Hotel U devíti koček

Co je nejoblíbenější kočičí hra? Spánek, samozřejmě.
Ale abychom nechodili spát jak šupáci, připravila pro nás Zuzi krátký návod na to, jak se udělat po celém namáhavém dni opět krásným.

Pečlivě návod prostudujte, ať neděláte chyby.

Jsme naštvaní. Domácí nám vždy večer odměří pár kousků skvělé dobroty, ale plechovku se zbytkem schová. Do skříně se dostat nedokážeme. Co teď?
Musíme pracovat jako tým! Rozdala jsem úkoly.
„Já?“ divil se Goliáš.
„Tebe miluje nejvíc.“
„Já?“ reptala Zuzana.
¨Jsi nejtlust… Máš nejvíc síly!“

Když večer přišel čas dobrot, Goliáš nebyl. Domácí znervózněla. Její miláček se ztratil! Plechovka letěla na linku, domácí začali hledat.
Zuzana hejbla zadkem, nádobka zajela za kávovar.
„Tvrdě spícího“ Goliáše posléze našli v prádelníku. Na dobroty už ani nevzdechli.
Cha! Jakmile usnuli, letěla plechovka na podlahu. Sežrali jsme komplet všechno.
Nám nikdo nic schovávat nebude!

Je večer.
ONI vlezou do kanafasu. Zhasnou. Postel se ještě čtyřikrát zhoupne, jak jdou spát i chlupatí obyvatelé.
V tichu všichni usínají.

ONA se otočí. „KCHHH,“ nesouhlasí Rozárka.
„Chrápy chráp,“ spí nahlas Goliáš.
Tma je ještě neředěná úsvitem, když se u JEJÍ hlavy ozve: „Vrni. VRNI VRNI!“
Goliášek se vyspal.
Buch buch prásk. To se pere Zuzana se Sárou, až spadnou z postele.
ONA si dovolí se otočit. „TSSSSSSSSK,“ nechce být rušena Rozárka.
Úsvit nakukuje do pokoje.
„PRÁSK! BUM BUm Bum bum,“ shazuje Goliáš z police dřevěnou stavebnici.
ONA třeští oči. Pět ráno!
„Pustíš nás ven?“ zní unisono od dveří.

Tma čtvrté hodiny ranní.

Bum.
Teda Zuzano!
Mňauuu! (ublíženě).
Buchbuchbuch prásk! To máš za to!
Mňau!!! (vítězně).

Hop zpátky na postel.
„Slez ze mě!“
Vrnivrnivrni.
„Slez, povídám!“
VRNIVRNIVRNI!
Bum. Shodila mě!
Hop zpátky. Já se nedám!
Hele, on se otočil! Hopla! Šlapyšlapyšlapy vrnivrnivrni!
„Ježíšmarjá, musíš mi přešlapovat na močáku, vole?“
Musím a jsem kocour. Vrnivrnivrni.
Hurá! On vstává! Honem dolů do kuchyně!
Dupdupdupdupdupdupdup.
Jídlooooo! Tvoji ženu milujem, ale tebe víc!
Mlaskmlaskmlaskmlask.

Dupdupdupdupdupdupdup zpátky nahoru.
Vrnivrnivrni.
Jo! Zvedla ruku a drbe mě pod krkem! Blaženost!
VRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNIVRNI.
Tvýho chlapa milujem, ale tebe víc! Krásně drbeš! Ještě!
Jak jako, že už zas spíš?

Tenkrát poprvé, když jsem je viděla,

- byl malé zrzavé klubíčko s modrýma zhnisanýma očima. Tobiáš.
- byla v chumlu koťat, odložených do stáje. Rozárka.
- byl nádherný dospělý krasavec, s problémy doma. Čeněk.
- se promenádoval po trati, hrdý, jednooký bezdomovec. Silver.
- se připlížila k miskám sama. Tři koťata přivedla až druhý den. Sofie.
- přišel suverénně až na dvůr a byl doma. Barbucha.
- měl rozbitou hlavu a oči štěněte. Tulák Jája.
- se vynořil z lupení, hubený, hladový. Lupínek.
- se toulala po zahradě, kam ji někdo hodil přes plot. Maličká Barbušice.
- řádili bezuzdně v útulku, před který byli odloženi v krabici. Sára, Goli, Zuzi.

