DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

Jeptiška Lisa zaklepala na dveře Viktorovy pracovny a po vyzvání vstoupila dovnitř. Seděl za pracovním stolem, z hrnku po jeho pravici stoupal kouř a on seděl nad kusem papíru, v ruce svíral husí brk a zřejmě chtěl něco psát. Zamyslela se, proč raději nenapíše esemesku nebo email, ale kdysi jí bylo vysvětleno, že hodně staří upíři mívají s těmito výdobytky techniky často blíže nespecifikované problémy.
„Co píšete?“ zvědavě natáhla krk.
„E-e, zkus to ještě jednou, jak jsem tě to učil,“ napomenul jí.
„Ach,“ povzdechla si, „co píšete, můj princi?“
„Odpověď na výhružný dopis z Rakouska.“
„A jakou?“
„Polibte si prdel.“

Nervózně okusoval konec tužky, tiskl zuby do dřeva tak silně, až se vyštíplo několik třísek. Jedna z nich se mu zabodla do rtu. Syknul bolestí a konečně začal psát.
Vážený pane Rogersi,
píši Vám jako člověku, kterého nesmírně obdivuji. Jednou bych chtěl být jako Vy. Hrdina. Jsem zatím jen malý kluk, ale věřím, že jednou zachráním svět. Obdivuji Vás, Vaši odvahu, Váš smysl pro čest a Vaše skutky, které jste ve jménu vlasti vykonal.
Dopsal, přečetl těch pár řádků, následně papír zmuchlal a zahodil, aby začal znovu.
Captain America byl možná mrtvý, ale malý Phil mu dopisy nikdy psát nepřestal...

Většina z nás neměla na co psát a i kdybychom si nějakým způsobem obstarali tužku a papír, většině z nás nezbývaly síly k zapisování toho, co se dělo. Pár z nás by si možná přálo napsat dopis příbuzným, přátelům… Ale všichni jsme věděli, že dopisy skončí tak, jak nakonec skončíme i my - na hromadě, kterou potom spálí.
Já vám však píši, drazí známí, neznámí, živí i vy, kteří teprve přijdete na svět, abyste věděli, k čemu dochází, čeho jsou lidé schopní. Píši v naději, že se podobné tragédie vyvarujete - a že má generace bude jediná, která umírá v koncentračních táborech.

Opustil mne a nechal, hrál si na ptáčátko, co vylétlo z hnízda, nevracel se, jen se naučil a zmizel. Moje srdce plesalo s každým jeho návratem, ale ty nálady, ta nechuť lehávat na jednom loži mne ničila, systematicky jako dokonale promyšlený plán sadisty. A já se nechala, jako masochista do sebe bodat, ale už to nejde, nemohu pokračovat jako ubohá loutka toho, kterého miluji. Vždy jsem ho milovala a vždy pro mne bude smysl existence, ale nepůjde to. Musím jít dál.
Já vás milovala, byli jste moje rodina, ale teď…
Já píši Vám, co mohu říci? Co ještě mohu dodati?

Našel ten dopis v zásuvce toaletního stolku. Byl úplně vespod, schovaný pod zašlými flakónky s pudry a líčidly.
Drahý Iorghu,
je mi líto, že Tě babička nachytala. Stalo se to kvůli mně, čekala jsem na Tebe u okna, když nečekaně přišla do mého pokoje zkontrolovat, jestli už spím. Když zjistila, že nejen nejsem v posteli, ale vyhlížím z okna, muselo ji asi napadnout, že venku najde Tebe. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nedala se přesvědčit.
Myslím na Tebe každou minutu. Nepřeji si nic jiného, aby se babička umoudřila a pustila Tě. Prosím, vydrž ještě pár dní.
S láskou
Crina

"Tak," svezl se Doktor na zem.
"Tak? Co je to ten zámečník?"
"Něco, co nám dá problémy pod zámek. Lépe ti to asi nevysvětlím."
Posadila se vedle něho, záda opřená o dveře Tardis.
"Jak dlouho to potrvá?"
Vytáhl z kapsy psychopapír.
"Tak akorát abych napsal email. Když nám tak ohleduplně dali vědět, bylo by neslušné neodpovědět. Jak se začíná takový dopis? Drahý tamto a tamto, píši vám?"
"Kde a kdy to vlastně jsme," nevnímala ho Amy.
"Nebo by bylo lepší přejít rovnou k věci?"
"Doktore!"
Vzhlédl.
"Nebo může věc přijít k nám."
Byli obklíčeni vojáky za neprůhlednými hledími tmavých uniforem.

I'm writing to you from the last bastion of our race, as the last survivor of our species. We have been a great civilization, the likes of which the universe had never seen before. We came from the oceans, crawled ashore and over the course of millenia, we have risen to the stars.
We had never learned one crucial thing, though - namely that all people are equal, that all deserve to live. And so we fought until there was nothing to fight over.
Our home planet is gone, as are our colony planets. Humanity finally reached the end it deserved.

Drahá Hermiono,
nevěděli jsme, jak jinak tě vhodně oslovit, tak se snad neurazíš, když jsme se k tobě vloupali a nechali ti tenhle dopis mezi dvěma knihami. Jsme si jisti, že ho najdeš poměrně rychle, protože Bylinky a kořínky od Jane Herbesové a Lektvary pro každou příležitost od Boba Lescarda jistě otevíráš každý den.
Rádi bychom ti jako zástupci našeho spolku chtěli poděkovat za vše, co pro naši školu děláš. Dokazuješ, že i dívka si může dovolit být inteligentní. To členové našeho spolku oceňují obzvláště. Jsi výjimkou potvrzující pravidlo.
Tví oddaní členové spolku DOSTIH.
(Delegace Obdivující Společně Tajně Inteligentní Holky)

Mayský kameník Tleocz se zadíval na poslední kamennou desku. Vytesal do ní krásné líčení konce světa. Použil všechny oblíbené atributy od ohně z nebes po potopu. Zamyslel se. Na desce pořád zůstávalo nevyužité místo.
“Pozór!” ozvalo se náhle z terasy nad ním. Stačil tak tak uskočit padajícímu jaguárovi.
“Promiň Tleoczi,” šklebila se na něj shora tlupa výrostků, když jaguár dopadl, stáhl ocas mezi nohy a urychleně zmizel. “Chtěli jsme vyzkoušet, jestli jaguár dopadne na všechny čtyři.”
Tleocz zahrozil za jejich vzdalujícím se smíchem. Ale pak se podíval na prázdné místo na desce... Déšť jaguárů! Takový konec světa tu ještě nebyl.

Když se dívala na chlapce, cítila jen vztek… na sebe, na sestru, na dítě i na něj. Nebyla na to pyšná, ale tahle emoce prostě převládala. Nedokázala ji zapudit a nahradit láskou.
V myšlenkách se stále vracela o několik let zpátky, kdy sebrala odvahu, odhodila hrdost a sepsala dopis:
Vážený řediteli,
píši Vám, abych Vás požádala o zvážení mého přijetí na Vaší školu. Věřím, že mé předpoklady k dokončení studia jsou více než uspokojivé.
Očekávám Vaši odpověď.
„Petunie, děje se něco?“
Hlas jejího manžela ji vrátil do reality. S odporem se podívala na svého synovce a odvětila: „To teda děje.“