DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Bílá omítka lysolajské kapličky svítila do potemnělé krajiny jako jediný pevný bod uprostřed rozbouřených živlů. Větve stromů se divoce zmítaly, vichr rval listí, bral dech. Těžké proudy deště nelítostně bičovaly písčitou pěšinu. Blesk stíhal blesk. Vytí větru skoro zanikalo v nepřetržitém burácení hromů.
Xénie se schovávala pod stříškou kapličky. Nechávala se zasypávat chladivou sprškou. Labužnicky vdechovala vlhký vzduch nabitý elektřinou a vzepjatou magií jejího živlu. Milovala bouřky. Kde by jiný pocítil nepohodlí nebo obavy, tam ona nabírala sílu. Mizel hněv a protivná lítost po té zbytečné hloupé hádce a její obvyklá vyrovnanost se vracela.
Teď už může jít klidně domů.

"Jak bylo na cestách, sire Nicholasi?" vyzvídala Buclatá dáma.
"Bylo to moc krásné," zasnil se duch. "Hlavně v Praze. Našel jsem tam totiž spřízněnou duši. Strašili jsme spolu na Starém Městě po tři noci jako blázni. Co vám mám říkat, docela jsem ztratil hlavu!"
"A je krásná?" vyptával se Krvavý baron.
"To, abych pravdu přiznal, nevím. Nemá žádnou hlavu." připustil sir Nicholas.
"Tak po tolika letech vás konečně přijal někdo od nich!" spráskla ruce Buclatá dáma. "A budu moci gratulovat? Bude svatba? A také kupa malých roztomilých bezhlavých miminek ..."
"Asi ne," posmutněl sir Nicholas, "ona je to totiž bezhlavá jeptiška."

Nejmilejší Andělko!
Děkuju Ti nastotisíckrát za Tvuj dopis, i kdyš nevim pořádně, co si mi psala, poněvádž někerý slova byly začerněný. Ferda řikal, že to udělaly ty svině, ale myslim, že si ze mě dělá švandu, protože prasata přece psát neuměj a spíš by to sežraly.
Děsně moc se mi po tobě stejská, protože ty si moje nejlepčejší kamarádka a žádnou takovou už nikdy mít nebudu. Ve škole sedim sama. Bydlíme teť v jednom pokoji na faře, ale už to fara neni jelikoš pan farář se odstěhoval do Jáchymova, ale nevim kde to je.
Zase mi napiš,
tvoje nejvěrnější Tonka

Tvrdí se, že pro každého existuje jeho duchovní dvojče, spříznená duše a nebo ten pravý. Tato teorie je naprsto správná, ale má jeden malý háček - nepůsobí totiž v planetárním, ale v galaktickém měřítku.
Mika si clonil oči a mžoural do světla, ze kterého se k němu blížila obrovská postava. Měla spoustu chapadel, celá byla pokryta slizem a při chůzi vydávala čvachtavé zvuky. Mika omdlel.
Slečna Humdfrmstgdkstrbskarrrrhhp III. vážila skutečně dlouhou cestu, a proto ji trochu zamrzelo, že její soulmate zatím jen křičí a válí se po zemi. Ale pokrčila nad tím všemi sedmi ramemy a odnesla si ho do lodi.

Vůně dvou zcela odlišných čajů se mísí tak jako vjemy vás dvou. Jste taky odlišní? Ne víc než ty čaje.
Přišli jste načerpat sílu i porozumění.
Střídavě vykládáte o neobyčejných střípcích svých obyčejných životů.
Tu potěšující příhoda z metra a tamhle zamyšlení z cesty sídlištěm.
Sbírka slov a vzpomínek uchráněných speciálně pro toho druhého, protože on rozumí.
Možnost uvolnit se, postěžovat si na někoho bez obavy, že mu tím v očích toho druhého uškodíte.
Je to krásné, je to vzácné.
Za hodinu nebo dvě, až večer vyzve k tanci slečnu noc, vyrazíte totiž oba domů a zpět ke svým partnerům.

