěný výraz. Střelmistr Robson měl ústa roztažená v divokém šklebu.
„Pane Laytone, začněme.“
První důstojník přikývl.
Děla zahrkala do střílen. Potom zahřměla. Trup se otřásl. Hladinu moře zahalil dým. Vyzvali Hermine k tanci. Přijala.

Hagrid rozrazil dveře hospody U prasečí hlavy. „Tak tady ste!“
Třináct korbelů napěněného máslového ležáku se pozvedlo na pozdrav. „Hagride, pojď taky na jedno!“
„Ani náhodou. Dyť je teprve před vobědem. Ste jak pytel skřítčích blech. Sem vám ten dnešní program ráno řikal ouplně zbytečně, co? Měli ste dávno bejt na prohlídce našej knihovny!“
„Nuda!“
„Samá teorie a žádná praxe!“
„Jo!“
„Čekali jsme něco jiného!“
„Nějaké vzrůšo!“
„Jediné pořádné kouzlo viděla Laděnka!“
„Vy ste tady taky?“ vyjevil se Hagrid. „Já myslel, že si někde v oustraní čtete!“ 
„Mám dočteno. A mají pravdu. Chtěli bychom konečně vidět kouzelníky v pořádné akci.“

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Bolí tě nožičky. To ten asfalt. Chceš jít po krajnici, ale uhýbá.
Naštěstí se brzy ponoříš do parku. Míjíš bitevní pole, kde Robert Bruce dostal na zadek. Pak i jezírko, kam odhodil meč.
Žádná víla ti ho nepodává.
Jdeš po stezce vinoucí se vřesem. Pod nohami krásně pruží. 
Zamávají první domečky Tyndrum. A náhle... jsi v civilizaci.
Z vyhřívané vířivky se ozývá hlasitý hlahol. Lidé volají na psy. Řidiči nadávají chodcům.
Hluk.
Jsi jen kousek od hotelu, odpočinku, od jídla. Ale do světa slov se ti nechce.
Přece nemusí každý hned říkat to, co mu proletí hlavou.
Bolí mě nožičky.

"Co prosím?"

"No, káva támhle." 

Našel prázdný sáček.

"A tvé oblečení támhle." Ukázala prstíkem na gauč v obývacím pokoji propojeném s kuchyní.

"Vanessa?"

"Valerie."

"Skoro." Co krucinál vypil, že měl úplně okno?! "Však jsem v žádném baru nebyl..."

"Uhm, byl."

"Jak se jmenoval?"

"Nu, seznámili jsme se tak, žes mě pozval na tequilu. Několik."

"Neptal-"

"Popravdě ses skoro začal líbat s nějakým blonďákem."

"Nejsem-"

"Kdybys mi nekoupil tu tequilu, tak se probudíš vedle něj."

"Ne-"

"Jo... Máš pokutu za rušení nočního klidu."

"Za co?"

Pousmála se.

"Můžeš mi doprdele říct, co se včera stalo?!"

"S tímhle pohledem? Raději mě ohni."

Lípa, bez, zeměžluč a heřmánek. Studené obklady, pro které Giulio s Anežkou neúnavně běhají k pumpě a zase zpátky. Silný vývar ze slepičích kostí, co odhodlaný František vyhandloval u Dědičů za Ernestův elegantní zánovní klobouk. Čisté lůžko, čistá přikrývka, čistý vzduch vonící ozónem a ranní rosou. Ticho a klid a modlitby. A čas, moře času. Ernesto nanosí vodu a Elena s Jankou perou a perou. Roňa pozametá dvorek, vypleje záhonky, připraví oběd. Rinka pluje po hranici vědomí, do krajiny horečnatých snů pronikají Františkovy pohádky. Mlčenlivá souhra pomalu roztáčí soukolí blízkosti.

Tiché zůstaňte visí ve vzduchu, nikdo ho nevysloví. Není potřeba.

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.
 

Paprsky slunce, které pronikly přes škvíru mezi závěsy.

