Vinnetou

Na Divokém západě se naštěstí žádná apokalypsa nekonala. I když vlastně…

„Pospěš si, musíme stihnout vlak!“ poháněla elegantně oblečená mladá dáma chlapíka, který se v obleku evidentně necítil příjemně.
Oba měli indiánské rysy a byli si podobní. Hermiona se na ně jaksi mimoděk usmála, ale nevěnovali jí pozornost.
„Nezapomněl jsi nic? Nákupy pro našeho šamana máš pořádně zabalené?“ tázala se a slovo šaman vyslovila tiše a jakoby štítivě.
„Neboj se, všechno jsem zařídil, sestřičko,“ zamumlal náčelník Apačů, zde v roli sekýrovaného nesvéprávného pitomce.

Nebylo by lepší, kdyby vedl svůj lid do zničující války s bílými tvářemi?
Civilizace Nšo-či zjevně změnila…

Cíl byl jasný, provedení horší. Ať četla tu scénu dokola sebevíc, pořád nebylo jasné, odkud přišly oběti a kde se ukrývali vrazi.

Napoprvé nezachránila nikoho, sama se musela krýt před zbloudilou střelou.
Podruhé byla na správném místě, ale neodhadla načasování.
Potřetí se jí podařilo odstřelit jednoho banditu, ale byl to ten mířící na Inču-čunu. Náčelník přežil, jeho dcera zemřela.
Počtvrté byla tak vykolejená, že bandité zastřelili i Vinnetoua.

No, teď už terén i průběh původního děje znám skutečně bezpečně, pomyslela si a vyrazila na záchrannou misi popáté.

Nšo-či se jen ohlédla, kulka ji těsně minula. Hermiona si zhluboka oddechla. Howgh!