"Tak jak jste se tu ocitl vy?"
Přidušený hlas zpod pokličky pouze odsekl: "Snad jako každý. Utopením."
"Ale co bylo před tím utopením? Lákal vás, mámil vás, sliboval hory doly? Nebo vám podrazil nohu?"
"A co je vám do toho?"
"No mě nic slibovat nemusel. Stačilo se zakoukat do těch jeho dvou tůniček a bylo zaděláno. Hlína tedy byla zadělaná. Na hrníčky. V kurzu."
"Já vím," přitakal druhý hrníček. "Ale kdo měl vědět, že je to vrah, co věří v lidské obětiny. Narozdíl od něj, pro mě to byl jen hrnek."
"Já vím. Máme to pech. Ale ty oči..."
"Jo."

Ludmila Dlouhá se probudila do nehostinného rána všední samoty a její myšlenky se ihned stočily k Antonínu Válkovi, její dlouholeté lásce. Připravila si snídani, upravila se, chvíli sledovala jakýsi nezáživný program v televizi, reprízu reprízy, avšak obraz Antonína Válka to nezapudilo. Neustále jej viděla, jak vytahuje vratné lahve z kontejneru, aby si po jejich vrácení mohl zakoupit krabicové víno. Druhý obraz, který ji fascinoval, byl způsob, jakým Antonín ono víno zuby rve a následně zuřivě vypíjí, přičemž si potřísní již mnohokráte potřísněný vatový kabát. Musila jít.
Seděl u nákupního centra, dřímal.
"Toníku," řekla, podávajíc mu dvacetikorunu.
"Děkuju, Ludmilko," zamumlal Antonín.

Kdysi jí někdo řekl, že každá loď potřebuje kapitána. Že teprve potom bude úplná. Ona nad tím jen krčila ráhny. Jako Mary Celeste brázdila oceánem života sama. Ke štěstí jí stačil vítr a křik racků nad vodou. Pak se objevil on. Chodil k molu každý den. Vyprávěl. Ona mu naslouchala. Zdálo se jí, že mezi lidmi našla přítele. Ale jeho slova byla řetězy. A jednoho dne zjistila, že marně škube kotevními lany. Nechtěl být jen přítelem. Chtěl být kapitán, co může velet. Ale zapomněl, že i lodě mají duši. A že falešnými slovy ji nikdy nespoutá. Přervala řetězy. A odplula.

Na Dorotku padl splín.
Pronásledování Alenky ji bavilo, ale připadala si děsně osaměle.
Jenže tohle byla říše divů, tady nikdo nebyl dlouho sám. Kromě Batmana, ten to chtěl.
Nejprve dorazila osiřelá princezna zmrzlého hradu, jejíž jméno teskně sykalo.
Z přistávajícího balónu vyskočilo zrzavé copaté cosi, co mluvilo švédsky a hodně.
K nim se přidala nejdřív modrovlasá průzkumnice jiných světů, pak elegantní nezbednice s oranžovou náramenní nutrií, a rozvernou pětici uzavírala poplašená školačka z pražského činžáku, jejíž největší neřestí bylo háčkování.
Padly si do oka a všem bylo líp.
Tedy až na Edvina, protože se poměrně záhy vrhly na jeho vlasy.

„Haló, je tu ještě někdo? Já se bojím...“
„Ano, jsem tady, a můžu říct, že už nějakou dobu. A moc mě to tu nebaví, jsem tu zavřená a dost se nudím.“
„No je fakt, že je tu tma a tak nějak sychravo. Jsem upřímně ráda, že mám společnost a můžeme si aspoň zkrátit čekání tím, že si popovídáme.“
„S cizíma se nebavím!“
„Jejda, dovolte abych se představila, jsem - ééé - CX2258.“
„Vážně? Já jsem CX2257. Jsme ze stejné šarže, takže jsme vlastně ségry!“
„Tak to musíme hodit pokec.“
Obě duše pro horská kola se ve skladišti cykloservisu pustily do dlouhého rozhovoru.