DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

První polovinu života jsem strávila za železnou oponou. Strašně moc jsem se chtěla rozběhnout nebo rozletět dál a podívat se, jak to vypadá za šumavskými kopci… Byla bych vydržela hodiny stát na ruzyňském letišti a sledovat odlétající letadla…
Věděla jsem, že se do světa nikdy nepodívám.
Pak železná opona zmizela. Začala jsem cestovat.
Rakouské Alpy, Velká Británie projetá stopem, Irsko, Dánsko, Ukrajina…
Tři týdny v Číně. Od Šanghaje po Peking…
Procestovala jsem Ameriku. Od Atlantiku k Pacifiku, od Montany po Texas.
Čím víc jsem viděla, tím raději se vracím na rodnou hroudu. A do mého milovaného stále krásnějšího rodného města.

Vrátil se do rodného domu jako troska.
Neměl vlastní tělesnou schránku, vlastnil pouhý kousek duše a jen přežíval. Nenáviděl tu bezmoc.
Nejprve zabil správce domu.
Poté poslal Červíčka, abych přinesl z hrobu kosti jeho otce, toho mudlovského šmejda, jehož nečistou krev tolik nenáviděl.
Připravil past na Turnaji tří kouzelníků, v níž měl uvíznout proklatý Harry Potter. Jednou ho zničil, teď mu pomůže se znovuzrodit. A Červíček bude taky užitečný, nebo alespoň jedna jeho část.
Voldemort, Pán zla, kdysi nejmocnější černokněžník v britském kouzelnickém světě, se vrátil domů. Brzy zase bude sám sebou. Získá zpátky svou moc.
A pak zavládne strach.

„Řekněte mi, jak těžké je sebrat jen pár věcí a usadit se tisíce kilometrů daleko,“ ptal se novinář slavné emigrantky.
„Pro mě to byla jediná možnost. Pokud jsem chtěla dělat svou práci, musela jsem emigrovat.
„A není Vám smutno po rodné zemi?“
„Občas ano, ale zvládla jsem to. Víte, když mi bylo nejvíc smutno, tak mi pomáhalo tohle,“ řekla a vytáhla z psacího stolu malou vyřezávanou dřevěnou truhličku.
„Co to je?“
Žena odemkla zámeček a odklopila víko.
„Ale to vypadá jako hlína,“ užasl novinář.
„Většina lidí na rodnou hroudu nostalgicky vzpomíná, já jsem si ji pro jistotu vzala s sebou.“

"Já to prostě nechápu," řekl jednou Dick, když opět pobíhali po Gothamských střechách a pronásledovali zločince. "Proč vůbec chce v Gothamu někdo bydlet? Je to starý špinavý město, kde je věčně zamračeno a hrozná kriminalita..."
Batman nehnul ani brvou. Nebylo to poprvé, co rozhovor mezi nimi spíše připomínal Robinův monolog.
"Navíc máš dost velkou šanci, že tě během cesty do práce přepadne šílenec v obleku, kterej bude chtít odbouchnout město. Proč se všichni už dávno neodstěhovali?"
Na to Bruce konečně zabručel: "Gotham je temný. Ale je to domov."
"Takže taková rodná hrouda, říkáš?"
"Přestaň plkat a soustřeď se na práci."

Smutný osud mne, nepoeticky poetického Čecháčka, jehož vztah k rodné zemi chabne a chabne, ale což o to, ne že by tahle země byla kdovíjak špatná, ale jsem i hezčí, tedy… Pro mě určitě. Například takové Finsko, Kanada, Rusko… Jo, jsem na seveřany a blond lidičky, takže tohle se také nedá brát zrovna objektivně.
Jenže anglicky mluvím… No mluvím, to je řečeno hodně s nadsázkou, dosti bídně a vidina toho, jak se stěhuji kamsi za hranice chápání mých rodičů, se mi nezdá, hlavně kvůli psaní… Američani mi české fantasy nevydají.
A tak asi zkejsnu tady, na rodné hroudě, ale… píšu.

Devítikilometrový okruh, dvouhodinová procházka. My strávíme v lese skoro celý den. Jednak jsem trochu z formy, ale hlavně je tu krásně... tedy, je zima a poprchává, ale taky zpívají ptáci, ostře zeleně svítí nové listí na bucích.
Drápeme se na Děvín. Ti Přemyslovci ale dokázali stavět, něco tak obrovského nepotkáte často. Monumentální zříceninou prorůstají neméně monumentální stromy.
Stoupáme k Divadlu a obdivujeme jeho skalní bránu.
Už trochu uhnaně vylézáme po příkrém schodišti na Stohánek a měříme očima obrovskou skalní stěnu Titaniku.
Tyhle končiny nejsou moc známé, ještě nedávno tu sídlily ruské posádky a přírodu huntovala těžba uranu.
Přesvědčte se sami.

I was born deep in earth's warm embrace, so very long ago. I had no eyes and no ears, but I could feel my mother around me, heaving and roiling, shaping me and my brothers. It was time to leave home.
In a massive spurt, my mother spat me out and I flew towards the sky before gravity pulled me back. Rolling in a river of fire, I descended to see life for the first time…
Instead, I saw the havoc me and my brothers have wreaked on the village at the foot of the volcano… I died from grief.

„Pozzzlyš, tady je ale krázzzzně,“ rozplývala se moucha domácí, vlastním jménem Stáňa.
„No já nevím, mě se to tu moc nezzzdá,“ odpověděl skepticky moucha Alfons.
„Co se ti zzzase nelíbí? Pořád si jen stěžuješ!“ osočila se na něj Stáňa.
„Smrdí to tu jako vlčí lejno.“
„A jak by vlčí lejno mělo asi smrdět? Po fialkách?“ otřásla se při té představě Stáňa.
„No já nevím... Raději bych se vrátil k mojí rodné hroudě.“
„No jizzztě! Odtud vítr vane! Zzza maminkou byzzz letěl! Já věděla, že ti žádné hovno, které vyberu nebude dozzzt dobré... Proč jsem si já nešťastná nevzzzala masaře Boba...“

Nevěřil jsem, že se ještě někdy vrátím domů. Nicméně naše loď pomalu klesá k modro-zelené planetě pod námi a já si začínám uvědomovat, že to je skutečné - ne jeden z těch snů, které se mi zdály během zdánlivě nekonečné plavby vesmírem.
Nepodaří se nám sice navázat komunikaci, ale přesto jdeme na přistání - signály posíláme už týdny, musejí nás čekat. Zařvou brzdné trysky a někteří z nás se otevřeně rozpláčou. Jsme doma, na Zemi…
Něco je špatně, uvědomím si, když vystoupíme z lodi a nikde nikdo. Zatímco jsme byli pryč, se naše rodná planeta naprosto změnila… K lepšímu či k horšímu?

Nezapadal. Jen proto, že je odjinud. Že se jako kluk neprocházel po stejných cestičkách jako oni. Že se poprvé nelíbal za stejným růžovým keřem. Že jeho “A” je protáhlejší než to jejich.
Smáli se mu. I ti zdvořilí. Ti se vysmívali za zády. Bolelo to víc, než výsměch z očí do očí.
Když ten skrývaný výsměch zahlédl i v těch nejkrásnějších očích na světě, uzrálo v jeho srdci to nejpevnější rozhodnutí. Sklonil hlavu a došlo mu, co musí udělat, aby ho konečně brali vážně. Musí se od rodné hroudy konečně radikálně odříznout.
A tak šel a pořádně si umyl boty.