Výtvarné umění

Hostina je v plném proudu. Opovážlivý, opilý král poručil přinést poháry ukořistěné jeho otcem z jeruzalémského chrámu. Hosté z nich pijí a dobře se baví. Frivolnost se rozmáchla. Rozhovorům dominuje smích. Alkohol rozdmýchává dobrou náladu. Náhle všechny zachvátí zděšení.
Král zbledl a bál se vlastních myšlenek. Strach mu přiškrtil hlas. Úlek mu roztřásl kolena, když spatřil lidskou ruku, která napsala na stěnu MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.
Žádný mudrc slova nerozluštil. Pouze Daniel králi dokázal vysvětlit jejich význam: „Neoslavil jsi Boha. Byl jsi zvážen na vahách a shledán nedostatečným. Bůh sečetl dny tvého království, které bylo dáno Médům a Peršanům.“

Píši Vám…
„Co jim povzbudivého napsat?“ přemítá letitý apoštol Pavel. Svoji zkušenost, že nelituje nic, co obětoval? Vzdělání, pohodlný život, toho kolik nachodil? Kolika nebezpečím čelil? Vždyť třikrát zažil ztroskotání lodi. Den a noc se pral s mořskými vlnami o život!
Úvahy přerušila bolest nohy. Kvůli ní ani sandál nenazuje. Trpí chladem. Špatně vidí, psát může jen, když se do vězení prodere polední světlo.
„Ne, nebudu si stěžovat!“ rozhodl. „Napíšu, že kamenování, bití pruty, pronásledování, žízeň ani hlad mne neodradily, abych neúnavně hovořil o Kristově učení. Ujistím je, že je mám rád, myslím na ně a vyzvu je, aby vytrvávali.“

Z návrší se otvírá pohled na zimní krajinu. Zasněžené hory s namrzlými licousy shovívavě shlíží na lední plochu, odkud doléhá halas bruslících. Větvoví zdobí výhled na obzor. Občas zaskřípe v závanech větru. Havranům na holých rukách stromů s tenoučkými prsty zamrzlo krákání v krku.
Lovcům křupe pod nohama sníh. Dech jim ojínil vousy. Hřeje je spíš lovecká vášeň, než oblečení. V patách smečku psů. Ti mají kožichy, ale zebou je tlapy. Zpěněné sliny u huby prozrazují, že snad víc než jejich páni touží po kořisti.
„Pospěšte si,“ naléhavě volá první z mužů. „Dnes nám nesmí utéct, ať děti nemají hlad.“

Tmu osvětluje obličej ženy olemovaný plachetkou, pod kterou schovává kdysi bohaté vlasy. Rty má semknuté do nepatrného úsměvu.
Tak jako stáří stromu je zapsáno letokruhy, u ní se dá vyčíst z krajkoví vrásek ve tváři. Není zámožná, ale je bohatá zkušenostmi. Mnohokrát v životě byla sevřena klepety žalu. Umí se však z nich vymanit. Moudrá, přímá, pevná, vyrovnaná. Ani náznak trpkosti, pýchy, či pocitu ponížení. Vyzařuje z ní příjemné sebevědomí.
Dívají se na nás její klidné, čisté oči, bez špetky kritiky, trochu záhadné jako ústa Mona Lisy.
Bystrý pohled nenechává nikoho na pochybách, že ví o životě a lidech své.

Probíral se štůčkem skic. Vybral dvě studie. "Podle nich namaluji obraz. Tady změním postoj ženy a víc propracuji strom," rozhodl. Dal plátno na stojan. Nechal štětec ochutnat namíchanou barvu a začal malovat.
Letmý dotyk štětce, jeden vedle druhého. Jako tečky na konci věty. Trpělivě kratičkými tahy, vytvářel drobounké čárky. Ve vznikajícím obraze se zrcadlila hra světel, malířova systematičnost, hluboké teoretické znalosti, invence a talent. Jeho štětec se snažil propojit vědecké poznatky s uměním.
Zpovzdálí se otisky štětce jakoby zázrakem spojí v nádherný celistvý vjem a ohromí pozorovatele. Může vnímat nedělní krajinu a prosluněné klidné odpoledne. Díky malířovu umění vlastně dodnes.

Pokojný den ruší jen vířivý rachot. Kostelní zvony se nechtějí dát zahanbit. Právě bijí poledne. Slunce nesměle nahlíží dovnitř.
„Oběd! Děvčata, přestaňte si hrát,“ volá matka.
„Elvíro, neslyšela jsi? Nech už toho bubnování! No, nenechávej bubínek na zemi. Aspoň ho zavěs na židli,“ jeden pokyn střídá druhý.
Elvíra poslechne, ale paličku už nezdvihne. O té přece maminka nemluvila.
„Umýt ruce a rychle k obědu. Polévka stydne. Ještě se musíte pomodlit.“
Kolem se rozlévá klid a vůně jídla. Matka se láskyplně podívá na dívky. Sedí u stolu, ruce sepnuté, děkují Bohu.
„Hodné děti,“ pomyslí si a v nitru jí poskakuje radost.

Vrznutí vrátek probudilo naději.
„Pojď malá, přivítáme tátu,“ pohladila stařenka vnučku a vzala ji do náruče. Děcko je na ní trochu těžké, ale co je to proti tíze života, kterou má vráskami zapsanou do tváře.
Stanula na prahu.
„Ale ne,“ řekla si. To jen vítr otevřel branku.
„Ještě budeme muset čekat,“ odevzdaně skloní hlavu.
Na chvíli se zamyslí.
„Dvířka vržou jako mé kosti. Odešly jimi všechny mé děti. Než se naděješ, půjdeš taky. Já ale asi dřív, miláčku.“
Dívenka se k ní přitulí.
Všechno své štěstí drží teď na rukách a díky němu zapomíná na ztížený dech a bolavé klouby.