Výtvarné umění

Ač krásou příliš neoplývám, musím uznat, že jsem se vdala dobře. Po hmotné stránce mi nic nechybí. Mám víc než přítelkyně. Manžel mi dokonce pořídil moderní kolovrátek. Hezky se strojím. Pečlivě dbám o zevnějšek. Můj drahý mě nikdy neviděl rozcuchanou nebo neupravenou. Přesto si myslím, že mne zanedbává. Často se cítím opuštěná. Mým společníkem v samotě je jen malý psík.

Když předu, musím se soustředit. Vždycky doufám, že spředu i své myšlenky, aby neodletovaly od práce k tajným přáním, ale nějak se mi to nedaří. Krouží stále jako kolovrátek v kole smutku, touze po pozornosti milovaného muže, pohlazení a polibcích.

Potemnělo nebe smutkem. Je tmavé jako obloha krátce před bouří. Nebe bez naděje, snadno zaměnitelné s mořem hoře.
Ze země vyrůstají zvrásněné ruce, které přes plachetku v místě, kde jsou oči, zakrývají zoufalství. Bílý kus látky zcela skryl hlavu - hnízdiště nešťastných pocitů. Drží ji pohromadě, aby se nerozskočila. Smysly nechtějí vidět, zarputile odmítají přijmout pravdu, tu děsivě bolestnou ztrátu.

V pozadí dvě hlavičky smržů s povrchem podobným záhybům mozku, plného nápadů a invencí, které je spojovaly. Dva smrži, tulící se k sobě, jako dva blízcí lidé, ona a on. To už neplatí.

Místo nich se dere na svět hadovka smrdutá.

„Pane, tobě nevadí, že mi Marie nepomáhá?“ přerušil Ježíšova slova roztrpčený hlas její sestry Marty. Nevím kam dřív skočit a ona si tu jen sedí a nic nedělá. Vezmi si, prosím, upekla jsem chléb,“ stěží zadržuje vzlyk ukřivděná Marta.

Mariin pohled sklouzl stranou, od Ježíšových úst, jako by nechtěl mít nic společného se stížností sestry. "To je tak úžasné, co říkal. Určitě je to pravda,“ myslí si. V zamyšlení si podpírá bradu. No jo, teď už tomu rozumím. Jak to, že jsem to dřív nechápala?“
„Marto,“ smířlivý tón uklidňuje. „Děláš si přílišné starosti s mnoha věcmi,“ pokračuje Ježíš s pochopením.

„Zmizni! Tady je mé teritorium,“ poštěkává pes na břehu. Muži ho ignorují.
„Jedeš pryč!“ šelma výhrůžně vrčí.
„Konečně jsem je zahnal do vody. Ještě na ně vypláznu jazyk.“

„Prr. Počkej, co blázníš, tudy neprojedeme. Je tu hloubka.“
„Vidíš ten černý mrak, musíme si pospíšit. Nebo všechno seno promokne a veškerá práce přijde nazmar.“
„Tohle nedopadne dobře.“
„Nesýčkuj. Zkrátíme si cestu. Zpátky se senem pojedeme přes brod.“
„Já nevím, že vždycky musí být po tvém,“ nespokojeně odfrkne bratr.
Potom si všimne dívky na lávce. „Teď chápu! Ty frajeříš před Marií, abys na ni udělal dojem. Pche, vejtaho, ještě se ti vysměje.“

Svit plynové lucerny vytváří iluzi tepla. Ale je zima. I koník musí mít houni.
Město se stydlivě rdí v červáncích.
Fiakr trpělivě čeká. Vozka se šel na chvíli ohřát do výčepu.
Žena svíraná smutkem a zimou se odevzdaně plouží večerem. Její dcerka se jí přidržuje za cíp pláště.
„Maminko, já mám hlad,“ vytrhne ji ze zamyšlení.
„Nic k jídlu nemáme, broučku.“
„Je mi zima.“
„Doma se v peřinách zahřeješ. Máme málo dřeva. Musíme ho šetřit, kdyby přišly větší mrazy.“
„A co budeme dělat?“
„Pomodlíme se o denní chléb. Zítra půjdeme ke kostelu. Třeba se někdo smiluje a dá nám almužnu.“

Říkají o mne, že jsem krutá. Není to tak docela pravda. I já trpím. Mně samotné je ze mne zima. Zebou mi nohy a mráz se nestydatě vtírá pod lehoučké šaty. Stěží skrývám drkotání zubů. Špatně vidím. To z jiskřícího sněhu jsem téměř oslepla.