Vstal, protáhl se.

Následně otevřel okno.

Čas na kafe.

Neřešil, jak vypadá, že do té kuchyně jde bosý a neoblečený, cíl byl jasný.

Udělat si kafe. Pořádný šálek espressa.

Nechal nahřát kávovar, mezitím, co si podal noviny, nachystal snídani v podobě míchaných vajíček se zeleninou. 

Všechno šlo podle jeho plánu.

Ale...

Když si podal páku, že do ní nechá vpadnout nadrcenou kávu, nic se nestalo. Byl prázdný. Nenašel ani sáček s novou.

Zanadával.

Jak mohl zapomenout dokoupit zásoby?

Co vlastně včera dělal?

Však to ani nebyl jeho apartmán.

"Ráno... Druhý šuplík zespoda..."

„Jestli nám ublížíte, máma vám nedá nic!“ vykřikne Slávka v bláhové naději, že vydlaky zastaví.
„Šetři s dechem,“ ucedí jeden.
„Chci jen toho kluka,“ dodá druhý. „Má u mě vroubek.“
Těžko říct, jestli zaútočil dřív Drahoš nebo Xénie. Ledové kletby se proplétají s modrými blesky, zuřivé poryvy vichru rozmetají vydlakovy plameny, žhavé výboje prší ze všech stran, vydlaků jako by přibývalo, za jednoho padlého dva další, Slávčiny dlaně brní a kroutí se v křeči, metá drtivá kouzla jako stroj, klouže po vlhké dlažbě.
Vzduch těžkne, železitý zápach krve se mísí s magickými výboji, vybuchující oblaky mrtvého popela pálí v očích.

Wolf and Eagle seemed to be adamant about their need to speak with Lioness.

Raven's hand combed through his hair in frustration. He brought the mug to his lips - empty.

Shaking his head the agent stalked into the kitchenette and refilled it by memory.

"...what is THIS???" he sputtered out the brown liquid which most definitely was not coffee.

"Mushroom 'coffee'," a timid voice said from behind his back. "It gives the same amount of energy, more actually, when you detox, and doesn't have the caffeine crash attached to it. The antioxidants lower cortisol..."

"But why is the coffee gone?"

„Trvalé klopení do chřtánu tohoto žalostného nápoje stačí k tomu, aby byl dvacetiletý chlap okouzlen a aby mu zavázalo jeho rozkrokový chránič. Dělá je tak vychrtlými jako hlad, tak ztrhanými jako závist či jako stará politováníhodná bačkora přimáčknutá inkubem. Když vystoupí odtud, nemají nic vlhkého, jen svoje usmrkané nosy, nic ztuhlého, jen svoje klouby, nic jim nestojí, jen jejich uši.“ Toto je jen cenzurní výňatek z petice londýnských žen proti kávě z roku 1674. Chlapi byli vyprázdnění a zmrzačení, že se stávalí vyprahlými jako pouště, odkud podle vznešených dam káva pocházela. Kvůli memorandu se pokusil král Karel II. zavřít kavárny.

"Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích."

Naše tělo a mysl jsou úžasně vytvořené. Obojí ale občas potřebuje vzpruhu. Vůně a chuť (קָפֶה), chemie rozpuštěná v krvi, nás může pozvednout fyzicky, pomoct překonat únavu, i zapudit splín. 

Na duchovní krizi ale potřebujeme jiný lék. Takový, který nedojde a nevyschne. Dlaň (כַּפָּה), do které je vyryto naše jméno, se natahuje ku pomoci - a vždycky dosáhne. V Hospodinově dlani dojdeme záchrany.

„Moje jméno je Alastor Moody. Jsem tu, abych vás vyškolil, co se stane, když nebudete dělat svoji práci. Havárie!“

To slovo napsal na flipchart a dvakrát podtrhl. 

