DMD 2026

Žil byl jeden horal, 
mezi šutry korál, 
na svůj věk furt kvetoucí, 
což je vážně matoucí. 

Často dýchal svěží vzduch, 
smrádek z hnoje v hejnu much. 

Z vlastních vinic sklízel hrozny
a dělal z nich patok hrozný. 
Čurdil ho dál sveřepě
a skladoval ve sklepě. 

Byl šikovný řemeslník, 
měl však tempo šnečí, 
tvrdil, že mu pohyb v horách 
nebývale svědčí. 

Na odlehlém místě 
toužil volně žít, 
pak si vzal svou ženu 
a z té višně slít.

V paneláku žral a kynul, 
touhle volbou prý se minul.  

Jsou věci, 
které vás v životě zlomí,
on však dál nezlomně sází své stromy. 

Kolem stolu v důstojnické jídelně seděla početná společnost. Hovor vázl. Všichni víc pili, než mluvili. Jen dvojici podporučíků začínalo těžké víno rozvazovat jazyky.
„Pane Evansi, prý jste se zlepšil ve výpočtech,“ oslovil mladšího chlapce doktor Dobbler. 
„Ano. Poručík Doyle, mi pomohl. Od ní jsem to konečně pochopil...“
Sotva to dořekl, dlaň mu vystřelila k ústům a zrudl až za ušima.
U stolu zavládlo ticho. Pan Lindsey upřel pohled třetího důstojníka. Ten prudce vstal od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Musím na hlídku.“
„Pane Evansi, myslím, že jste toho vypil přes míru,“ pronesl Tom ve snaze zachránit situaci. Bylo však příliš pozdě.

Džob od čarodejky vyzeral podozrivo už úplne od začiatku.

Sprvu to vyzeralo jednoducho. Mali sme získať, akokoľvek.. hrnček. 

Od bývalého manžela.

Ktorý je čarodej.

No poteš...

Ale džob je raz džob. Pripravili sme plány. Zmapovali bezpečnostné opatrenia. Nakoniec sme sa tam jednoducho vlámali, spustili asi všetky pasce, vyviazli s niekoľkými hodne hlbokými ranami a víťazoslávne sme odovzdali dotyčný artefakt.

Ale nedalo nám to. Čo môže byť na jednom ošarpanom hrnčeku...

Odpoveď sme dostali čoskoro. Pred jej dom dorazil čarodej a mlel o tom, že ON o hlade nebude.

Ani jeden nevedel uvariť ani párky.

A on to bol hrnček samovar.

„Nechci vás rušit, hoši,“ objevil se Holly na monitoru, zatímco Lister s Kocourem hráli monopoly o flinstounovské magnetky, „ale vypadá to, že máme problém v kuchyni.“
Oba bez meškání vyrazili tím směrem.

*****

„Do kosmu!“ hlesl Lister, když otevřel dveře a uviděl Krytona ptojícího po kolena v popcornu, jak se marně snaží poklicí zadržet jeho neustávající přívaly valící se z hrnce na plotně. „Co se to děje, Kryťáku?“
„Vzpomínáte si, jak nám tenkrát počítač z Helia 3 poradil, že vyhořelé palivo lze recyklovat zahřátím s aktiniem 100?“
Lister přikývl. „A?“
„Zdá se, že jsem v tomhle hrnci omylem vytvořil interdimenzionální trhlinu.“
 

It was really tempting to think that magic was infinite. Especially with artifacts like the amulet to aid her own potential.

But in the end it was just another form of energy and could be depleted... albeit temporarily. It needed to be periodically renewed, replenished. 

That was exactly what Queen Witch was banking on.

"Let's see how long you can go without rest, Director."

After all, keeping your subjects sleepless was a tried and true way of softening them up.

She didn't underestimate her opponent - while she herself took a nap, she had Swan put in a magically induced stasis.

Trefa dostala přezdívku podle své mistrovské mušky. Johnny byl Johnny, protože Honzu už měli. Šerif se stal Šerifem v rámci kovbojskěho tábora a stát se vedoucím byl logicky další krok. Uzel zauzloval šňůrky na týpí tak, že je museli přestřihnout. Káně prostě jednou hrozně nadšeně popisoval... káně. Nikdo už nevěděl, proč je Rejsek Rejskem, ale všichni se shodovali, že je úplně jasný Rejsek. Sirka..  působil občas znepokojivě pyromansky.

