DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Dlouho žili v blahobytu. Město stále rostlo, lidí přibývalo, obchody kvetly. Žilo se tam dobře. Městem protékala řeka, po které se dopravovalo zboží z jiných velkých měst i z venkova. Každý, kdo se nebál práce, zde mohl spokojeně a v dostatku žít.
A pak to začalo.
Nejprve tomu nechtěli věřit. Válka? To v naší zemí není možné. Tady žádná válka není.
Netušili, že za měsíc se budou skrývat ve sklepích a bojovat o život ve vlastním městě. Ale neodešli. Charn pro ně byl jejich největším bohatstvím. Jejich domovem.
Válka přišla. Lila se krev. A pak přišlo slovo. A život zanikl.

Seděli spolu na lavičce a dívali se na panorama mrakodrapů a tisíců vznášedel, které dokázalo vyrazit dech.
[„Myslel jsem, že to tu bude horší,“] hodnotil Nar Shaddaa a zakousl se do zmrzliny, kterou koupili.
„Tady to ještě ujde, ale níž je ho horší,“ zakousla se taky. Jako šlusák, který se tu narodil, věděla, o čem mluví.
[„Jak moc horší?“] házel nožkama ve vzduchu a při konzumaci kornoutu se kousl do prstů.
„Tak, že v noci myšohryzové kradou malé děti.“
[„Fakt?“]
„Fakt.“
[„A proč neukradli i tebe?“]
„Nevím,“ pokrčila rameny, „třeba bych jim nechutnala.“
[„To mně chutnáš,“] přiznal se. Jako kuře.

Noc byla tichá, jen tlukot slavíka se nesl teplou tmou.
Země ze spaní vydechovala kořenitou vůni.
Potom před bránou zakvílely brzdy.
Pěsti dopadají na vrata statečku.
Rozespalé děvčátko vyděšeně tiskne panenku.
Samodruhá hospodyně v noční košili kvapně nakládá peřiny na špinavou korbu.
Do koňských hřív se vpíjí slzy. Hospodář se loučí.
Hodiny na zdi s prasklým ciferníkem odtikávají poslední minuty.
Jako výstřely.
Stařenka zalétne pohledem za hřbitovní zeď. Stařečka tu zanechává. Kdo mu světýlko zapálí?
Ječmen šeptá v nočním vánku své sbohem. Jiný hospodář už jej bude sklízet.
Na valníku se kodrcají tmou.
Z rodné hroudy vykořenění.
Do neznáma.
Pryč.

Přes noc nám zase pomalovali vrata statku.
„Já to umeju,“ nabídl jsem opatrně, když jsem viděl, že se táta se strýčkem sklánějí nad stolem v kuchyni. Byli oba hrozně vážní.
„Nech to bejt,“ zabručel táta. Počítal peníze.
„Šejdíři mizerný, za dvě krávy i s teletem!“
Strýček si zapálil tenkou cigaretu. „Vždyť buď rád. Co jim dnes neprodáš, to ti zítra vezmou. A domů přes hranice bys je stejně netáhl.“
Táta zrudnul. Okamžitě jsem začal dělat, že čtu něco v sešitě. Když táta vyletí, není dobré být poblíž.
„Já jsem doma tady,“ řekl vztekle.
Strýček neodpověděl, jen se díval z okna.

Valdemarovi již před měsíci řekl jeden výrostek, nový člen loupežnické bandy, že Viléma stráží jako anděl. Snad sám netušil, co říká. Valdemar se ušklíbl, vzpomínka na zrádce s andělíčkem kolem krku nevybledla tolik, nahlas neřekl nic. Měl však pravdu, otrhanec, který ani do zimy s loupežníky nevydržel. Valdemar Viléma podporoval, snášel, chyby napravoval. Všechno pro ponížení, mezi nimi dvěma horší než veřejné, pro neosobní doteky a pouhé pohledy, ve kterých se Valdemar naučil číst. Když však zpátky v rodném kraji Vilémovo srdce uchvátil další anděl, dívčina krásná, Valdemarovi se uzavřely i jeho oči. Konečně ztratil důvod, proč s ním zůstávat.