„Letadlo zdechne a spadne. Zdechne letadlo – zdechnou lidi. To si musíte uvědomit! Musíte být precizní! Musíte dávat pozor!“ zařval na Mundunguse a hodil po něm fixu. „Za války jsme si všechno opravovali sami. Věděli jsme, že se na stroje můžeme spolehnout. Dneska se piloti spoléhají na vás! Tak je kurva nezklamte! A teď mi přineste silný espresso!“

„Kafe nejni,“ zabručel Hagrid. „Kávovar se rozbil a nikdo ho neopravil.“

Fixa ho trefila do hlavy. 

Jediný kdo má ve vsi kávu je starosta.

Nabízíme peníze, i docela přemršťené částky - že neprodá, sám má málo.

Půl hodiny mu vysvětlujeme situaci - zbytečně.

"Já ho snad…!"

"Zadrž," klidně mi pokládá ruku na rameno Fleuriot, "Askhatraxa mwhhahlach!"

Starostův obličej se mění na prasečí rypák.

"Jestli nám to kafe nedáš, tak tě tak nechám!"

"Za-chro-volám chro-dráby!"

"No jen se jim běž ukázat. Do smrti pro ně budeš prasečí xicht!"

"Za to-chro skončíte chro v pekle!"

"Peklo, to je náš dvorek."

Třesoucí se rukou drží pytlík.

"Ale nejdří-chro mě toho zbav!"

"Teprv až alchymista potvrdí, že to nejsou ňáký mletý bukvice."

„Když jde o máslo nebo cukr, prosím,“ připustil plukovník von Strohm, „ale zrnková káva? Za koho mě máte, René?“
„Ale pane plukovníku,“ nevzdával se René, „můj podnik se jmenuje ‚Kavárna René‘. Jak to bude vypadat, když nebude mít v nabídce kávu? To už ho můžu přejmenovat na cibulačkové bistro.“
Ale ani plukovník neustupoval: „René, tohle není běžný proviant. Pravou kávu má možná tak generál von Klinkerhofen, ale ptát se ho…“
„Nechci ji přece zadarmo,“ naléhal dál kavárník. „Můžu ji vyměnit za mokrý celer nebo…“
To v plukovníkově výrazu spustilo známky rozpolcenosti. „No dobře, uvidím, co se dá dělat,“ slíbil nakonec.
 

V roce šestnáct set dvacet se v Českých zemích káva nepila, třebaže Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic již měl to potěšení se s kávou setkat. Pil ji na cestách po Blízkém Východě. První kávovník v Českých zemích vykvetl ve skleníku pražské jezuitské koleje roku šestnáct set devadesát osm.

Daniel to kdysi kdesi četl a teď se mu to vybavilo, když se po obřadu pomazání nemocných za pomoci Vraspíra s Jaroslavem postavil na nohy a ucítil závan kávy následovaný měkkým žuchnutím spadlého balíčku kávy.

"Došlo mi kafe," vysvětlil kněz, když balíček sbíral. "Dnes je všude zavřeno, zachránila mě paní kostelnice."

"Pánové, vím, že jste zejména na pivo, ale stejně si dovolím nabídnout. Inovoval jsem kávovou sekci, mám nového dodavatele kávy i nový kávovar, dnes mi sem došla první zásilka jeho kafe. Ochutnejte někdy," vyzývá Méďa štamgasty.

"Méďo, ty snad hodláš konkurovat kavárnám," praví Jimram.

"To určitě ne, ale slušný podnik musí mít dnes i kafe na úrovni. Dávno pryč jsou doby, kdy jsem tu mohl nabízet jen turka a rozpustnou a nikdo se nad tím nepozastavil."

"Dnes už ne, ale někdy si jistě dám," slibuje Lev. "Scholastika se ze mě v poslední době snaží udělat kávofajnšmekra,  určitě si to vychutnám."

