Vinnetou

...v mokasínách.“ "Dospívej můj rudý bratře, vždyť se nemáš čeho bát, na znamení našich svazků stačí mi jen ruku dát. Máš srdce jehněčí, do kalhot spadlo? Pírko ti za uchem poněkud zvadlo. Ty, že jsi náčelník? Kde je tvá hrdost? Pověstná odvaha a pěsti tvrdost? Kde je stisk chlapácký, muž, s tváří kamennou, jež v nitru ukrývá dušičku plamennou? Že by tvá odvaha nadobro pošla?" V tu chvíli Oldovi výmluvnost došla. Řekl si, že nemá cenu jenom trousit kecy, rozhodl se mluvit zpříma a jít rovnou k věci. "Chceme-li být hrdinové, románoví bratři, trocha rudé tekutiny k tomu zkrátka patří."

Autorská poznámka: Vím, že to o délce života krvinek nemohl náš Gary Stue nic znát, ale potřebovala jsem vyvrátit to tvrzení o doživotních pokrevních bratrech :).
Old Shatterhand je nervózní. Porazil zběsilé indiány, porazil i naštvané manžele... Ale dobrovolně do sebe řezat? Tak to ne! Úkosem se podívá na indiána, svého budoucího pokrevního bratra. Vždy je to celé jenom nesmysl! Samotná červená krvinka žije pouze 120 dní, takže by byli pokrevními bratry něco kolem čtvrt roku, lépe řečeno tři měsíce a dvacet devět dní. Ale vysvětlujte to necivilizovaným indiánům.
Vinnetou si rázným pohybem nařízl zápěstí. Poté podal nůž Shatterhndovi. Olda si je vzal a poněkud nejistě přiložil na zápěstí.
Nervozita. Významné pohledy. Nádech. Říz. Střík. Jekot. Tma.
Druhý den byl pohřeb. Old Shaterhand řízl moc hluboko.

Z drobných ranek na zápěstích steklo pár kapek krve do připravených pohárů. Oba muži je uchopili a vypili obsah.
„Můj bratře.“
„Můj bratře.“
Sledovala vše s dojetím. A taky… s láskou…
……………..
Dlouho se snažil ty projevy náklonnosti přehlížet. Byla krásná, to nepochybně. Moc krásná… Ale byly tu nepřekonatelné překážky.
Odhodlala se provést frontální útok.
„Mám tě ráda. Chtěla bych být tvojí squaw,“ řekla otevřeně.
„To… to přece nejde,“ snažil se jí vysvětlit, vypadal dost zaskočeně.
„Protože jsem divoška?“ zeptala se ublíženým tónem.
„Protože jsi moje sestra…“
Nšo-či na něj chvíli zírala.
„Jseš si jistý, že jsi pochopil princip pokrevního bratrství?“

A/N: Chtěla jsem napsat dalšího Sandokana, ale ani já nedostanu ledovou vodu do tropického moře.
Upozornění: Jestli máte dojem, že je to OOC, tak si přečtěte originál.
Spal a zdálo se mu o vodě. O oceánu plném křišťálově čiré ledové vody. Plaval a plaval a bojoval s proudy, které ho neúprosně stahovaly ke dnu. Zima mu svírala plíce a každý nádech bolel o trochu víc. Už dávno necítil prsty a přál si jen klesnout do hlubin a zemřít. Ukončit tu nekonečnou námahu. Otočil se na záda a zadíval se na oblohu. Někde tam vysoko, mezi šedavými mraky se leskl pár sametově hnědých očí. Sebral poslední síly a bojoval dál.
Karel May, známý spíše pod přezdívkou Old Shatterhand, se probudil s rozhodnutím, že se musí co nejdříve vrátit za oceán.
Ubírala se cestami, které on nikdy nepozná, kterými se nikdy nevydá, kterému zůstanou utajeny. Byl připoután ke své zemi a ke svému lidu. Ledová bystřina stékající ze Skalistých hor zpívala hlasem stříbřitých peřejí, rozradostněna možností vydat se na cestu. Později – až se rozlije po širokých pláních – ztiší svůj krok a bude jen jako něžná matka hladit travnatou prérii. A potom – silná a dospělá – se vlije do moře, aby jednou dorazila i ke břehům země zvané Německo.
Vinnetou se ponořil do mrazivého proudu a pokorně poprosil vodu o to, aby na druhou stranu oceánu zanesla jeho vzkaz psaný steskem.

Zlotřilý plantážník seděl na verandě a spokojeně kouřil doutník.
Na obzoru se nejdřív zvedl sloupec prachu. Pak se podvečerem ozval zvuk kopyt.
“Mám zprávu od šéfa...” vypravil ze sebe unaveně notně pošramocený člen lupičské bandy, se kterou měl plantážník uzavřeno několik tichých dohod. Podal obálku a zhroutil se do proutěného křesílka.
Old Shatterhand a Vinnetou znovu zmarili nase plany. Stálo v listě.
Plantážník vzteky překousl doutník.
Černý sluha, který přinesl unavenému lupiči džbán s vodou se nadějeplně podíval na svého pána.
“Zpráva dobrý?” zeptal se a z masité tváře mu zářila dobrosrdečnost.
Bičování za soumraku ho z toho optimismu vyléčilo.