Toužil pokračovat v otcových stopách a stát se duchovním. Vracel se do Holandska, do rodné krajiny, aby v Bohu našel sám sebe. Ale studium teologie v Amsterdamu mu nepřinášelo žádné potěšení.
Když ho zlomila osudová láska ke dvěma ženám, obrátil se k malování. Vlastně ho k tomu přesvědčil Theo, který ho vždycky podporoval jak nejvíce mohl. Vincent opustil Paříž a vrátil se domů, do Nuenenu.
Jeho začátky byly těžké. Na Jedlících brambor usilovně pracoval velmi dlouho, ale van Rappard ho svou kritikou nepotěšil. Přesto se nevzdal, protože malování bylo to jediné, co mu v životě zbylo a co ho naplňovalo.

K cele drkotal nákupní vozík a na něm jeho poslední večeře.
Zítra v šest ráno stovky křečků roztočí dynama ve svých kolečkách a vzniklá elektřina ho usmrtí.
Měl zemřít už v pět, ale právník mu zařídil odklad.
Dozorce mu přinesl stůl a jeho poslední pokrm.
Středně propečený steak s hranolky a sklenice vody z pramene nad jeho rodnou vesnicí. Tu vodu ani tak nechtěl, rád jenom soudcům zahrál na city.
Za všechny ty podvody ho teď čeká smrt, ale předtím chutně vypadající pokrm.
Láskyplně se podíval na červený střed masa.
Napil se vody. Chlorovaná. Jistě, nad jeho vesnicí pramen nebyl.

Neskutečně miluji svou rodnou hroudu, což je pro mě asi dvacetikilometrový pruh země spojující mé bydliště s mým rodištěm. Nikde jinde (empiricky opakovaně prokázáno) nejsem schopna se cítit doma. Jako ne že bych nemilovala svou vlast jako celek, ale rodná hrouda je prostě tady. Jsem praštěná natolik, že i po návratu z několikahodinové cesty mimo okres začínám dojatě slzet, když se vyhoupnu na kopeček a jukne na mě mé město. Je-li to potmě a město svítí, slzy se přímo koulí. Jsem prostě exot, při každé cestě, kdykoli a kamkoli, se nejvíc těším na návrat domů. Ale co se mnou naděláte...

Rvačky U Bídáka nebyly ničím zvláštním. Divný by spíš byl den, kdy by se tu minimálně tři neodehrály. Většinou se prala omladina - cotasové, kteří si přihnuli a netušili, kde je jejich míra.
Jeden takový si tu právě vyskakoval. Mával pěstma kolem sebe a hrozilo, že brzy někoho trefí. Tentokrát byla hádka kvůli nejlepšímu místu v Ecorii. Hostinského to ale pomalu unavovalo. Klidně vypláchl nejhorší korbel, který našel, došel ke cotasovi a majznul ho po hlavě. Tělo padající na zem následovaly střepy, které se nikdo nepokoušel zvednout.
"Jdi do prdele s tou svojí rodnou hroudou," odplivl si při návratů k pípě.

Už mě zase vábí dálky. Ač jsem si v minulých několika letech užívala speciální režim šesti až sedmi týdnů dovolené ročně, ani to mi nestačilo… zjišťuju, že bych potřebovala vypadnout někam na delší dobu.
A teď je vhodný okamžik. Dát si pořádnou pauzu před začátkem nového pracovního šílenství by nemuselo být vůbec špatné. Očička mi svítí, snažím se potlačit příval nadšení a uvažovat racionálně. Ale moc mi to nejde…
Vím, že bych se potom… po pár měsících, po roce… ráda vrátila domů. Rodná hrouda mě vždycky přitáhne. Momentálně ale v koutě netrpělivě podupávají mé toulavé boty… Váhám – mám je vyslyšet?