Hrneček měl svou přezdívku moc rád. Jen se ukázalo, že pro kuchaře to nebylo nejlepší jméno. "Hrnečku, vař," se zbavil až ve chvíli, kdy začal výhružně po každém provolání vařit ovesnou kaši.

„Hahá, konečně jsem vás našel bez ochrany Paláce, konečně tu stojíte jenom jako obyčejný muž. Už nemáte možnost mě odmítnout jako posledního žebráka, odehnat jako obtížný hmyz. Teď to není tak vtipné, že, pane Važuzle, když tady stojíte neozbrojen, a já mám samostříl a dýku. Teď už se necítíte tak strašně nadřazený jako ve vaší kanceláři, že? Teď mě prostě budete poslouchat a až vám řeknu všechno, co mám na srdci, tak mi nikdo nezabrání vás podříznout jako jehně. A už se těším, co to udělá s Patricijem, jaký chaos to vnese do gchřřřřřřřřřř…“

„Vaše lordstvo, kde se tady berete?“

V záchranné stanici záporných postav je neustále rušno, posuďte sami.
"Už toho mám dost," vztekal se Santer, "včera jsem si tu," ukázal na tajnou schránku v psacím stole,  "schoval perník s borůvkovou marmeládou, že budu mít k snídani a teď je pryč! To už je třetí skrýš, co mi ten nenažranec vybílil."
"A nový hned tak nebude, zlikvidoval zásoby medu na celou zimu," přiložila si polínko Ježibaba.
"Voldemorte," oslovil Beznosku Sauron, "vy přeci umíte přivolávat předměty," ujišťoval se. "Co kdybyste přivolal ten hrnec, jak na něj vzpomínala Ježibaba, ten co neustále vaří kaši. Myslím, že ani Otesánek by ho nevyjedl.

René Ocelot přecházel Ellas Marketem jako tygr v kleci. "Lupiči chtěli ukrást kouzelný obraz Ježíše schovaný v jídle. Někde ho tu musíte mít."

"Jak věděli, kde hledat?" zajímalo Marthu.

"Kouzelné vidění," pokrčil rameny Ocelot.

Na druhé straně města v maličkém panelákovém bytě Jannis Protopsaltis nalil své nové přítelkyni do skleničky od hořčice levné víno a usmál se.

"Nechci ještě pít," odmítla. "Něco nám napřed uvařím."

"Možná mám špagety."

"Zvíře. Nevaříš si?"

"Ani nebylo v čem. Teprve před měsícem jsem štípl hrnec švagrové."

"To je přece prádelní hrnec. A je v něm něco nacpané."

"Prádlo?"

"Jakési dřevo."

"Copak je brácha červotoč?"

Ještě několik dní se vzpamatovával z toho, co se stalo za tím barem. Tohle byl jeden z dalších dnů, kdy to ještě nevstřebal.

Pohled mu sjel na - v hrnci - bublající vodu, předpříprava na těstoviny. Vodu osolil, potom vložil špagety. 

Časovač? Není potřeba.

Spoiler: Byl potřeba.

Odešel si přečíst kapitolu z nové knížky o kytkách.

Voda v hrnci začala znovu vřít.

Ani nevěděl, jak se stalo, že usnul.

Však si četl o mátě peprné. 

Jak dlouho tam měl ty špagety? 

Al dente to určitě nebude.

Spíš al finito.

Al kaput.

Probudil ho kouř a zápach.

"Oh-"

Rychle se rozeběhl do kuchyně.

"Tomu, kdo rozdává, přibývá stále. Ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek."

Je v módě dívat se na to všechno, co ztrácíme. Čeho ubývá. A dělat si starosti.

Od počátku nám bylo dáno rozmnožovat dobré, plodit prospěšné, naplňovat a zúplňovat zemi a vše, co je na ní.

Snad proto tak hluboce cítíme každou ztrátu, nebo stagnaci. Občas se zdá, že jediné, co roste, vzdouvá se, zaplavuje svět, je zlo.

A ani za nic si nemůžeme vzpomenout na to zdánlivě jednoduché a logické slovo "dost".

Možná máme ale v srdci nádobu, která může vařit tak dlouho, až celý svět zaplaví tsunami lásky.