A je to právě sníh, do kterého se zachumlá krajina jako do peřiny. Sníh, který izoluje. Sníh, který obsahuje životodárnou vláhu. Sníh, který sypu z rukávu.

Nejsem krutá. Je mi líto všech zmrzlých květin a tvorů. Čím déle žiju, tím je jich více. Smutné, že?
Ale řekněte sami, chtěli byste dobrovolně zemřít dřív, než je nutné?

Pták bije křídly o stěny vývěvy v zoufalé snaze uniknout z jejího sevření.
„Hrůza!“ odvrátí se dcerka. Pláče na rameni otce.
Skleněný zvon právě odzvonil umíráček bezvládnému tělu.
„Podívej, není tam vzduch,“ otcovo gesto směřuje k důkazu.
„Vzlétne jako fénix z popela?“ táže se mladší dívenka.
„Ne,“ odpovídá smutek v jejích očích.
Muž se zaujetím sleduje skleněnou klec.
„Jak se může dívat?“ obviňuje ho manželčin pohled plný lítosti.
„Měl jsem pravdu. Vidíte?“ Experimentátor zrudl vzrušením.
Chlapec se zvědavě natahuje dopředu, aby lépe viděl.
Stařec sklopil hlavu. „Až umřu, málokomu se sevře srdce stejně tak jako tady nad koncem nebohého opeřence.

Šál lehce omotaný kolem těla nezakrývá vůbec nic, průsvitná látka, odstíny rudé, není co skrývat, není za co se stydět. Tóny tanga plní místnost, dnes večer se bude tančit.

Med do čaje, čokoláda na jazyk, hedvábí kolem ramen, víno do krve - všichni se něčím opíjíme, snad abychom zapomněli, snad abychom pochopili svět mimo nás. Nebo možná jen proto, abychom se naučili tančit.

Rudé boty, pásky přes nárty, světlo se odráží od nahých lýtek. Dva lidé, odvěký němý dialog, první byl boj, pak přišel tanec, teprve poté lidství. Toužím, toužíš, toužíme a hudebníci ladí struny.

Plný sál. Malý pokojík.
Tanec. Život.

Bázeň vzbuzující horstvo s bílým závojem se zálibně zhlíží na hladině horského plesa spolu s oblohou.

Studená voda ustrnula. Bez hlesu zrcadlí pouze majestát hory. Hladina se ani nepohne, zrovna tak jako člověk na břehu, který klečí tak, jak ho Bůh stvořil. Ruce volně podél těla, bez napětí. Vyjadřují odevzdanost, ale ne poraženectví. Ve vodě se zrcadlí důstojnost a chlad hory, ne však naháč samotný.

Obnažené tělo. Obnažené nitro. Nic neskrývá. Hlavu má v pokoře mírně skloněnou. Uvědomuje si, že ať se děje cokoli, Stvořitel ho nenechá na holičkách.

Nikdo jiný než Bůh, díla jeho rukou, muž a jeho myšlenky.

Černé jezero sevřené skalami připomíná srdce, které svírá tíseň. Před ním ustrnul bělouš, hlavu obezřetně skloněnou. Uši nastražené dopředu zachytily hlasy z hlubin. Děsí ho. Bojí se také tmavé hladiny.

O bok koně se opírá nahý muž. Černý flór mu zakrývá mužství, nikoliv bledost těla. Lem závoje barvy krve působí znepokojivě. Ladí se sytě červenými rty. Ty má mladík našpulené k polibku, který jako by chtěl prsty poslat někomu, na něhož se dívá.

Je zajímavé porovnat vzezření naháče s vizáží muže z obrazu Adam a Eva od stejného malíře.
Pokud je totožné, pak Černé jezero získává rázem daleko hlubší význam.