DMD č. 25 pro 25. 4. 2013. Téma: Píši Vám

Milý pane doktore,
možná se divíte, proč píši právě Vám tenhle dopis, když jste se se mnou potkal pouze třikrát. Ale jste jediný, kdo si dokázal získat mou důvěru. A chtěla bych, aby aspoň někdo věděl, co se chystám udělat a jaký mám k tomu důvod.
Už nevím, jak dál. Ačkoliv jsem se neustále snažila najít nějaké východisko, všechno to byly jen slepé konce, které mě zatlačovaly hlouběji.
Myslím, že beze mě bude svět veselejším místem. Nevyčítejte si, že jste mi v tom nedokázal zabránit. Nemůžu dál žít s pocitem viny, že jsem ublížila nevinným lidem.
Sbohem.
Vaše klientka Anne.

„Váženej pane, píšu Vám, abych vám voznámila, že eště pár dní vostanu u svej drahej sestry, kerá má chudinka furt ten divnej kašel. Vjeřim, že to pochopíte a sem vúctě.“
Podepsaná pí Williamsová, kuchařka. Otevřel jsem druhý dopis.
„Vážený pane, píši Vám, abych Vám poděkoval za tip na dovolenou a za šek. Bath je opravdu velmi krásné město.“
Podepsán Morty, komorník.
„Pane, kdyby tak někdo zalil narcisy, kdyš teť ležim s tim kotníkem, aby nepochcípali.“
Podepsána skvrna od vína, zřejmě zahradník.
Přepadlo mně zoufalství.
Mám ukrutný hlad. Nevím, co si obléknout. Jak mám asi tak jít ven a zalívat narcisy?

Vstoupila do salónu. Harris stál u okna a opíral se o leštěnou hůlku.
„Tak jste přišla...“ Hlesl a zvolna se otočil. Zestárl. Vlasy měl téměř bílé. Ve tváři se mu rýsovaly hluboké vrásky.
„Váš dopis mi poslali společně s rozkazy, pane.“
Unaveně přikývl.
„Chtěla bych vám poděkovat, pane.“ Za všechno...
„To není třeba, Doyleová.“ Mávl rukou a kývl hlavou směrem k přístavu. „Hlavně se mi o ni dobře starejte.“
Skřivánek vyplul ještě toho večera.
Za půl roku našla ve věstníku u jeho jména malý křížek. To, že zemřel na souchotiny, se dozvěděla od jeho ženy až o dva roky později.

Milé Bravíčko,
píšu vám ohledně rady na jeden dopis. Hrozně se mi líbí jeden kluk co bude mít teĎkonc 14 narozky. Bych mu ráda popřála, samozřejmě anonymě, aby hned nepoznal že jsem to já kdo mu píše. Jak mám napsat klukovy aby pochopil, co k němu cítím?
Anonymka (12)
Milá Anonymko,
jdeš na to dobře. I když vlastníš úchvanýho mobílka a majlíky píšeš o sto šest, milostným dopisem svého miláčka potěšíš a je jedno, jestli bydlí na druhém konci republiky nebo vedle v bytě. Hlavně nezapomeň své přání zalepit do růžové obálky, potom mu už bude vše jasné.
Tvé Bravo.

Píši Vám a prosím, ať tento list
nedáváte nikdy nikomu číst.
Já mluvím k Vám z hloubi svého nitra.
Bojím se toho, co bude zítra.
Nevím, zda to, že líbáte mé rty,
nepatří jen mezi kruté žerty.
Nejsem si jista, co o mně víte,
ba ani tím, zda mi rozumíte.
Máte rád snění, to každý ví
a i ten, co není zvědavý.
Mé city se za Vámi plahočí.
Vy nedíváte se mi do očí,
když říkáte, že milujete mne
a v rozpacích si Vaše dlaň nos mne.
Je to váš ostych? Můj sebeklam?
Vždyť ze všeho nejvíc jste rád sám.

Já píši vám, mé SOSačky,
že z tohohle jsem na dračky.
Jak dubna hrubě ubývá,
mě fantasie schází.
Já píši vám, mé SOSačky,
že dám si čtyři kapačky.
Nic jiného mi nezbývá,
než potom chcípnout v mlází.
Já píši vám, mé SOSačky,
že asi půjdu do rvačky.
šelma co ve mě přebývá,
mi helfne od nesnází.
Já píši vám, mé SOSačky,
DMD stočím do flašky.
Spolek, co se tím zabývá
na srdeční je bázi.
Já píši vám, mé SOSačky,
že koupila jsem kukačky.
A jak se časem probírá
ta čísla po mě hází.
Já píši vám, mé SOSačky. Píši vám.

Profesor Antonino Gredner nevěřícně hleděl na růžový navoněný dopisní papír, který držel v ruce.
„Píšu Vám, pane profesore, jakožto spřízněné duši. Cítím, že jakožto jediní dva umělci široko daleko máme mnoho společného. Chci s Vámi, pane profesore, duševně souznít. Před mým vnitřním zrakem zjevují se večery strávené hudbou: Vy hrající na mandolínu a doprovázející můj zpěv. Jsem si jistá, že při takových večerech můžeme se navzájem obohatit a dopomoci jeden druhému ke zvýšení profesionality…“
Mladý profesor nevěřícně potřásl hlavou. Je slečna Belinda tak naivní, nebo tak drzá?
Snad bych měl zvážit další setrvání na této úctyhodné škole, pomyslel si smutně.

Tiskařští šotci jsou výborným příkladem adaptability mytické havěti. Původně se zřejmě jedná o běžné entropické šotky, živící se vytvářením nepořádku a disharmonie. Několik z nich zřejmě již ve středověkých skriptoriích zjistilo, že nelad lze způsobit i v psaném textu, skutečný boom však přišel až s vynálezem Guttenbergova lisu. Je pravděpodobné, že každý vyučený mohučský tovaryš si jednoho šotka odnášel v uzlíčku s sebou. Šotci se rychle adaptovali na jakoukoli změnu postupů v tiskařském řemesle, obvykle o krok napřed před těmi, kdo se snažili jejich chyby korigovat. Tvrdí se, že automatické opravy ve Wordu a slovník T9 jsou jejich nejúspěšnějším dílem.

Drahý Bretone,
vím, že se vám nebude líbit, co vám napíši, ale tak jako ostatně se vším, se vám musím svěřit i s tímto. Věřím, že jakožto můj nade vše drahý, milovaný a vážený přítel, mne naprosto pochopíte. Konec konců, jistě si oba ceníme základních principů surrealismu zcela stejně a je jisté, že sny jsou branou do naší duše a nám nezbývá, než je akceptovat. Tak tedy každou noc se mi zdá, že s vámi mrdám a s důsledností, s níž maluji své sny, mám právo namalovat i tento, a také ho namaluji.
S upřímným pozdravem
navždy Váš Salvador Dalí

Drahá princezno!
Víc hlav víc ví; všech devět mi radí poslechnout hlas srdce plného horoucí vášně a vyjádřit se jasně.
Naléhavě toužím po Vaší návštěvě, neboť jsem k vám zahořel láskou a troufám se ucházet o Vaši něžnou ručku. Ujišťuji Vás, že můj zájem není ani v nejmenším gurmánské povahy. Jest diktován pouze vřelým citem. Odvažuji se doufat, byť jsem si vědom, že máte jiné ctitele…
S povzdechem vztáhla ruku po druhém listu.
Mylá pryncesno, zasýlám vřelou spomínku co mám na tebe…
Honza byl skutečně velmi hloupý.
Stokrát raději se provdá za draka, než za někoho s tak otřesným pravopisem!