„Sheldone, tak my jdeme,“ zahlásil Leonard a objal Penny v pase. „Nezapomeň, téma je Podmořský svět a heslo pro vstup je Kvetoucí korál.“

„Kvetoucí korál? Kvetoucí korál!?“ Sheldon začal hyperventilovat. „Nic takového neexistuje! Korál je živočich, tak nekvete!“

Penny, obalená tenounkým cárem látky, ověšená korálky a přívěsky hvězdic táhla Leonarda ke dveřím. „Sheldone, je to jenom zábava, a Amy se tak těší…“

Vtom vstoupila Amy v kostýmu Malé mořské víly. „Kde to vázne? Raj a Howard už se stihli pohádat, kdo půjde za Aquamana, a šli se oba převléct.“

„Dobře, jdu za něj já,“ zazářil Sheldon. „Ale to heslo nevyslovím.“

Bigman never tired of the stars. 

They were never as clear as this, looking up from the sands of Mars, or through the dirty cover of a dome. The ship's viewscreens weren't windows, but they felt like glass; a thin layer between him and the void. 

There are humans out there, he thought. Spreading. Like yeast in brewing beer. He thought of the first time he took a shower on Earth; how the water never seemed to end. How he ran from the bathroom, fearing it would flood. That. 

He'd talk to Lucky about it, maybe. An endless, brewing pot. 

"Mohl bys naplnit ty papriky?" zeptala se Markéta. Petr kývl. Tohle byl teprve jeho čtvrtý den na Táboře a už na jeho oddíl vyšla služba v jídelně. Někteří pomáhali s přípravou, další při servírování nebo úklidu. Dneska vařili rajskou.

"Co to je? To nevypadá jak maso," řekl Petr nedůvěřivě, když viděl tu směs do paprik.

Holky se na něj zmateně podívaly. "Tohle je veganskej tábor."

"Cože? Vždyť včera jsme měli řízek." řekl Petr, ale pak se zarazil.

"Nechápu, že to nevíš. Máme to i na webovkách," zakroutila hlavou Jana.

Petr taky nechápal. Měl tisíce otázek. Ale ty teď musely počkat.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ešte furt to staré haraburdie v kolbe neprehrabávaš.
- Starý môj, ani som nevedel, čo všetko tam máme. Aha, tuto hrnček.
- To ti tu jedna pani nechala. Že vraj keď mu povieš hrnček var, tak začne kašu variť.
- To ako v tej rozprávke, kde to nevedeli zastaviť.
- To je on, Pištík. A zastaviť? Hádam nie si tak krepý, aby si si jednoduché hrnček dosť nezapamätal.
- Jarík, prečo ho vlastne nepoužívame?
- Pištík, a tebe by sa chcelo každý deň hrachovú kašu jesť?

"Tak jaké to bylo?" je zvědavý Tadeáš.

"Výborné, jsem plna dojmů."

"Doufám, že se tam neděly nějaké orgie?"

"Děly, ale pouze gastroorgie."

Poté Tabita líčí, co se tam všechno podávalo za občerstvení. Její vyprávění vygraduje:

"Pak tam hostitel chystal zlatý hřeb večera. V kuchyni vařil dršťkovku. Ale jak se pohyboval mezi naší společností a kuchyní, tak to nevychytal, dršťkovka mu vzkypěla, vyvalila se z hrnce a byla všude. Na varné desce, na podlaze..."

"Až to spatří jeho rodiče, ti mu dají," konstatuje Timea.

"Z toho plyne poučení," dodává Tadeáš, "sama takové akce nepořádej, raději choď jen na mejdany k druhým."

„Poslyš, chápu, že sis to doma skvěle zařídil,“ vrká Liška. „Ale proč tam nejsi? Proč ses vydal sem, přes ty všelijaký kopce nebo rašeliniště, a tak, jak tam prší a je tam pořád zima a vítr a spaní na zemi a vůbec?“
„Protože jsem vám chtěl pomoct, kotě,“ široký úsměv.
„Fakt? To je skvělý. Si myslím,“ nahodí zadumaný výraz. „Já teď vůbec nevím, jak to s náma bude, umřel nám král, víš, zrovna,“
„Já vím,“ podmanivý pohled do jejích očí. „To bylo jednoduchý.“
Říká se, že na každou svini se vaří voda.
Tenhle exemplář si ale pod hrnečkem teprve přitápí.

“A zde předmět doličný - plechový hrnec, který okrskář Birski nalezl v domě obviněného naplněný pálenkou.”

“Námitka, ctihodný soudče!” Jakub Vandrovec se přihlásil o slovo. “To je kouzelný hrnec, uvaří co poručíte. Jako takový nepodléhá zákonu o regulaci pálení alkoholu.”

V obecenstvu povstal uniformovaný policista a vykřikl: “Lže, vařil tak akorát lavorovici!”