Všichni šíleně pobíhají sem a tam. Nikdo neví, co teď bude. Celá kancelář se ocitá v pláči a křiku. Nebohé tváře padají do dlaní. Jarda to jde zabalit. „Tady nebudu.“ Míša se modlí, Marie nadává, Tonda se z té zprávy šel vyzvracet. Matěj tiskne úzkostlivě prázdný hrnek. „Co budeme dělat?!“ Táže se hystericky utrápená Marcela. „Co když přijde šéf? To tu všechno rozmlátí... Koukejte, Marek už začal.“ Marek vytahuje mlýnek ze zásuvky a chce s ním prásknout o zem. „Ten zasra-“
„Marku! Ten mlejnek za to nemůže, že je prázdnej!“
Zdenka přibíhá zděšeně ze záchodu. „Co se tu proboha děje?!“

Když jsem se v pondělí odpoledne na dvoře chystal k výjezdu, věděl jsem, že někde tam venku čeká něco, co mi vyšperkuje den. Je to takový zvláštní vnitřní neklid, nepříjemné chvění, brnění v nohách… Jakmile se objeví, následuje mimořádná událost.   

V sedm večer mi to pod kola

u Dvorců poslala Corolla.

Během dvou sekund jsem stáhl rychlost z padesáti na třicet.

Což u 15téčka znamená, že kelímek, který není v držáčku, dvacetikilometrovou rychlostí proletí kabinou a kafe je všude.

A chlápek za volantem pojede s otřesem mozku a pneumotoraxem na urgent.

Kdybych zareagoval o vteřinu pomaleji, vezl se do márnice.

It was funny how quickly living in the Fade became... mundane. 

Rook stopped staring in awe at the ancient floating architecture, and started getting annoyed by randomly placed brickwork. Solving the building's mysteries went from adventure to a chore. Magical locks became the reason you were late for dinner, and on that note: The food.

They were constantly running out of everything, and re-stocking was a lot harder when you didn't have a cart or a horse. Ah, but then again... 

When she ran past the kitchen and smelled the aroma of freshly brewed beans, she knew he was home. 

Výsledky dotazníku na téma bytosti, ktoré vás v poslednej dobe vydesili.

• hladová manželka
• užívateľ skúmajúci červené tlačítko 
• sekretárka s informáciou, že došlo kafe
• muž, ktorý neautorizoval upratovacie manévre
• žena s mapou. Navigovala.
• zákazník, nemaje tucha, čo chce, potrebuje a môže zaplatiť
• žartujúci administrátor
• babička s naberačkou a príliš hlbokým tanierom
• mlčiaca pani doktorka neustále pridávajúca závažia na váhu pri preventívnej prehliadke
• svokra s názorom 
• muž ponúkajúci pomoc pri varení

S ľudstvom to ide z kopca.. Nikto nenapísal nadprirodzenú bytosť!

To sa Kraken zase rozčúli. 

Zožerie nejaké bojové lode..

A bude mu celé leto blbo od žalúdku... 

Jej to bude rok...

"Že se vůbec obtěžuješ ptát ..." vyplázla na ni jazyk. "Klíče máš tady ... A když už jsem byla v tom, tak jsem ještě vyhrabala tohle ... a tohle ... a tohle ... předpokládám, že to bude součástí druhého úkolu ..."

"Slušný, z tý holky něco bude ..." pomyslela si, ale nedala na sobě nic znát.

"Třetího, ale pořadí je vlastně docela jedno. A když už je tak zbytečný, se ptát, tak je i zbytečný, abych ti k tomu zadání něco říkala, ne?" Vyplázla na ni jazyk zpátky. "Tak schválně, s čím přijdeš, než dopiju tenhle drink ..." Položila se do křesla a hodila si novy na stůl.

"Kam spěcháš, holubičko bílá," otočil se mrštně kolem trámu pod pavlačí a zastoupil jí cestu.
"K Židům," zarazila se, "po-potřebujem do kuchyně..."
"Neuteč mi, dneska ne," pohladil ji hřbetem prstů po rukávu, "viděl jsem, jak jsi po mě koukala, kuchařinko."
"Nech-nechte mě, pane. Mám práci."
"Pane? Co myslíš, že jsem? Jsem člověk jako ty," smál se a pokusil se ji chytit kolem pasu.
Odstrčila ho, ale konečně k němu zvedla oči. Krev ji pálila ve tvářích.
"Kdo jsi vlastně? Proč chodíš k Domu, ale nikdy nevstoupíš?"
"Zbytečné otázky, krásko moje, úplně zbytečné. Kdy budeš mít trochu času, to mě zajímá."

