Vinnetou

„Zvony,“ vydýchol.
Strnul som. Skutočne, v diaľke bolo počuť zvony. Ich hlas sa niesol nocou, mocný a čistý ako úprimná náklonnosť. Nikdy by mi nenapadlo, že raz začujem hlas kostolných zvonov uprostred prérie.
„Akoby niekto spieval,“ šepkal do tmy. „Počuješ? Akoby ma volali...“
Pocítil som strach.
Pomkol som sa bližšie, obaja sme sa chveli. V žiare dohasínajúcich uhlíkov som uzrel črty jeho tváre. Zbožný výraz na jeho obličaji bol tak nový, neznámy.
Priložil mi ruku na hruď, no ani teplo jeho dlane nedokázalo roztopiť ľadový črep hrôzy zaťatý do môjho neodbytne tlčúceho srdca.
„Šarlí?“ spýtal sa zmätene.
Nerozumel som. „Winnetou?“

Ten kouzelný zpěv pil mu pěkně krev.
Trénoval vždy o sto šest, rychlý postřeh, tvrdou pěst.
Old Shatterhand byl muž činu,
prach a broky na svačinu.
Když se zjevil, ve všech byla jenom malá dušička,
neumíral, když smrtelná přišla na něj rýmička.
Měl dost pádnou pěst,
aby získal čest,
zlepšoval se v koňské jízdě,
znám byl nejen v rodném hnízdě.
Taky střelba šla mu skvěle,
když šlo o boj, vždy byl v čele.
Oslňoval indiány potíráním bezpráví,
legendy se dodnes o něm u ohniště vypráví.
I kdyby se vyšvihl na samotného šamana,
dál bude vzduch pro bratříčka, ten skloňuje "Ribana".

„Odpusťe, miss,“ potřásl jsem hlavou. „Ale je to stejný zmetek jako ti lumpové. Tvářil se, že neslyší jejich urážky, předstíral, že nevidí, jak se vám snaží ublížit. Ani slovem se vás nezastal.“
Odvrátila své překrásné sametově hnědé oči.
„Neznal jste ho před tím, než poprvé okusil ohnivou vodu. Byl to čestný muž. Mohl se stát velkým náčelníkem našeho kmene.“
Pohlédl jsem s odporem na lidskou trosku válející se na slámě. Pomočený a v kaluži vlastních zvratků vyspával whisku, kterou si dnes prolil chřtán. Jen z ohledů na ni jsem si neodplivl.
„Jak říkám, zmetek.“
„Přesto Nšo-Či svého bratra miluje, mister.“

Môj brat ma naučil o tichu.
Sedeli sme v tráve, rameno vedľa ramena, kolená pritisnuté k sebe. Cítil som závan vody z ramena Rio Pecos, kvety, dym od puebla.
Preletel kŕdeľ vtákov. Chcel som sa spýtať na ich druh, no môj brat sa priklonil bližšie – vzduch sa naplnil vôňou jeho tela – a priložil si prst k ústam.
Počúvaj, vraveli jeho tmavé oči. Sleduj, čo sa deje navôkol, spoznaj chodníky bizóna aj vlka, nechaj sa viesť divokým mustangom naprieč prériou. Každý tvor rozpráva vlastným jazykom, no len v tichu nájdeš porozumenie, čo preklenie bariéru reči.
Stisol som Winnetouovu ruku vo vlastnej.

Vysoký, svetlovlasý muž bol jedinou postavou, ktorá sa vynímala na širokej prérii. Unavene zoskakoval z koňa, sadal si pod osamelý strom a púšťal sa do skromného jedla: kukuričné placky a bizónie mäso.
Načúval zvukom prérie a sledoval všetko naokolo. Len náznak, kúsok odpovedí. Kam zmizol? Kde je teraz? A je vôbec nažive?
Zahryzol do mäsa, a, hoci to bolo ťažké, musel si to priznať: pred dvoma dňami stratil jeho stopu a nedokáže ju znovu nájsť.
Cítil sa, akoby hľadal mrkvu v zime, ihlu v kôpke sena, sneh na púšti. Beznádej mu zväzovala hrdlo.
Môj milý Winnetou, uvidím ťa ešte niekedy...?

Old Shattehand přijíždí k Deklilto.
Santer nejprve střílí, pak se chvástá. Vyleze až úplně nahoru na skálu.
"Tadyhle je ta závěť, ten indiánský hadr!..." začíná ji trhat na kusy, rozhazovat - ale v tu chvíli se klátí k zemi.
Místo něj na skále stojí postava, svírající lopatku, která se rychle zase vrhá za skalní převis, kam se pomalu snáší zbylé stránky.
Old Shatterhand zoufale vykřikne.
Skálu i s bezvládným zloduchem smete výbuch do jezera.
"Omlouvám se, že jsem ji nezachránila celou," žena v podivném postroji předává o chvíli později zbylé listy vyjevenému hrdinovi. "Musela jsem viset tak, aby si mě nevšiml."

Na počátku bylo vejce. Rozprsklé na dlažbě jedné z Roklinských teras. Zastánce vajíčkové teorie si dovoluji upozornit, že hned vedle seděla slepice s notebookem na klíně. Na slepici, kterou pochopitelně byla moje Profesorská maličkost, shlížel zmatený Lord Elrond.
Nerozuměla jsem mu ani slovo.
Opodál se objevilo další vejce. Za ním spadl Rudý gentleman v celé své kráse. Vzápětí přistál Doktor.
Dnes je tomu týden, co jsme hosty elfů. Je nás tady víc, pouze my tři jsme schopni se spolu domluvit. Tardis totiž nefunguje.
S Doktorem probíráme oviparní živočichy. Nejspíš se začnu učit sindarsky. Přírodovědec se tady určitě neztratí.
Nenávidím vejce.

Posadím sa na lavičku. Reumou zachvátené ruky zložím do lona. Osamelý dôchodca.
Do uší sa zareže ostré škrípanie bŕzd. Berlin Hauptbahnhof sa okolo mňa premení na ľudské mravenisko.
Zavriem oči. Spomínam na iné vlaky – parné lokomotívy ženúce sa po tratiach, čo som sám vymeral.
Z nekonečnej diaľky ma volá Divoký západ, Rio Pecos, slnkom zaliate prérie mojej mladosti. Vydať sa na poslednú cestu, zosadnúť z koňa v údolí riečky Metsur kde som kedysi so svojím bratom pochoval aj svoje srdce. Nech ma privíta vo Večných loviskách.
Kostolné zvony začnú odbíjať šesť hodín, a ja si ticho šepkám slová Ave Maria.