Soudce zabušil paličkou. “Klid Birski. Obžalovaný, méně fantazie.”

“Uhur, hakau, šeteh!” zamumlal Jakub a chytil se lavice.

Hrnec zabublal a začaly se dít divy.  Soudní zřízenec se pokusil hrnec zastavit, pálenka se vylila na zem a brzy se Jakub nesl i s lavicí na vlně valící se soudní chodbou.

Dušan otočí klíči v zapalování a dupne na plyn, ani pořádně nezavře dveře. Další čubka mu chce zničit život. S touhle si taky poradí. 
Gábina stojí v cestě. 
Zatroubí na ni. 
Nora skočí do křoví. Dušan za ní natočí volant. 
Něco těžce narazí do střechy. Po čelním skle se rozběhnou prasklin. Který parchant!?
Střešní okénko se rozsype pod vahou obrovské tlapy s ostrými drápy. 
Dušan přeřadí na zpátečku. Motor zaprotestuje. Ta bestie se stále drží na střeše. Sešlápne plyn až k podlaze. 
Narazí do zaparkovaného kamionu. 
Auto na maděru. Musí ven. 
Bočním okénkem dovnitř nakoukne obrovská, zubatá tlama ledního medvěda. 

William Herondale se tvářil vážně. Pak se navíc na Matthewa se Sylvainem zamračil. Ten výraz jeho dobromyslné tváři vůbec neslušel. Hlava londýnského Institutu se vrtěla a dělala tiché ts, ts, ts.
Matthew instinktivně položil svou dlaň na Sylvainovu. 
Slíbil příteli nový domov a novou rodinu, když pro tu svou byl Sylvain prakticky mrtvý, a místo vřelého přijetí se mu od strýce Willa dostalo jen chladného mračení.
"Matthew, pane Verlacu," spustil konečně Will, "vaše láska tu nijak překážet nebude, ale je naprosto nemožné, abych přijal Sylvaina Verlaca," vynesl ortel.
"Na druhou stranu," dramatizoval, "zaměstnat Sylvaina Allarda nebude problém," zazubil se rošťácky.

"Ahoj, Nilsi! Ty máš hrozně rád přírodu, že?" přiběhla za elfem Petra. "Moje máma pracuje v botanické zahradě, jako pěstitelka vodních květin. Nechceš se podívat, jak kvetou třeba... eh... korály?"

Nils na ni upřel opovržlivý elfský pohled a pronesl: "Korály nekvetou. Jsou to živočichové."

"A jo, já myslela ty kytky s bílými květy a velkými kulatými listy na hladině, ty... lopuchy!"

Elfovy oči se obrátily v sloup.

"Víš, já těm kytkám moc nerozumím, ale stejně bychom mohli jít někam jinam, třeba do kavárny..."

"Ale proč, prosimtě? Vždyť je tady tak hezky. Vysoké stromy, krásně zelená tráva, zpívající ptáčci, hořící sekera..."

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná jedovatě našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na jemné šupinky.

Podíval se nahoru, na tu obrovskou masu zelenomodré dálavy, nekonečné z jeho pohledu, nezměrné, magické. 

Vždycky se rád potápěl, ale dnes to je jiné, osudovější a s jinými pocity. 

Zahlédl kus těžkého dřeva, které kdysi tvořilo část paluby, jak klesá rychleji než on. Loď se rozlomila o útes na nesčetné díly, které jako nemotorné vločky klesají ke dnu.

Jeho zrak zabloudil dolu, tam, kde zanedlouho bude jeho hrob; jak zjistil, tak velmi pěkný hrob, připomínající kvetoucí zahradu u něj doma kdesi až snově daleko. Korály ukazovaly své mnohobarevné schránky, a mezi nimi drobné rybičky.

Spočine uprostřed šumění moře, v zahradě.

Systematicky prohledávala skladiště, krabici po krabici. Prostřední regál končil před polovinou místnosti a vedle něj stálo několik velkých barelů, nejspíš s olejem, nebo tak něco.

Vzala poblíž ležící železnou tyč a zapáčila za víko jednoho z nich. Drželo fakt fest. Pověsila se za tyč skoro celou vahou.

Kov zaskřípal a víko vyletělo do vzduchu. Z barelu ze začla zvedat napěněná tekutina a přetékat do všech stran. Do nosu ji praštil intenzivní štiplavý smrad.

Uskočila dozadu a pomalu couvala, jak tekutina pokrývala podlahu. Zvedal se jí žaludek z toho chemického smradu. Tohle za to nestojí. Otočila se a vyrazila k východu.

