Hotel U devíti koček

Tichým krokem přejdem dům
Nakoukneme k sousedům
Potom
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Komu kotě zbrklé hravě
Hnízdí, mňouká v dlani právě
Štěstí fůru, na mou věru
Levně získal – za důvěru
Tomu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Měkká tlapka, žádné drápky
Cink a míček letí zpátky
Hry a hrátky, trysky, lety
Přes obývák rychlé mety
Přičemž
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Pokud člověk trpí, pláče
Zaboří nos do chlupáče
Který vrní, teplem sálá
Starost kvapíkem pryč cválá
Načež
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Život bez nás pustý prázdný
Jen ten bývá v žití šťastný
Komu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty...

Kdo prožil pár let s kočkami, nikdy nezapomene. Nelze zapomenout na (většinou) přítulné kožíšky, (vždycky) mlsné jazýčky, vědoucí pohledy a ležérní chůzi. Každá je jiná a všechny jsou stejné. Vždy elegantní, vždy krásné, vždy nad věcí.
Když si vzpomenu na naše začátky, musím se smát.
Bylo to pomalu jako v těch omletých vtipech:
- Ne, naše kočky nebudou chodit za plot.
- Dobrá, ale jen chvilku a hned zas domů.
- Ještěže přišly aspoň ráno…
- Ne, nebudou spát v posteli.
- Dobře, tak jen v nohách.
- Hele, odsuň se! Nech mi aspoň kus polštáře!
Říci ne kočkám? Zkuste to. Třeba pochodíte lépe než my.

Jsem lovec. Mám zuby, drápy, trpělivost, tiché tlapky. Když se plížím za kořistí, ani stébélko se nepohne, lísteček nezašustí, kamínek nezachrastí.
Jenže teď mám po lovu. Jsem zavřený v domečku. Prý jsem malé kotě a ještě bych se ztratil. Já, který se našel! Teda je našel! Tsssk. Hloupé řeči. Hloupější ale je, že v domečku jsou myši totálně slovené. Nuda. I když… Pozor!
Dlouhý hubený černý ocásek! Hýbe se, je živý! Konečně je co lovit! Hop, skok, hryz! Já ti ukážu, kryso!
„Nevíš, proč mi zatuhnul počítač?“ zeptala se domácí.
Pak spráskla ruce. Svou první domácí myš jsem ulovil dokonale.

Jája, ač kocour letitý, si rád hraje. S oblibou shazuje magnetické plyšáky, přilepené na boku lednice a strašlivě je rdousí. Loví plyšmyši, zamiloval si ikeovou, zvanou Gertruda.
Taky rád loví mne. Jakmile vidím velké kulaté rozzářené oči, přiklopené uši a mrskající se ocas, vím, že jsem na řadě.
Tuhle jsem si povídala s kamarádkou, když vtom se lovec vyřítil zpoza gauče. Vyskočil, předusal, a jakmile jsem ho chytila, zakousl se mi do ruky.
„Ježíšmarjá,“ vyděsila se návštěva, „vždyť on kouše!“
Usmála jsem se. „Nemusíš se bát.“ Vzala jsem jemně Jájovu hlavu a otevřela mu tlamku, „Vidíš? Nemá čím. Nekouše. Žužle.“

Zjihlá domácí pozoruje Jáju, který se důkladně krmí.
„Stejně by mě zajímalo, co jsi zač. Jaký máš předky, víš? Možná nějaká mainka. Nebo norská. I když… Kde by se tady vzaly. Nejspíš byl tvůj táta opravdu Silver.“
Věnuje se dál psaní, když vtom se na sedačku vyhoupne obláček načechrané tmy.
Domácí má najednou plné ruce chlupů a černo před očima. Netrvá dlouho a bum, ruku, kterou drží myš, znehybní přítulná kočičí prdelka. Přední packy obejmou domácí krk a obláček tmy se rozvibruje nadšeným vrněním.
Jájovi jsou jeho předci totiž totálně ukradení.
Pro něj je důležité, že má kam složit zadek…

„Slez z těch papírů! Jak budu na finančáku vysvětlovat, že jsou voslintaný?“
„Takže… faktury máme všechny. Ještě vytisknout banku, projít daňový… KDE MÁM DAŇOVÝ PŘIZNÁNÍ? Tady leželo! Ještě před chvílí!“
„Pod gaučem? Jak se dostalo pod gauč? Uf, hlavně že je na světě…“
„Neviděl jsi – boha jeho, Čendo! Já ho zabiju! On mi to celý smazal! Můžu začít od začátku, jen proto, že tenhle debilní kocour mi skočil na klávesnici!“
„Zálohovaný? Ty se mně ptáš, jestli jsem zálohovala? Když jsem to dodělala před třema minutama? Vyvraždím vás! Všechny! Každej soud mě osvobodí! A kdyby ne, ve vězení daně počítat nebudu!“

Jsou slova malebná zvukem a slova malebná obsahem.
Kocouři, přiznejme si, jdou spíš po obsahu.
Jája pragmaticky – jídlo nade vše. Maso! Slovo bohaté šťávou, která oblaží jazýček. Granule – lahodný zvuk křupnutí na skusu…
Čendovi libě zní slova krásný, úžasný, vznešený. Kocour s exteriérem, za který by se nemusela stydět žádná kočičí miss, se rád vyhřívá v obdivných pohledech. Když někdo obdivuje, musí především jeho.
Zato Rozárka preferuje jakákoliv slova, ale musí je vyřknout pan domácí. Miluje ho celou kočičí dušičkou. Je jí úplně jedno, co říká. Vždyť ono i – ty moje potvoro černobílá – lze přece říci malebně a s láskou…

Kdysi jsem mívala velký sen – jednou si pořídím mainskou mývalí kočku! Obrovskou, s dlouhou srstí a povahou téměř psí… Mám jen Tobiáše, proč si neudělat radost?
Promluvil rozum – čeká tě stěhování, zabydlování v novém městě, stačí, že převážíš jednu kočku sem a tam. Kočky převozy nerady, buď ráda, že to Tobiášek zvládá. Až budeš v domečku, pak…
-
Jsem v domečku. Setkání s realitou. Koček najednou plno, po dlouhosrsté krasavici ticho po pěšině. Sen se rozplynul. Čistokrevné mainky domov najdou hned, ale Silver? Squatteři? Ti by ho hledali stěží.
Nelituju.
A CDK? Za odměnu mi nadělila Jáju. Dlouhosrstého, velkého… a zadarmo!

„Hele, dneska se zvedla a podrbala mě!“
„Včera uklidila několik knížek do knihovny!“
„Taky seděla na zahradě a povídala si se sousedkou!“
„Myslíte, že …“¨
„Ještě ne.“
„A jak dlouho ještě?“
„Něco přes týden.“
„To je ještě hodně dlouho, Čendo?“
„Ani ne. Jako tvoje packy a ocásek a moje packy.“
„Aha…“ Jája kouká na packy sobě, pak Čendovi. „Potom ji to přejde? Už nebude pořád koukat do počítače, hrabat se v knížkách a ptát se nás na blbosti, jako jsou tučňáci a co říkáme na bodláky?“¨
„Ano, Jájo. Myslím, že už můžeme začít být opatrně optimističtí. Duben už opravdu brzo skončí.“

„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“
-
„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“