DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

Píši Vám,
Protože kdybych Vám to chtěl říct pěkně do očí, jak se sluší a patří, slova by se mi nápadně zadrhla v hrdle.
Píši Vám, protože písmenka snad dokážou skrýt emoce, která by mladého chlapce mohla znemožnit.
Píši Vám, protože kdyby se to nepovedlo napoprvé, papír mohu zmačkat a vyhodit. S jednou vypuštěnými slovy je to už těžké.
Píši Vám a srdce mi buší, ba i kůži mám teď husí, modlím se, aby plnicí pero udělalo kaňku a já dopis pro Vás mohl psát znovu a znovu, třeba až do skonání světa.
Moje nejdražší, miluji Vás, to Vám píši.

Ahoj moji milí rodičové!
Píšu vám z tábora, že jsme v pohodě. Ty záplavy nás skoro minuly, ale dočasně jsme se přesunuli nahoru na stromy. Zařídili jsme si tam takový pěkný stavení z několika prken a naplavených věcí. Je tam sucho, ale pořád je to docela nebezpečně vysoko. Ondra spadnul, ale zlomil si jenom jednu nohu, kterou měl stejně už poraněnou. Předtím se seknul do nohy sekerou. Vedoucí se pak naštval a už nás nenechal hrát si se sekerou. A to jsme zrovna měli v plánu tam někoho postavit s jablkem na hlavě. Uvažoval jsem, že to risknu.
Zdraví Pavel

Vážená redakcia Šťastného domova.
Píšem vám, aby som sa vám poďakovala za to, ako svojimi radami pomáhate nie len mne a aj všetkým ostatným vaším čitateľkám vylepšovať svoj domov a robiť ho tak šťastným. V minulom čísle ma najviac zaujal nápad, ako z drievok od nanukov a nití vyrobiť lacné drevené lustre. Predala som preto všetky naše krištáľové lustre, za utržené peniaze nakúpila dvetisíc nanukov a z ich drievok vyrobila nádherné lustre podľa vášho návodu.
Z vďaky za tento krásny nápad vám preto v prílohe posielam návod, ako z krabičiek od nanukov vyrobiť praktické poličky do kúpeľne.
Vaša oddaná čitateľka

Psaní deníčku měla spojené se šťastnými dny v rodné oáze. A teď měla chuť začít psát znova. Rozepsat se o podivné oáze plné divokých koz, kde kromě nich dvou nežil jediný člověk. O Ráifovy, který jí sem přivedl. O citech, které jí zmítaly. O celém svém životě.
A právě to byl problém. Zírala na papír a nevěděla jak začít. Představovala si lidi, kterým to chce vyprávět.
„Píši vám…“
A nic.
Přišel k ní.
„Pojď, chci ti něco ukázat.“ Napřáhl k ní ruku, kterou přijala.
„Co?“ zeptala se.
„Uvidíš.“ Podívala se do jeho očí a neviděla v nich nic. Následovala ho.

Píši Vám, pane starosto, abych si postěžovala.
Před nedávnem jsem se dozvěděla smutnou novinu, že můj drahý příbuzný pan Bilbo Pytlík je již drahně měsíců nezvěstný a nejspíš tedy i po smrti. Plna nejčernějšího smutku ujala jsem se jeho pozůstalosti - část věcí měla jít do veřejné aukce a část měla zůtat spolu s Dnem pytle v našem majetku.
Jenže, a teď považte, v den aukce se objevil u dveří pobuda s kapsami plnými pokladu a vydával se za pana Pytlíka! A jak já k tomu teď přijdu?
Žádám o okamžitou nápravu a dopadení podvodníka.
S úctou
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova

Milý čtenáři,
jediné, co o mně potřebuješ vědět, je, že utíkám.
(už dlouho a ještě déle budu)
Kdysi mi někdo řekl, že vzpomínkám se uprchnout nedá.
(i přesto jsem to zkusila)
Od té doby uplynulo hodně času.
(a ještě více leží přede mnou)
Často přemýšlím nad tím, jak vydržím byť jen jediný další den.
(nalézt odpovědi na podobné otázky je stále těžší)
Jedinou možností je snažit se nezastavovat.
(občas ale ztrácím dech)
Nikdo avšak nedokáže prchat věčně... to, před čím utíkáte, vás dřív nebo později dožene.
(a pak třeba konečně spálíte staré dopisy a začnete znovu)
A nebo také ne.

Velmistr skryté, před imperiálními čmuchaly zahrabané enklávy (jedné z posledních výsp bezpečného života a studia pro bytosti citlivé k Síle), prolézal jako vždy po náročném dni holonet a kontroloval stínovou datovou schránku, co nového se v ní uhnízdilo za zprávy.
Krom asi bambilionu spamu, ve kterém mu bylo v devadesáti osmi procentech nabízeno zvětšení penisu na rancoří velikost, obdržel taky asi osm zpráv, jejichž předmětem bylo JSI MOJE JEDINÁ NADĚJE. Šlo o nějakého Jediho na útěku, který potřeboval pomoc, jinak mu hrozila smrt. Champbacca ale nebyl kokot a na tyhle inkvizitorské fígle měl nos. Zprávy smazal a šel hrát Tetrix.

Když Antonino odjel do školy, slíbili si s Nanettou, že si budou často psát. Zpočátku to dodržovali. Bavilo je psát formálně podle všech pravidel korespondence, jako v knížkách.
Na jeho zprávy byla zvědavá. Sama vlastně moc o čem psát neměla. Doma je to přece pořád stejné, ne?
Potom šla studovat i ona, bohužel jinam. Teď zase ona mohla hodně psát.
Ale měla pořád co dělat, navíc musela psát i rodině. Dopisů postupně ubývalo. Časem už ani nevěděla, co psát.
Ani si nepamatovala, kdy to ustalo úplně.
I po letech jí však dopisní schránka připomínala vzrušení a radost z došlého psaní.

Píšu Vám. Ještě včera jsem byl blízko Vás...
Merline, stává se ze mě sentimentální troska. To mi tak scházelo. Jako by nestačilo, že jsem učitel, vrah a univerzální zrádce na útěku.
Zabroukal si kousek bradavické hymny, spolehlivého ušního červa likvidujícího veškeré melodie. Nepomohlo to.
Kdosi ve mně, s kým teď zápolím, řek' víc, než měl...
Avada Kedavra? Nebo to co jsem řekl potom, v duchu a pro sebe? A pro svého přítele, kterého jsem zabil?
Píšu Vám,
i když po včerejšku
jsem si jist,
že Vy nebudete stejně číst,
co sám a sám teď píšu Vám.
Nebude číst už nic.

Vím, že je konec, z téhle pasti není úniku. Všude kolem zní křik, jekot a pláč a Nora je polomrtvá hrůzou. Jako by na tom záleželo, za chvíli budeme stejně oba mrtví.
Nevím, proč jsem si s sebou vzal tu láhev, mami. Vylil jsem z ní svěcenou vodu, cos mi dala pro štěstí, a teď se bojím, jestli mi to pánbůh odpustí. Ano, je to šílenství, nejspíš ten můj dopis nikdy nikdo nenajde. Ale já vám musím napsat, musím se rozloučit.
I když mě zebou ruce a tužka mi nechce psát.
Buďte sbohem. Burke z Glanmire, Queenstown. Na Titaniku 1?.4.1912