„Já také plavu dobře,“ pousmál se světlovlasý muž. „Ovšem tu noc jsem tuto vpravdě užitečnou dovednost nevyužil.“

„Norbert Madi přinesl sem, já zavolala Luciena. Je náš rodinný lékař.“

„Nevzali jste ji do nemocnice? Přece…“

Bratranec zavrtěl hlavou. „Jestli měla mít šanci, potřebovala Luciena.“

Když Antonie viděla Eliščin výraz, tiše si povzdychla. „Asi ti budeme muset říct všechno. Nicméně jestli na tebe měla tetinka Lydie stejný vliv jako na nás, nejspíš to nevezmeš zrovna dobře…“

Elišce se rozsvítilo. „Vy jste čaroděj!“

Jejich rozhovor přerušila Madi: „Půjčila jsem kávu od sousedky,“ hlásila nadšeně. „Tady ji, pane Norberte, máte v hrnku, čerstvě uvařenou.“

"Aha!" zpozorovali Henrika s Nilsem i Olík a Petra. Trpaslík se s elfem ještě neviděli, ale nevypadalo to, že by si chtěli potřást rukou.

"Musíme je dostat od sebe! Petro, odveď Nilse! Já s Tomem zabavíme Henrika!" rozhodl Olík.

...

"Nazdar Henriku, kam s tou sekerou?" vstoupil Tomáš Henrikovi do cesty. "Ty děláš living history? Nebo LARP?"

"Jo, to jsou super akce! Zmlátíte se, rozděláte si oheň a uděláte si kaši v hrnečku a čaj v kotlíku! Nebo naopak?" přidal se Oliver.

Henrik luskl prsty a hlava sekery vzplála.

"Sorry, nemám čas, musím někoho rozčtvrtit..."

Snad to Petře půjde trochu líp.

V mobilu jí cinkla zpráva od Jana.
Profesor Tác to dokázal. Ctibor je v péči psychologa!
Paráda! odepsala. Proto přišla ředitelka z hodiny na prášky. Ctibor projevil zájem o pokusy! Chemické, ne fyzikální!
Moje práce, pochválil se Jan. Předvedl jsem hořícího hada na porcelánové podložce. Produkt pramalý, smradu jak v hradu.
Přiložila smajlíka. Prima probuzení pozornosti! Dodala: Fyzikář odchází. Samozřejmě se to rozkřiklo. Ctibor mu pogratuloval. Řekl, že je rád a že to škole prospěje. 
Psychologa čeká pytel práce... Proč si píšeme v aliteracích?
Prosím? 
Opakování stejných hlásek na počátcích slov. Třeba: Kvetoucí korál. 
Kvetoucí korál? Parádní pitomost!
Přiletěl palec.

Posadili se.

Trnilam chvíli hledal slova: „Vím, že je v tobě něco víc, než v Borlanovi…“

Vajgor přikývl. „Umím to od mala,“ přiznal opatrně.

Trnilam zmateně vzhlédl k Vajgorovi, ten si to však vysvětlil po svém. Z vaku vytáhl kovovou nádobku s držadlem. Vzal měch, naplnil ji vodou a sevřel v rukou. Trnilam se nadechoval k dotazu, když si všiml, že se z vody začíná kouřit. Zamračil se, neboť věděl, že nikdo v okolí nekouzlí. Když voda začala vřít a Vajgor stále svíral kovovou nádobu, nechápavě zamrkal.

„Dokážu, aby mé ruce hřály i žhnuly… moje malé tajemství,“ vysvětlil Vajgor tiše.

Dojel ke svému domu. Vypnul motor, ale v autě seděl dál. Myšlenky rozvířené.

Po chvíli se rozhodl jít domů, protože měl ukrutný hlad.

Doma nikdo nebyl, a tak se po řádné koupeli dal do vaření.

Kuchař sice nebyl zdatný, ale jednoduché jídlo zvládl. Rozhodl se udělat palačinky.

"To potěší i Teddyho, až přijde ze školky," pomyslel si a dal se do práce.

Jak tak nadšeně dělal palačinky, začal je i nadhazovat a ve vzduchu otáčet na druhou stranu.

Jednu takhle vyhodil až moc vysoko, letěla nekontrolovatelně. Žuch! Přímo do těsta na lince.

Najednou bylo těsto všude. Dokonce i na stěnách.

