Výtvarné umění

Co říkáte? Úžasné myšlenky, viďte? Však je sepsali proslulí mudrcové. Chovám je jako poklad. Bez moudrosti se život rozdrolí na spoustu omylů.

Nic proti. Moudrost je nezbytná, ale k životu jsou nejdůležitější peníze. Uvažte, co všechno za ně můžete koupit. Navíc téměř každého lze uplatit.

Bláhovost. K čemu peníze? Když přijde poslední hodinka, zemřeš, ať jsi chudý nebo s plným váčkem peněz. Prostý život v klidu, bez shonu a ruchu - to dává smysl. Žít stranou od lidí, být blíž k Bohu.

Každá možnost má úskalí.
Moudrost může ohromit a ochromit druhé.
Strach o jmění paralyzuje.
V izolaci nečinná mysl ochrne.

Symboly, plastické piktogramy představ.

Rozevřené šaty ve tvaru teepee zvou lásku do svého nitra.
Hlava jako korouhvička se údivem nepřirozeně otočila téměř o stoosmdesát stupňů. Jako její život. Byl plný dobrot, které někdo bez rozmyslu smlsal. Zbyl jen kornoutek. V útrobách prázdnota. Výlet do ní.

Paže připomíná křídlo anděla. Jedna peruť však nedovolí vzlétnout.
V druhé ruce síťka na motýly, kterou se snaží polapit sny.
Myšlenky za oponou vlasů.
Torzo připomínající křehkou papírovou panenku. Může snadno promoknout, rychle shořet.
Kdokoli ji může lehce zmačkat. Přesto se necítí v ohrožení.
Nikdo tu totiž není.
Úplně sama na pusté zemi.
Obzorem vesmír.

Sluníčko mě paprsky nesměle laská, ale pohlazení od maminky bylo lepší. Víc hřálo. Je mi tak smutno. Moc se mi po ní stýská. Lidé říkají, že je v nebi, ale jak by se tam mohla dostat, když ji dali do hrobu a zaházeli hlínou. Navíc nemá křídla.
Všude jsem jí volal. Neodpovídala.
Maminka mě milovala. Vždycky měla co hodit do hrnce. Nikdy jsem nebyl o hladu. Teď mi pořád kručí v břiše. K jídlu mám jen pár nahnilých jablek z příkopu u cesty.
Mám jen tašku a džbán, abych si mohl z kašny nabrat vodu. Bude-li nejhůř, tak ho prodám.

Hlad hněte útroby. Únava po celodenním honu ovládla lovce. Pohled na jídlo útočí na smysly. V žaludku mu kručí, sliny se sbíhají. Toužebně nasává lákavou vůni čočky, cítí ji na jazyku. Chuť na večeři je nezvladatelná.
„Dej mi trošku.“
Bráška se zdráhá.
„Nedělej cavyky, nevidíš, že umdlévám?“ hartusí.
„Dobrá, prodám ti plnou misku.
„Prodáš?“ nechápe.
„Jo, za tvé prvorozenectví.“
„Právo prvorozeného mne nezasytí. K šípku s ním! Ať je tvoje, hlavně když zmírním svoje utrpení.“

Tma zpečetí jejich neobvyklou obchodní dohodu.
Matka mlčí. Téměř slepý otec, shrbený stářím netuší, že jeho starší syn svým neuváženým rozhodnutím právě dostal šach mat.

„Je to těžké být modelem,“ myslí si portrétovaná dáma. „Už mě bolí záda. Nechci se zbytečně vrtět, ale musela jsem si je narovnat. Dá to hodně úsilí sedět rovně, ale nechci být zvěčněná, jak se hrbím, nebo jsem zhroucená.

Trošku mně lichotí umělcovo úsilí. Kvůli mně. Vždyť mých dnů je podstatně víc než skladů na krejzlíku.

Ruce jsou neomylným poznávacím znamením mého věku, ale myslím, že v obličeji ještě nemám příliš vrásek. Malíř mne milosrdně maluje tak, že na ně příliš neupozorňuje. Docela se sobě líbím. Není to marnivost? Honem musím schovat zbytek úsměvu. A své myšlenky. Ještěže nejsou vidět!

