DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

„Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Číst dál >>>

Earth had not gotten smaller, Lije knew that. But there was knowing and then there was... knowing. He had taken to staying at work until the cleaning staff arrived, at which point he would force himself out the door and onto the last train home.

It was full, of course; they all were. The city lived in shifts, which had never bothered him before. He always got a seat, and could eat in the privacy of his own home. What luxuries.

As he stepped out, the city closed around him. A comfort, before. Now?

Empty for the lack of him.

Rozmrzelost Hercula Poirota neznala mezí. Pisatel vyděračského dopisu, kvůli kterému ho lord Wilkford vylákal na své venkovské sídlo, byl dopaden ještě před jeho příjezdem a pohostinnost, jejíž nabídnutí lord považoval za svou povinnost, se ukázala být darem vskutku danajským.
Wilkfordský zámek měl nepopiratelnou historickou hodnotu plně reflektovanou jeho koupelnami, vytápěním a kuchyní.
A lordův „báječný starý přítel,“ jehož společně navštívili, byl nejnudnějším člověkem v Anglii, jehož nekonečné vyprávění zapříčinilo, že detektiv zmeškal poslední vlak do metropole.
Ač lord nabídl prodloužení pobytu, Poirot požadoval odvoz na poštu. Byl rozhodnutý zatelefonovat slečně Lemonové, ať mu z Londýna pošle taxi. Nehledě na cenu.

Isn't it crazy how time flies at a breakneck speed, yet it somehow seems to stand still at the same time? Just look at me, riding the same train from work for thirty-seven fucking years. Bits and pieces and little details change, but nothing major changed for as long as I've been alive. Hell, this entire planet is stuck in a bubble of contentment, waiting to be burst. I mean, we've been basically stuck in the 'fifties for over a century, for crying out loud.
Wait, what was that flash?
Oh no.
Oh well, be careful what you wish for...

Byla na mostě a dívala se dolů na líně se vinoucí řeku tam dolu.

Myšlenky jedna za druhou se míhaly jako zběsilé. A najednou… Cítila se klidná a vyrovnaná jako ta vodní stuha pod ní. Veškeré trápení a soužení, které ji vyhnalo až sem, se vytratilo.

Zhluboka se nadechla. Studený, vlhký vánek jí zčeřil vlasy a štípl do tváří.

Zahleděla se na zapadající slunce. Už je čas jít. Nesmí zmeškat ten poslední vlak. Konečně opět uvidí její milované děti!

Ach, ten širý, krásný obzor! Vstřebávala každou barvu – nikdy nebyly krásnější. A to zrcadlení řeky v dálce!

A most zel prázdnotou.

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Zadýchané se svalí na lavici v prázdném vagoně a rozesmějí se. Tentokrát poslední metro dobíhaly opravdu na poslední chvíli.
Opřou se rameny jedna o druhou.

"Co to je za kluka, co jsem vás tuhle spolu viděla u kolotočů?"
Jitce z té otázky málem zaskočí.
"Ale di, mně to přece můžeš říct..."
Nebojte se a pěkně nám to všechno povězte.
"Tak povídej, má nějaký jméno?"
Jména chceme. Jména!
"Balí tě? Holka, z tebe to teda leze..."
Z vás to leze jak z chlupatý deky.
"Ale di, vykašli se na něj. Přece bys kvůli němu nebrečela."

Vlak hučí podzemím rovnou do pekla.

43577 Divadelní představení u kterého se směješ a pláčeš zároveň
43578 Kuřecí quesadillas
43579 Ústřice, kterou dostaneš jako bonus k vínu, když obsluha zjistí, že máš narozeniny
43580 Zjištění, že nemůžeš jíst ústřice
43581 Šeříky, kvetoucí o měsíc dříve, což asi není dobré, ale asi ještě nikdy sis je neužila na své narozeniny
43582 Noční Praha
43583 Úžasný Daniel Krejčík
43584 Objetí a fotka s Danielem Krejčíkem
43585 Krásné povídání s nejmilejší E.
43586 Nádherně ilustrované hvězdné atlasy jako narozeninový dárek

Poslední autobus domů snad stiháte, ale po všem tom vínu by se vlak hodil mnohem víc, má totiž záchody...

Střípky a poklady, plechové, napůl zrezivělé krabičky... jedna na kolečkách?
„Tohle je co?“ ptá se Malcolm.
„Vlak.“
„Nevypadá to jako vlak.“
Ostrovan mlčí. Vlak viděl jen na obrázku.
„To je vlak jak býval, víš?“ zapáleně poučuje Norman. Jejich domácí knihovna je přece jen rozsáhlejší. „Když nejezdily na páru. Neměly ani komín, ani ty... táhla na kolech, prostě jezdily jinak. S... elektřinou? A s naftou, jako lodě taky tenkrát, jezdily s naftou.“
Rozhlédne se po místnosti, ale nejsou tu žádné další vagóny ani koleje.
Pokládá hračku, Ostrovan ji bere do rukou.
„Smím?“
„Jasně.“
Zapadá Slunce,“ upozorní Malcolm.
Tak se rozběhli.
Domů.