"Vysvětli pojem katalyzátor."
Ctibor přešlápl: "Látka vstupující do reakce a vystupující z ní nezměněná. Zvyšuje rychlost reakce, protože snižuje aktivační energiii reakce. Stačí to takhle?"
Ředitelka spokojeně kývla. "Uveď příklad."
"Faraónův had."
Třída se zarazila, a pak se začala chichotat. Ředitelka nadzvedla obočí. Urychleně zmlkli.
"Cukr se oxiduje. Vzniká oxid uhličitý a vodní pára," křída v Ctiborově ruce se rozběhla po tabuli, "a hydrogenuhličitan sodný se mění na uhličitan za vzniku stejných plynů. Ty vytvářejí pěnovou strukturu produktů hoření do spotřebování reaktantů. Začnou růst takzvaní hadi."
"Já myslela, že chemii nesnášíš?"
"Fyzika je lepší." Ctibor se zamyslel a dodal: "Promiňte."

Stařičké houpací křeslo tiše povrzává. Kamna hřejí a za okny je bílo: František kolébá na klíně Rinku, zavrtanou až po uši. Tam dole, na soutoku pod Krcálem, vypráví šeptem, stojí na potoce žejdlík mlíka. Nepozorná vodnička přilévá a přilévá a mlíko dávno přeteklo, rozlilo se po řece, zdvihlo se v drobounkých krůpějích a proplížilo se do všech koutů. Přineslo s sebou rez listoví, hluboké ticho rán, krystalky ve vráskách kmenů i první ledové kresbičky na oknech. Františkovi je poslední dobou trochu slabo, odnést holčičku do postele si netroufá, a tak houpe, houpe, dokud mlha nevyplní celý svět. Nakonec usnou oba.

Glen Coe si vaří vlastní počasí.
Zachmuřeně koukáš na Devil’s Staircase. Toužíš tam být.
Místo toho jsi tady, v nabubřelém Kingshouse hotelu, kde máš ubytování na dvě noci, kdyby se ti nepodařilo dát včerejší úsek vcelku, jenže podařilo. Sekundární plán, jít si zalyžovat do místního střediska, naráží na to, že nahoře sedí mlha a hrozba blizardu.
Nevydržíš vevnitř. Celé dopoledne koukat na absolutně prázdnou Cestu.
Jdeš se projít, aspoň kousek.
Je poledne a Simon už musí být v sedle.
Viděli jste se naposled.
Nohy máš unavené, ale lezeš na vyhlídkový bod.
Mlhu a déšť teď vážně potřebuješ.
Sem s nimi!

Ze sklepení se ozývají tlumené kletby.
„Ty, Gwen,“ podívám se na svou kamarádku, „netušíš, co mu je?“
„Nevim,“ povídá Gwen zklamaně. „Tentokrát.“
Nezbude nám než se vydat ke zdroji.
Vypadá to tu... podivně. Podlaha je pokrytá slizkým cosi, co by mohlo být rašelina, kdyby to nebylo bílé.
„Fůj, dál nejdu,“ zůstává San na schodech. S Gwen prohopkáme ke kabinetu lektvarů. Opatrně nahlédneme dovnitř.
Ze Snapeova nového kotlíku se kouří a ven buble Hmota. Přes veškerá zaklínadla a nadávky nezastavuje...
„Hrnečku, dost!“
Dobuble.
„Až zjistím, který hovado tohle nastrčilo, tak si ho podám,“ prohlásí Gwen temně.
Já taky.
Jídlem se neplýtvá!

Juan García těžko dýchal. On i jemu podobní následovali Pizzara se slepou poslušností, ale po pár týdnech se mezi pot a rozkazy poprvé prohlodal červíček pochybností. Vláčeli se zemí, kde bylo všechno podivně cizí. Stromy byly vyšší. Vzduch těžší. Vůně silnější. 
Otřel si čelo a na chvíli spočinul pod květy korálovníků. I ty byly jiné, červené kalichy rostly obrácené k zemi. Pak mu cosi zabzučelo u hlavy. Ohnal se, aby se zbavil obtížného hmyzu, ale v tu ránu jej spatřil. Ptáček, co by se vešel do dlaně, třepotal kolem květů a pil z jednoho po druhém.
Juan García oněměl úžasem.
 

Paulínka kričala cez okraj. Vietor odnášal jej slová, len najväčší strach ju tlačil k skale. 

Prebrala sa až s hviezdami a okamžite vedela. 

„Rarášok, rarášok, rarášok!“ zašeptala vykričaným hlasom.  