Zatáhla závěs! Vyměnila zámek! Co si to dovoluje, vztekal se. Ráno si ji najde! V parku!  Před očima mu proběhl budoucí děj. Auto mít nablízku, ohlídat si okolí…
Pustil počítač, rozklikl složky. Zatím se potěší fotkami Brigity, ať si udělá pořádnou chuť. Překvapil ho poslední soubor. Asi ho uložil špatně, zamračil se. Rozklikl ho a strnul. 
Z monitoru mu mávala Brigita. Stála před jeho panelákem a smála se. 
„Ne! To ne! Ty jsi MRTVÁ…“ ječel na počítač. Zbytečně, stroj nereagoval, video jelo dál. 
Urychleně ho zavřel.
Vyděšeně dýchal. Co to bylo? 
Po chvíli otevřel soubory znovu. Hledal marně.  
Video zmizelo.

Poněvadž lidská paměť jest křehká a věk věku ustupuje jako stín na stěně, hrozí, že skutkové slavní i zbožní v zapomnění upadnou, nebudou-li hlasem písma upevněni. Já, Jindřich starší z Minsterberka a z Poděbrad, kníže a pán na pantví Náchod, uvažuje v mysli své o posledních věcech člověka a chtěje duši své i předků svých, i otce mého, krále Jiřího blahé paměti, budoucího pokoje v nebesích dobýti, rozhodl jsem se statek pozemský, jenž mi byl od Nejvyššího propůjčen, v dílo svaté obrátiti, protož činím tímto listem, že s dobrým rozmyslem a vůlí svobodnou, pro čest a chválu Všemohoucího Boha daruji...
 

„Cos jí udělal?“ zeptala se Antonie přísně syna, když první emoce trochu opadly. Vycítila, že Elišce není úplně dobře a jakého druhu tato indispozice je. V rodině to na sobě prostě poznaly… Zjevně i bez ohledu na to, že se neviděly přes dvacet let.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jistotu, že je to skutečně ona. A… snažila se mi vlomit do hlavy.“

„Asi by vůči ní bylo šetrnější, kdybys ji byl nechal,“ zpražila ho, jako kdyby mu bylo pět. „Madi,“ obrátila se na služebnou. „Čaj. Pořádně silný.“

„Pro mne kávu, prosím,“ usmál se na dívku Norbert Alexander. „Jak, že není?“

Říká mistr na stavbě novému učni: „Hele, nepotrpím si na velký řeči. Spousta lidí tady vykřikuje zcela zbytečný věty, v tom rachotu to nejni slyšet, často to někdo špatně pochopí, jsou z toho průsery. Takže já když budu něco chtít, tak hvízdnu a dám ti jasnej pokyn. Když ti takhle ukážu ruku dlaní nahoru, podáš mi cihlu. Když takhle naznačím že piju, přineseš mi kafe. Když takhle tlesknu, zapneš stavební výtah. A když takhle zakejvám ukazováčkem, tak přijdeš, jasný?”

Učeň na to: „Dobře, pane mistr, tak teď abyste rozuměl vy mně. Když já takhle zvednu prostředníček, znamená to, že nepřijdu.”

Chodbou ke kuchyni se rozléhal zvuk rychlých kroků. Šepot u dveří rychle přešel do vzrušené roviny.
Gertrud shrnula zeleninu na kupičku, odložila nůž a přitočila se ke starší kuchařce. "Můžu pomoct?"
"Ach děvče, ctihodné paní si žádají své odvary, dneska už potřetí..."
"Já je nachystám."
"To není ta potíž. Ten vzácný cukr, co si špetičku přidávají, ten nám došel. Já musím ohlídat těsto, Bonina se zdržela kdo ví kde a ostatní se chystají ke čtení."
"Mohla bych pro něj dojít?"
"Troufneš si, má milá? Je to až u Židů, ještě jsi tam se mnou nebyla."
"Co by ne. Neztratím se."