Hostitelka nalévá čaj do svátečních hrníčků. Katuška ji sleduje. Přemýšlí, kam položí talíř. Sotva se návštěva usadila, babička vyndala z košíčku dřevěnou figurku vojáčka. Malý košiláček se stydí, ostýchá se po něm natáhnout ruku.
„Nu, pojď si pro něj,“ láskyplně vybízí babička vnoučka. Její laskavé oči ho na dálku hladí. „Je ještě maličký, bojí se,“ usmívá se stařenka.
„Jakýpak maličký,“ povytáhne obočí děda. „Od posledka pěkně povyrostl!“ Shovívavost rozvlní vrásky. „Podívej, je o kousek vyšší než stůl,“ hrdě se pousměje. „Už se vidím, jak spolu dovádíme za pět let,“ zasní se. „Vždyť co nevidět bude školák.“ Spokojenost mu přivře víčka.

Domkář Staněk po cestě od výčepu přehlédl starého Jílovce, který právě ztěžka vstával od stolu. Zakopl o jeho nohu a pivo vystříklo za krk kováře Labského. Ten si to nenechal líbit, zvedl Staňka za límec a mrštil jím na stůl, kde seděli sedláci Příhoda, Strahovský a Červenka. Všichni vyskočili jako bodnutí vosou a záhy se strhla mela. Staněk mlátil Labského po hlavě válečkem, Jílovcův pes kousl Červenku do zadnice, vzduchem létaly půllitry a do rvačky přispěchal i ponocný s halapartnou, zatímco hasič Martínek kropil zápasící hadicí.
„Tak dost!“ zařval hostinský Vávra mávaje výhrůžně cepem. „Kdo má po vás věčně uklízet?!“

Za sebou má obtížný výstup. Teď je sám na vrcholku hory. Hlavu v oblacích.
Zní mu v ní verše, které se kdysi učil: Jen vítr se vesele kasá, jen na větru přiletí spása….
Tmavá silueta na pozadí modrého nebe.

Vichr mu rve plášť. Snaží se ho rozkolísat. Nedaří se mu to. Tak si pohrává s mrakem na obloze. Muž v něm vidí obrovského orla s roztaženými křídly. Bezděky si vzpomene na pověst o Prometheovi.
Vítr si s obrysy opeřence hraje. Po chvíli se rozplývají a mění spíše do podoby draka. Obloha náhodně vytváří obrazy a muž k nim generuje slova.

Trochu rozcuchaná dívenka s moderně střiženým účesem ještě nevnímá svou krásu. Ale uvědomuje si, že neposlechla. Četla si, místo aby poklidila a došla pro vodu. Pootevřená knížka ji obžalovává. Ale četba je tak lákavá... Těžko odolat. Myšlenky a pocit viny se v ní bujaře strkají. Tíží ji svědomí. Lituje toho.

Sepne ruce před tělem. Zavře oči. Ještě se jí pod víčky přehrává čtený děj, ale snaží se soustředit na modlitbu. Upřímně prosí za odpuštění. Ví, že ji Bůh odpustí, vždyť ji miluje.

Honem. Rychle splní všechny úkoly. Pak si zase bude číst. Ta představa se zrcadlí v jejím nepatrném úsměvu.

Jistě, nechat nějaké postavy nést na ramenou tíhu budovy může působit nevhodně. Na první pohled by se takové sochy mohly jevit jako symbol otroctví, zpodobnění nevolníků odsouzených k nekončící námaze.
Nicméně tyto sochy, atlanti, mají původ u legendárního obra Atlanta, který nese celou nebeskou klenbu. Toho nelze považovat za otroka, spíš za alegorickou postavu typickou pro mytologii. Siláci na domech tak pouze napodobují toho původního.
Ovšem obři zde na Morzinském paláci se svými kudrnatými vlasy navíc zjevně představují mouřeníny, jak se tehdy říkalo. To může znepokojovat, ale zbytečně. Nejedná se o nic jiného než o připomínku jména majitelů, hrabat Morzinů.