Že by se měli věnovat tomu zásadním, velkému případu.
To je pravda.
Smrt je důležitá, ale život jde dál.
Zatímco si pomalu skládají stopy, život se otřese a tu máme Vrana. Dělal neplechu? Dělal. Tak se na chvilku zaměstná.
Krátké výpravy do blízké Zóny, něco, co chtěli podniknout odjakživa, ale nikdy se jaksi nedostávalo času.
Běželi, Liška vepředu. Koleje je vedly pohodlnou cestou. Vývrat, druhý, zatáčka... Liška zprudka zastavila a zamyšlený Vran se o to málem rozplácl.
„Hele, vlak!“
Tenkrát... nedojel.
„Super objev.“
„Domů ho neponesu,“ ohradil se automaticky Vran.
„Jasně, vždyť bys ho ani neuzvedl.“
„Tak hele...“
Nenaletěl naposled.

Je čas. Ručičky hodin se na chvíli přimknou k sobě v objetí jako navrátilci z cest.
Pořád je ticho - ale kdo kdy slyšel o vlaku, který by přijel včas?

Minuta. Patnáct. Třicet. Přeleští si brýle třesoucí se rukou.
Závan větru zavře složku vedle něj.

*

Únavu už necítí a bolest odeznívá, hodiny se zastaví, dívá se na ně a počítá, jak dlouho si ještě může dovolit doufat - a pak ho konečně uslyší. Otočí se a úlevou se rozesměje.
Poznává všechny tváře v oknech a opakuje si jejich jména.

Poslední vlak konečně přijel domů.
Nicholas Winton se rozběhne a nastoupí do něj.

Basil Hallward se sice narodil v Londýně, ale jak tomu u umělců bývá, jeho srdce volalo po Paříži. Tato touha dosáhla svého vrcholu jednoho mlhavého listopadu, kdy malíř koupil lístek na vlak, který odjížděl patnáct minut po půlnoci, a s kufříkem v ruce vyrazil na nádraží Victoria.

Více než po umění teď ale srdce zatoužilo vidět Doriana Graye, přestože původně neměl v úmyslu se s nikým loučit. Boj rozumu se srdcem v tomhle dávno prohrál, a tak zamířil na Grosvenor Square.

O hodinu později se jeho srdce zachvělo naposledy.
Půlnoční vlak do Paříže odjel, aniž do něj Basil Hallward nastoupil.

„Opravdu nechceš zůstat přes noc, Eliško,“ ptá se už asi po patnácté teta Cosette.
Zavrtí hlavou. „Ve vlaku je hodně lidí. A i kdyby,“ významně se odmlčí. „Kdyby byl někdo dotěrný, umím si poradit.“
Cosette se pousměje. „Já vím, že umíš. Ale přece jen… Přijde ti někdo na nádraží naproti?“
Trochu zaváhala, ale kývla.
Cosettinou tváří probleskne vlídné pobavení. „Někdo, o kom jsi nám neřekla?“
Tak… o někom jim skutečně neřekla. Ale Alfréd jí na nádraží naproti dnes v noci přijít nemůže. „Pan ředitel,“ odpoví nahlas. „Ptal se mě, kdy se budu vracet domů. Řekla jsem mu, že posledním vlakem.“

Na podnět cestujících Kouzelnické dráhy rozhodly o instalaci wi-fi do všech souprav. Magitechnici makali, když do depa kouzelnických vlaků vešel Gregory Goyle.

"Co tu překážíš, Goyle?" zavrčel mu znenadání u ucha Zachary Smith, vedoucí magitechnik.

Greg se na bývalého Mrzimora povýšeně podíval a odsekl:
"Jsem tu pracovně. Posílá mě Grangerová, jestli stihnete upravit Bradavický expres včas."

"Vyřiď Hermioně, že tohle je poslední normál, pak se vrhnem na Expres. Takže do prvního září to v pohodě zvládnem."
Jen nevím, jestli děláme dobře a díťata neochudíme, pomyslel si, když zavzpomínal na ňadra Romildy Vaneové a jejich průzkum během poslední cesty z Bradavic.

Specifický druh návštěvnic.
Přicházejí občas. Spolu, nebo každá zvlášť. Nikdy se nezdrží dlouho. Prý mají povinnosti.
Jedna si ráda lehá do trávy u Jeanových růžových keřů. Většinou tam usne. "Doma to udělat nemohu," krčí rameny. "Celý zámek by zešílel."
Jiná u nás má schovaný kolovrátek a chodí příst. Prý ji předení - když se je konečně naučila - začalo bavit. Ale králův zákaz je zákaz.
Další potají studuje herpetologii. Manžel žárlí na žáby.
A ještě jiná si užívá, když jí místní časoprostorové fluktuace přemění kočár na jiné vozidlo. A zpátky. Odjíždí od nás vždycky těsně před půlnocí.
Vtipkuje, že musí stihnout vlak.