Žádná otázka prý není hloupá a lepší je se hloupě ptát než hloupým zůstat. 

Dobře. 

Proto jsem sepsali Obecný odpovědník zbytečných otázek a reakčník na zbytečné větičky: 

• Ano, jsme hebouččí. 
• Ano, jsme inteligentní. 
• Ano, jsme roztomilí a KDO O TOM SAKRA POCHYBUJE? 
• Ne, nesnášíme vejce, jste padlí na hlavu? 
• Ne, s myší toho máme společného méně než s člověkem. Myši rodí desítky dětí ročně, my jedno a staráme se o ně důkladně jako lidi?
• Ne, nezamotáváme se do vlasů. Vrážíte snad vy každou chvíli do domů?
• Ano, chceme hladit. Ne, teď nechceme. Ano, hladit. Ne, o milimetr vedle. Ano, mrmrmrmmrrrrrůůůůůůůůmrrrrrr. 

"Vy dva se znáte?" vydechla. 
Jan vzdychl. "Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat." Pak oslovil studenta: "Tobě jako obvykle?"
Bez odpovědi.
"Že se ptám." Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
"Medovník mám i karamelový... fajn, klasik. Na čtvrtky?"
Oslovený vzdychl.
"Prosím." Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
"Sedneme si do boxu," kývl na kantorku. "Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo."

Kdysi býval mou ideální představou minimalistický byt v centru Prahy, odkud to nebude daleko do oblíbených klubů a kaváren. A žít sám. Rozhodně sám. Žádné kompromisy, žádné slevování ze standardů, perfektně uklizeno a společnost, jen pokud o ni zrovna stojím.

Dopadlo to tak, že bydlím na malém městě, v domečku sdíleném třemi rodinami, kde se neustále prohání banda dětí, pod nohy se motají zvířata a –

„Do háje, už zas není kafe!“ zařvu zoufale. 

„Dáš si s náma?“ zeptá se Tajiš cestou na zahradu a zdvihne v ruce plný frenchpress. 

Za ním kráčí strigga s čerstvým citrónovým chlebíčkem.  

– vlastně to miluju… 

Amy se posbírala ze země a koukala jak vyvorná myš.

"No trvalo ti, si všimnout ..." uchechtla se.

Položila na stůl starý laptop. "Je připojenej k místní síti. Zbejvá mu tak 5 minut baterky. Budem dělat, že k němu nemůžeš za těch 5 minut fyzicky ... Chci ty přístupové klíče k vozovému parku firmy ... Já si zatím skočím na bar." zvedla se od stolu a vyrazila o patro dolů.

Po chvíli se vrátila s drinkem v ruce. "Bleh, prej není kafe ... Tak to budeš mít trošku těžší, musíme to stihnout komplet, než se vožeru." Vyplázla na ni jazyk. "Co ty klíče, máme?"

"Já jsem nevěděl, že je to napuštěné tím sajrajtem a musí se to napřed umýt." (Strana 3, druhý odstavec, první věta.)

"Ty hodinky mají úplně poškrábané sklíčko!" (Nemají, je to ochranná fólie, kterou je nutno sejmout. Strana 1, druhá věta, dokonce s obrázkem.)

"Ta krásná výšivka se spálila na uhel!" ("Žehlete naruby" je věta holá, a očividně také zhola zbytečná.)

"Ty hřebíčky úplně zničily dýhu na čelní straně." (Tohle už není ani věta, jen zvětšený detail obrázku s všeříkajícím piktogramem - špatně: mračící se panáček, správně: smějící se panáček.)

Takových vět jsou plné návody, však marnost nad marnost, všechno je marnost.