Sára:
Otevřený dveře! Můžu kdykoli letět na zahradu! A domů! A ven! A když jsou zavřený, tak zamňoukám za oknem a domácí mi hned běží otevřít! A v kuchyni miska plná masa!
Zuzi:
Měkký pelíšek pod stropem. Teplá podlaha v koupelně! Tam se tak prima spí! Jídlo! Jakýkoli! Ale maso nejvíc!
Goliáš:
Plný misky masa! Domácí, který můžu podupat, a oni mě přitom drbou na zádech! U ocásku, tam to mám rád! Zahrada! Dvorek! Schovávačka ve sklepích!
Rozárka:
Když mě ON nosí a hladí. Když s NÍM v noci spím.
(A taky, když občas zbuším koťata. Páč pořádek musí být!)

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Vážení domácí!
Mám eminentní zájem o obsazení nedávno uvolněné venkovní dílny s volným prostupem směrem k trati.
Předmětnou dílnu nemůžete ponechat dlouho neobsazenou, jinak se vám tam nakvartýrují toulavé kočky. Jistě uznáte, že mnohem lepší bude mít tam mě.
Dílnu i otvor budu pečlivě hlídat, chodit domů budu včas a už vůbec se nebudu ztrácet, packu na to!
Věřím, že mé zkušenosti s chozením po střeše ze mne dělají velmi dobrého kandidáta na tuto uvolněnou místnost a slibuji, že do ní nepustím žádného přivandrovalce ani zvenčí, ani zevnitř.
S úctou váš Goliáš.
PS: Zazdít tu díru by byla věčná škoda!

„Jak se v nich vyznáte?“ kývne opravář ke kuchyni, kde se krmí naše kočky. „Vždyť jsou jedna jak druhá!“
Usměju se. Kdepak, pane, to se pletete. Barevně jsou si (až na Goliáše) podobné, ale jinak?
Rozárka je nejstarší. Nejklidnější. Koťata ale srovná raz dva.
Zuzana je samotářka. Kdykoliv ji hledáme, je zašitá někde o samotě.
Sára je ďáblík. Ven, dovnitř, neposedí, nemá čas odpočívat. Když konečně padne únavou, neprobudí ji nic (jen zvuk plechovky s dobrotami).
A Goliáš? Náš Pan Pomalý? Rozvážně kráčí životem, než rozmyslí, zda chce to nebo ono, chvíli to trvá.
Co kočka, to originál, milý pane.

Bavím se.
„Doma budete, holoto!“
ONA soptí. Během týdne šestkrát lovili Goliáše ze střechy.
„Kudy, proboha?“
Odnesly to kočičí schody. Prý z nich skáče nahoru na zeď. Naivové. Vršek zdi je zarostlý břečťanem, kam kočka nevidí, neskáče.
„Se picnu, zase!“
„Vylezl po břečťanu.“
„Blbost. Žádná kočka po něm nikdy nelezla.“
Řekli jste to taky Goliášovi?
„Ale…“
„Věř mi. Ty slabý větvičky ho neunesou.“
Pak zahlédla zrzavý ocas mizící v zeleni na horní hraně pětimetrové zdi.
Příští den byl vršek břečťanu nemilosrdně ořezán a nad ním vyrostl zahnutý plůtek.
Než koťata najdou další únikovou cestu, ještě si tu nějaký čas pobudou.

„Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
„Jedna má pruh, druhá ne…“
„Ale která?“
„Sára?“
„Nevím!“
Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
„Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
„Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
„Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
„Tak který uši jsou čí, krucinál?“
Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
Sára je má bílé, Zuzana černé.
Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

„Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
„Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
„Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
„To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
„Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
„Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
„Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
„Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“

Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.