DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Měl rád svůj domov. Svoji rodnou hroudu. Zdědil ji po svých rodičích a jednou ji hodlal předat svým mláďatům. Ale nejdřív musel dotočit ten seriál pro děti, těm stačil i porod zaječice, kdyby měl mít Krteček mladé, tak to by už byl vrchol.
Navíc měl problémy s placením nájmu. Pronajímatel byl nepřejícný.
K tomu měl za jménem copyright a nemohl nic.
Jednou Krtečkovi došla trpělivost. Sbalil si svých pár švestek, nastartoval raketu a i když se slzou v oku v novém domově na jiné planetě často vzpomínal na svoji starou dobrou hrudku hlíny, vrátit se už nehodlal. Hloupá autorská práva!

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí, budeš se moci vrátit domů…“
„Jak to víš?“
„Já se dnes také vrátím domů.“
Malý Princ se podíval vzhůru. Vysoko na nebi byla jeho malá planetka se třemi sopkami, beránkem a květinou. Bylo mi najednou smutno.
„Víš... moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…
Tak… to je všechno…!“
Dnes je tomu již kolik let. Někdy se mi po Malém princi stýská, když se ale podívám na oblohu, vím, že je doma a všechny hvězdy se pak tiše smějí.

Začínala mu pomalu chybět. I když si to nechtěl přiznat, prostě mu začínala chybět. Často si přál odtamtud vypadnout, což se mu v podobě Erwin splnilo, a bylo to naprosto úžasné. Ale prostě to na něj nějak padlo. Dalo by se říct, že to největší dobrodružství už mají za sebou, a znají se natolik dobře, že by se poznali i kdyby jim někdo vymazal na toho druhého veškeré vzpomínky. A na Mika to prostě dolehlo. Najednou se chtěl vrátit. Vrátit se na tu planetu plnou zabedněných lidí, mutantů různých zvířat a rostlin. Koneckonců, Miwa je přece jen Mikova rodná hrouda.

„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.

„Liso, co kdybych šel zhasnout?“ navrhne Ianto.
„Mmmm.“ zamručí nesouhlasně a přitáhne se blíž.
Ianto se od ní vzdaluje.
„Snad se nestydíš?“ ptá se Lisa.
„Byl bych raději, kdybychom zhasli. Kdyby náhodou něco... někdo.“
„Tohle je náš byt. Nikdo další tady není.“
„Já vím, ale...“ Ianto začíná být nervózní.
Lisa mu rozepíná knoflík u kalhot.
„Ne. Liso, prosím!“
„Můžeme jít spát...“
„To jsem tím nemyslel.“ ošívá se Ianto.
Lisa mu v nestřežené chvíli stáhne kalhoty. Nechtěně se začne smát a nemůže přestat. Ianto rudne. Co ho napadlo brát si ty zelené trenky s červeným drakem.
„Nesměj se, jsem hrdý Velšan!“

Deset let. Deset dlouhých let - a všechno to byl prázdný čas. A přece ne promrhaný.
Deset let dnů a nocí, krátkých, dlouhých, tisíce tisíců kroků a jediný smysl toho všeho byl tento okamžik, cesta zpátky domů, na svou rodnou hroudu, k rodině, všemu známému. Něco se možná změnilo, ale to on taky.
Dřív si myslel, že tu cestu podniká kvůli cíli. Pak kvůli cestě samotné. Jenže pravým účelem byl návrat; vždyť teprve, když se vzdálíme, je možné se navrátit zpátky.
Zbýval poslední kopec, poslední kousek klikaté pěšiny, než se ukáže vesnice.
Poutník si povzdechl, usmál se a znovu vykročil.
Domů.

Poslední minuty.
Chvíle.
V myšlenkách jsem už na kopci, ze kterého je vidět můj rodný domov.
Rozlehlý a plný života.
Zastavím koně pod obrovským starým dubem a podívám se na Isabelle po svém boku.
Sleduji, jak užasle pozoruje krajinu pod sebou.
Město rýsující se na obzoru. Sídlo uprostřed zeleně a stromů.
Kouzelné. Nezapomenutelné. Milované.
Nejen ten výhled na místa, kde jsem vyrůstal.
"Vítej v mém domově," usměji se na ni a mávnutím ruky jí dám přednost.
Už se nemůžu dočkat až jí vše ukáži.
Všechna místa, která mám rád.
Všechny skrýše a tajemná zákoutí.
Všechno o co se můžu podělit.

Narodila se na Shinonu, v městě světel. Je to prý nejkrásnější planeta soustavy, ale ona si na život před Akademií vlastně skoro nepamatuje.
Vždycky se považovala za chmýří nesené větrem – nechala se nést kamkoliv, hlavně když zůstávala v pohybu. Usadit se, zapustit kořeny – to znamenalo pomalu zemřít, a Inara zemřít nechtěla. Navštívila mnoho planet, centrálních i těch na samém okraji, ale stále nenacházela, co hledala; ani odpověď na otázku, co vlastně hledá.
Pak si od válečného veterána najala jeden z člunů jeho lodi.
A všechno se změnilo.
Pořád byla jen pápěřím na křídlech větru – teď se ale měla kam vracet.

„Dobrý den, pane.“
„Klaním se, slečinko. To máme ale dneska krásně, že?“
„Nádherně! To slunce!“
„Na procházce, na procházce?“.“
„Zajisté. Nemohla jsem se dočkat, až vytáhnu nové šaty.“
„Ony jsou nové? Vypadají jako ty, co nosíte obvykle.“
„Kdepak, jsou úplně jiné. Mají o celý jeden černý puntík víc.“
„Omluvte mou nevšímavost. Byl jsem asi příliš zaměstnán svou kuličkou.“
„Proboha, na co to vlastně máte?“
„To je taková moje rodná hrouda. Z podobné jsem se narodil a z téhle se narodí moje drobotina.“
„Och jistě! Já vás hned nepoznala. Vy jste pan H…“
„Pokud by to nevadilo, osobně preferuji jméno Chrobák.“

"Tati, proč pořád musíme jezdit na tu chatu?", zeptal se malý Zdirad Zlámaljelito.
"Je naše a tak se o ni musíme starat", odvětil Pankrác.
"Tak ji prodejme a kupme si lepší auto, jeďme k moři..."
"To ne, tady je to má rodná hrouda..."
"Táta si vymýšlí, narodil se v porodnici", vmísí se Jenovéfa.
"Neznevažuj to, JZZ", opáčí Pankrác, který ji tak oslovuje jen v případě naštvanosti, "víš jak to myslím. Sem jsem jezdil už jako miminko se svými tátou a mámou. A mám k tomu kusu země tady citový vztah. Pojď, Zdirádku, zryjeme spolu ten záhonek, i tvoji rodnou hroudu."