Objavil sa škriatok, oči mal rozšírené hrôzou. Vedel, čo bude dievča žiadať. Zaliali ho slzy. 

Krútil hlavou: „To nejde!“

„Si najmocnejší z mocných. Zachráň ho! Zachráň Ratka!“

„To nejde...“ 

„Existujú lietajúce myši. Dokáž to!“ prikazovala Pauli.

„Nepokúšaj ma! Zmenil by sa beh sveta!“

„Už si ho raz premenil na človeka!“  prosíkala.

 Rarášok zvraštil kožu na tvári ešte viac. „Je neskoro.“

„Tak nechcem žiadne skaly! Ani vietor. Znič ich! Odnes ich preč!“ 

Jednou Horáček povídá, mohli bysme zajít do galerie, Šebestová říkala, že nežijeme kulturně, a Pažout řekl, z toho kvetu jako korál,  Šebestová mi může políbit tyvíšco, a Horáček odpověděl, že korál vůbec nekvete, říkala Aries, a že líbat Pažoutovo tyvíšco by Šebestové nikdy nedovolil, ale do galerie se půjde! Pažout frfňal ještě v tramvaji, ale ve Veletržáku přestal, jeden obraz se mu zalíbil tak, že před ním stál jako uhranutý, to je krása, ty linie, ty tvary, nádhera! Kultura je úžasná! Takoví kluci už dneska ani nejsou, a Horáček řekl, no promiň, a Pažout rychle dodal, ty seš samozřejmě výjimka!

Putovali ledovou krajinou již několik týdnů. Zásoby docházely stejně jako vnitřní síla pokračovat dál. Ale zastavit se znělo ještě hůř, než dávat jednu nohu před druhou. Prý to kdysi bylo moře. Velmi bohaté a živé. Ale pak přišel žár, který odpařil veškerou vodu. A posléze chlad, který zmrazil, co zůstalo. 

Teď bloudili kaňony ledových útesů, které se dříve pyšnily pestrobarevným životem. Ticho se ozývalo skrze křišťálově hladké povrchy a zpřítomňovalo dávnou smrt. Jeden by nevěřil, že i z chladu lze dostat halucinace, protože tamten dávný korál doslova kvetl! Dokonce ze všech těch barev bolely oči. Hrobka, kterou už nikdy neopustí.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

Cesta na Zemi skrz divokou část vesmíru je žůžo dobrodrůžo. Stačí jednou špatně zabočit a jste někde, kde jste ještě nebyli.
"Takže kde jsme dneska?" zeptala se Gwen při pohledu na planetu s plynným obrem v pozadí. Vypadalo to jako Země a Jupiter. V tmavě modrym.
Sme u Pandory. Neptej se proč a jak. Už počítám zpáteční cestu odpověděl Com.
"Jé, Pandora!" Thon se přilepil na sklo, "nemohli bysme...?"
"Nedá se tam dýchat."
"Síla, vole, ne?"

O půl hodiny později

"Jé... koukněte na ty kytičky pod vodou! To je jak koráli na Zemi."
"Koráli nejsou..."
"Zmlkni a podej mi foťák."

Z ateliéru textilního designu není na kyvadlo vidět, ale studenti jeho rytmus vnímají.

Rufina drží špulku odstínu 666, barvu tepenné krve.

„Oni věří, že když se obalí plechem, stanou se nezničitelnými.“

Ukáže na náčrt ozubených kol. 

„Lžete jim. Křížky jsou runy síly a uzly pouta, držící národ pohromadě. Budou to milovat.“

Přejde k jednomu z rámů a prudce zabodne jehlu do látky.

„Nitě pokřtěné krví. Výšivka je invaze. Měkký květ korálu, který proroste skrze krunýř k srdci. I nejtvrdší kámen má jádro, které kdysi plakalo. Udělejte vzory tak krásné, aby se jich nemohli vzdát. Neporazíme je silou. Rozložíme je zevnitř.“

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

V jídelně na stole trůnil hrnec. To nebylo neobvyklé, ale teď tu byli kluci a každý vyjmenovával, co chce k obědu. Gwen stála ve dveřích na můstek a pojímala tušení.
Když byla hromadná objednávka dokončena, hrnec poskočil, poklička zarachotila a v jídelně to rázem vonělo jako v restauraci.
Kluci začali vytahovat z hrnce talíře a misky, které se tam podle všech fyzikálních zákonů neměly vejít.
Gwen přistoupila blíž.
"Chci vědět jednu věc. Že jste to neukradli?"
"No dovol," ohradil se Trins, "jsem viděl takovou pohádku..."
"Já vím," mávla rukou Gwen, "no, u tohohle aspoň nehrozí, že se utopíme v kaši."

