DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

“Pam yr wyt yn awr yn gwenu,
Gwenu'n dirion yn dy hun?” zpíval tiše Ianto, odhodlaně pochodoval po základně a kolébal vřískající dítě.
Jack se tvářil tak útrpně, jako by zuby rostly jemu.
„Ai angylion fry sy'n gwenu…“
„Zmlkni, děsíš ho!“ křikl podrážděně na Ianta.
„Je to ukolébavka!“ ohradil se Velšan, obrátil oči v sloup a ublíženě zavrtěl hlavou. Po chvíli procedil mezi zuby: „Bude žít v Cardiffu.“
„Ahoj broučku,“ pozdravila malého Jacka právě příchozí Gwen a přebrala dítě z Iantova náručí, „Neplakej, teta ti zazpívá hezkou písničku. Huna blentyn ar fy mynwes…”
Jackova hlava třískla o stůl. Zatracení Velšani!

Řešení otázky příchodu na RH:
ČR - dítko tam zabloudí po houbaření,
Německo - dítko předtím létalo s motýly, pak tam vyrostlo v hlávce zelí. Pak že prý je to národ bez fantazie.
Zákeřnost RH:
vrhá se proti člověku se zrychlením 9,81 m/s2 a udeří jej do obličeje.
Rizikové sociální skupiny: malé děti, osoby nestřízlivé.
Majetnickost RH:
Ačkoliv v našich zeměpisných šířkách unáší člověka rychlostí 300 m/s, když člověk nadskočí, přitáhne si ho na stejné místo povrchu.
Reakce většiny lidí: Eeeee - proč?
Vůně RH:
rustikální. Kompost, kravinec, prasečí kejda. Máte-li štěstí, zorané pole.
Reakce po 40: dokud to nečicháme odspoda, je dobře.

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“
Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.
Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“
Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“
„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.
Severin zavrtěl hlavou.
„Paličáku.“
Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.
Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

„Na Zadávacom paneli nie je symbol pre Zem,“ informoval Daniel nervózne. „Vlastne nespoznávam žiaden z týchto symbolov-“
Jack svoju rodnú planétu nemiloval, ale nechcel umrieť stratený vo vesmíre. Inštinktívne sa obzrel doprava a zistil, že Teal’c mu stojí obrátený chrbtom a pozoruje čosi na obzore.
„-môžem skúsiť porovnať kartuš so známymi planétami-“
Jack sa postavil vedľa Teal’ca a pokúsil sa tiež nadvihnúť jedno obočie.
„-prejsť Bránou na svet, kde sme už boli a odtiaľ domov-“
Carterová sa pridala k Teal’covi a Jackovi. Pred nimi sa týčila pyramída.
„Teal’c,“ spýtal sa Jack cez Danielov monológ, „koľko ľudí treba na pilotovanie Ha’taku?“

První pomyslná člověčí noha k nám vstoupila plus mínus před sedmi set padesáti tisíci lety. Trvalé osidlování si dalo načas, to když se ledovec konečně uráčil natrvalo odejít. Většina lidí dá dohromady, že u nás sídlili Keltové, o těch desítkách drobných kultur, které tu byly před nimi, neví většinou nikdo ani zbla. Po Keltech Germáni, ale to neradi slyšíme, takže rovnou šup, vítejte Slované, vylezte na Říp, i když je to ahistorismus. Nadšeně jásáme nad svým původem, i když krev slovanská je v nás hodně zředěná. Inu ale, bratři Slované, hle – země mlékem a medem oplývající. Prosím, nezničme si ji.

Kloni frfňali, fňukali a brblali. Krátce řečeno, nikam se jim nechtělo.
"Co se děje?" ptala se Gwen.
Odpovědi, která by byla aspoň trochu srozumitelná, se nedočkala.
Nakonec jí nezbylo nic jiného, než zatlačit Mimase do kouta, obrazně i doslovně a odpověď z něj vymlátit.
Výsledek byl ovšem hubený.
"Nám se tam prostě nechce."
To se nedalo brát jako rozumný důvod a tak byli kloni dokopáni (tentokrát pouze obrazně) do přepravní lodi.
Kloni kňučeli a stěžovali si celou cestu.
"A proč se netěšíte? To vás neláká rodná hrouda?" ptala se Gwen.
Při pohledu na Kamino dodala:
"Tedy spíš plovoucí rodná plošina?"

Tiché zašustění sukně donutilo Táňu zvednout hlavu. Zkusila rychle utřít uplakané oči, ale když viděla, že to vešla Natálie, vzdala marnou snahu.
Guvernantka se třásla lítostí a bezmocným hněvem, když z děvčete mezi vzlyky vytáhla, že ji Tamara v zásadě vyhnala z rodného domu. Zoufalé „vždyť Děrevjanští jsou má jediná rodina“ bylo poslední kapka.
Ano, dala jsem Tamaře slib. Ale ona slíbila, že se o Táňu postará. blesklo jí hlavou trochu provinile, než poprvé po třiadvaceti letech konečně sňala ze své šíje tíži lží a tajemství.
Nesměle pronesené „maminko,“ první v životě jich obou, Natálii v jejím rozhodnutí jen utvrdilo.

Odkud a kam směřuje můj život nemám nejmenší zdání. Jsem armádní parchant, nalezenec, padlá. Nejsem nic. Jsem tábornice. Vlast nemám svoji, žádnou zemi rodnou, ni žádnou řeč, která by mi vlastní byla. Umím vařit, šít a kosti lámat, můžu tělo dávat, nebojím se ničeho, vždyť dvakrát už přežila jsem svoji smrt. Plním rozkazy. Kam řekli, tam jsem šla. Pak válka skončila a oni řekli: „Jdi domů.“
Kde nachází se domov toulavých koček? Snad kde jim jídlo dají? Či snad jim péči poskytnou? Bez původu bloudila jsem dlouho labyrintem světa. Srdce mé nakonec našlo domov sobě.
Pak políbila Zuzana zachránkyni svoji.

„Do švestek jsme doma,“ ujišťovali se, když je stařičký mocnář povolal do zbraně. Nebyli nadšení. Nebyly to zájmy jejich země, které měli jít hájit s puškou v ruce. Nechtěli za monarchii bojovat a už vůbec ne padnout…
Na Rusi se zformovaly legie. Bolševická revoluce a uzavření sovětsko-německého míru zmařilo naděje na cestu domů. Legionáři si museli probojovat cestu směrem na východ. Perm, Jekatěrinburg, Chabarovsk, Vladivostok…
Stesk po stále vzdálenějším domově sílí.
Konečně odplouvají z Vladivostoku.
Cesta přes americký kontinent, plavba přes Atlantik.
Po více jak šesti letech stanou opět na rodné hroudě. Ve vlasti, která i jejich zásluhou získala svobodu.