DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Vlastně ji měl rád od dětství, i když jeho a bratrance Otu tak trochu komandovala.
Když vyrostli, vzali se. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, s magií i bez ní…
Zvenku to možná vypadalo, že je pod pantoflem.
Onoho večera, kdy přišlo jejich dceři oznámení o nepřijetí na střední školu, se na sebe dlouho a tiše dívali. Rozuměli si beze slov.
„Vyber nějaké místo, které se ti zdá vhodné. Z nás dvou jsi vždycky byl ty ten uvážlivější.“
Zadíval se do jejích krásných očí.
Byla víc než jeho žena, víc než životní láska. Byla jeho spřízněná duše.

Těžko si představíte, jak nepohodlné je sedět na větvi, a vykouřit při tom fajfku.
Nejprve si vrbu vycpával houněmi, ale přátelé se mu smáli, tak se na ně vykašlal a pořídil si houpací křeslo.
V něm teď seděl, hleděl na poličku a mračil se.
Na poličce stála řada hrníčků s dušemi, a byla to řada pěkné ošklivá.
Ani dva si nebyly podobné, v ničem. Hrníček z krumlovského zámku stál vedle hrníčku pro nejlepšího tátu.
Všechny hrníčky byly samozřejmě plné lapených duší, ale nebyly mu k ničemu.
Jak se má takovou sbírkou vodník chlubit?
Rozmáchl se holí a všechny dušičky osvobodil.

“You killed my brother!” Apollyon shrieks, raising his mace.
I should be frightened, panicking, running away.
I can’t move.
“I did not.” Of that much, at least, I’ve always been sure. It was an accident, followed by gross incompetence of medical personnel. I was in coma for two months myself. None of it was my fault, beyond the fact of my existence.
“You did!” he snarls at me, blind and deaf to all rational arguments.
I meet his eyes – the same colour as Yorick’s were – and for a moment we understand each other perfectly. Two people still mourning someone irreplaceable.

Uršula byla smutná, že se Cedric Diggory po smrti nestal duchem. Bylo by hezké mít nějakou společnost.
Protože – víte – být duchem bylo osamělé.
Studenti si z ní dělali legraci a ostatní duchové ji dostatečně nerespektovali. Byli v tom sice všichni společně, navěky odsouzeni k bloudění po hradě... ale ona byla jen malá holka.
Být duchem nemělo žádný klad. Šmírování v chlapeckých sprchách byla zábava tak prvních deset let, pak už tam nic nového nevykoukala. Chyběl jí život. Jídlo, doteky. Fyzická hmatatelná podoba. Bylo špatné, že si přála, aby zemřel někdo mladý a zůstal tu s ní? Prostě nechtěla být osamělá.

Seděli pod hradbami a schovávali se. Poslední dobou se Karlštejn opravdu změnil.
„Jsou všude,“ postěžoval si kuchtík Honzík.
„To mi povídej,“ přikývl kovářský tovaryš Arnošt. „U nás by pořád chtěly zametat. Já chápu, že zametat se musí, ale snad to zvládnu sám, ne?“
„Ty máš alespoň chlapskou práci,“ povzdechl si Honzík.
„Tvoje koláče jsou ze všech nejlepší,“ prohlásil kovář a položil mu svalnatou paži kolem ramen.
„Díky,“ pípl Honzík. „A co… co ona?“
„Je tady zas,“ svěsil hlavu kovář. „A mistr mi chce předat kovárnu. Už dlouho se tomu vyhýbat nedokážu.“
Dlouze se podívali jeden druhému do očí.
Zatracený ženský.

Jane přišla domů a plácla sebou na gauč. Ani se nestihla nadechnout a měla v ruce láhev piva. Maura si přisedla se svou sklenkou vína. Jane ostentativně hlasitě vzdechla.
"Děje se něco?"
"Ne."
"Jane?"
"Dobře," posadila se do vzpřímenější polohy. "Dneska jsem potkala jednoho z detektivů z protidrogovýho a zeptal se mě, jestli už máme datum svatby."
"Jako ty a Casey?"
"Ne, jako ty a já! Myslel si, žes mě o ruku požádala ty!"
"Cos mu řekla?"
"Že jsme jen kamarádky, spřízněné duše."
"Aha."
"Nevím, proč si všichni myslí, že jsme lesby!"
"Taky to nechápu. Chceš namasírovat nohy?"
"Ano, prosím."

Ani nevím, jak jsem se sem dostal, ale už tu tvrdnu pěkných pár let. Nikdo si neumíte představit, jaké to je, být zavřený na tak malém prostoru. Je tu nuda. Čekám, pořád jenom čekám. Ale moje chvíle přijde.
Horší ovšem je, že mi něco chybí. Ovšem, nemám svědomí a místo srdce mám kámen, ale je v tom něco víc. Připadám si jako tělo bez duše. Nebo naopak? Spíš jako by mi kus duše chyběl. Doslova. Ale zkontrolovat to nemůžu, je tu tma.
Hleďme! Někdo se sem dobývá. Jsem to já nebo někdo jiný?!
Konečně můžu opustit ten prokletý Gauntův prsten!

Spřízněnou duši jsem hledala dlouho. Marně. Nikdo se objevoval, žádný kluk - a vlastně ani dívka, ostatně, co na tom sejde, že ano.
Trvalo to roky.
A pak se objevila.
Vlastně jsme se znaly od dětství. Dělala mi radost, když jsem byla smutná, povzbudila a ukázala správný směr, kterým bych se měla ubírat.
Byla tu pro mě vždy, a pokud náhodou na okamžik zmizela, vzápětí se objevila se svou pomocnou rukou.
Krásná. Měla raději zimu než léto, raději noc než den a slunci se vyhýbala, ale to na našem vztahu nenechalo žádnou stopu.
Bylo to prostě má čokoláda, má spřízněná duše.

Euronymous neochotně pootevřel.
„Je pozdě, Grishnackhu.“ Sporé světlo odhalovalo místnost plnou hudebních nástrojů a blackmetalových rekvizit.
Grishnackh rozkopl dveře a vytáhl nůž. Euronymous zacouval do bytu, ale Grishnackh mu k jeho vlastním zbraním odřízl cestu. Pokusil se tedy proběhnout na schody.
V tu chvíli Grishnackh bodl poprvé.
A znovu.
Euronymous sbíhal schodiště, zakrvácenýma rukama mačkal zvonky na dveřích. Grishnackh ho dohonil, zvedl nůž a zarazil mu ho hluboko do hlavy.
„Proč jsme ho vlastně zabili?“ zeptal se Grishnackha chlapík, co čekal dole v autě.
„Spřízněná duše. On chtěl zabít mě, já udeřil první. Co máme za muziku?“
„Dead Can Dance.“

Tohle téma jsem furt odkládal. Jenomže pak začli prudit shora, přišla kontrola a už nebylo zbytí.
Tak jsem teda koupil pár rohlíků a flašku vodky a povídám, pojďme se bavit o vašich rodinách.
Voldemort na mě vrhnul pohled, na kterej dlouho nezapomenu.
Vlk zavrčel, že po tom fiasku s tou červenou čúzou na všechny rodiny světa kašle.
Sauron se rozchechtal tak, že ze stropu začal padat perník.
Santera chytnul rapl a nezklidnil se, dokud nedostal svůj dopisní papír.
Ježibaba křečovitě sevřela lopatu, ale pak na mě mrkla a řekla: "Kdo s váma potřebuje rodinu?"
Nakonec jsem tu vodku potřeboval sám.