Mléko vzkypělo a se syčením zaprskalo na plotně. Chtěla ho rychle stáhnout, ale jen si popálila prsty a kuthan málem skončil na podlaze.

"Zamilovaná?" dobíral si nevěstu bratranec. "Na svatbu se těšíš?"

"Jen aby ta svatba byla. Najednou je Vašíček jak vyměněný. Snad už se ani ženit nechce. Nemluví... A necpi se pořád těma koláčema!"

"Však jich neubylo."

Zarazil se. Mísa byla pořád plná.

"Marjánko, kolik jsi toho napekla?"

"Já nic, to Vašek přines. Asi od panímámy."

Pražský bratránek zavrtěl hlavou.

"Kdepak, holka zlatá, dostal je od divoženek a po těch bude zamilovaně tesknit, dokud na ty koláče nevezmeš nůž."

Křoví, připomínající růžový korál, na druhém konci louky se rozestoupilo.

Na palouk vběhla veliká zelená bestie na dvou nohách a jedním chňapnutím slupla celou ovci.

Tětivy zadrnčely.

Šípy a šipky trefily.

Jakoby se nic nestalo.

Potvora hop hop a chňapla po mně.

Na poslední chvíli jsem uskočil. Větev, na které jsem stál, to prostě ukouslo.

Fleuriot to zasáhl bleskem.

Stříkla krev.

Zařvalo to a vyrazilo k němu.

Klíšťákovy šípy z toho trčely na všechny strany, ale žádný hluboko.

"Zaměstnejte to na chvíli," křikl kouzloš a přesunul se k Jorše.

Klíšťák po tom hází šutry.

Já jsem vrhl štít a scimitar.

Jak na horu přicházeli stále další, kteří zůstávali, neschopni nebo neochotni odejít, měnilo se klima. Ti, co mají rádi samotu a klid hledali pro sebe stále obtížněji místa, kde by se cítili dobře. Někteří z nich se adaptovali a začali se přizpůsobovat životu v nepravděpodobných skupinách. Jiní se skrývali dál a hlouběji a stávali se nepředvídatelnými a výbušnými, když byli vyrušeni. Potrava, nedávno tak hojná, se stávala pro slabší nedostatkovým zbožím a silnější přestali být vlídní a ohleduplní. Tam, kde dřív vládlo příměří, se objevovala podezíravost a strach. Někteří byli altruističtí na hranici sebezničení. Všechno se začalo míchat a vřít.

„Tak vař!“ Nakázala mu, jak se usadila na židli.
„Nejsem žádný kouzelný hrneček,“ oponoval, „musím to tu nejdřív dodělat a jít nakoupit. Není z čeho vařit.“
„Tak uvař krupicovou kaši, chci něco sladkýho!“ Naléhala Alex.
Vojta chvíli mlčel. „No budiž. Udělám ti kaši. Ale ty mezitím skočíš naproti nakoupit.“
Alex vydala zvuk znaveného skotu. „Dobře! Jdu, ale ty začni vařit až přijdu, protože jinak by ztuhla a vystydla.“
„Jak kážeš,“ přitakal Vojta.
Alex si vykračovala do obchodu. Ulovit kuchaře se jen tak někomu nepodaří. A ještě navíc takového, který uklízí. Je to jenom kaše, ale on jí umí prostě nejlepší.

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

Dveře vrzly a Malvína nakoukla dovnitř. V zahradě bylo mrtvo. Můry, tělíčka pohodlně vyskládaná na vyhřáté podlaze, klidně spaly. Slunce pálilo do zbývajících skel a holé zdi vydechovaly žár. 

Metoděj se roztřásl. Schoulil se do klubíčka a přikryl se nejbližšími křídly.

Malvína mu sáhla na čelo. „Příliš nových vzpomínek,” zašeptala. „Moc rychle.” 

Objala ho a přitiskla k sobě. Začal drkotat zuby.

„Potřebuješ zahřát. Huňatou měkkou deku!” rozhlédla se.

Červi byli pryč. Přežrali se vistárie i vzpomínek a uložili se. Z holých větví visely stovky hedvábných spacáčků.

„Čína! To je ono!” Malvína vyskočila. „Zaběhnu do kuchyně! Seženu hrnec a horkou vodu.”