DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Bojím se toho co cítím. Není to normální. Jsem z toho zmatená.
Když ji vidím srdce se mi rozbuší. Chci se jí dotýkat, hladit, líbat, milovat. Dost! Musím ty představy vyhnat z hlavy, jsou špatné, nenormální, hříšné.
Zajdu za Tsunade, je starší a zkušenější, určitě mi poradí, ale co když ji budu připadat zvrácená. Láská k jiné ženě není normální.
Půjdu za Ino, řeknu jí co k ní cítím. Ano to bude nejlepší. Vyznám se jí ze svých citů, získám tak jistotu jestli mě nenávidí nebo miluje. Je přeci má spřízněná duše, určitě mě bude milovat tak jako já ji.

Nevěřili by mi, kdybych jim řekl, co k tobě cítím. Myslí si, že jsem spolu se svou duší zničil i své srdce. A i kdyby to věděli, nechápali by to.
Ne, ty za to nemůžeš. Oni ti jen nerozumí, miláčku.
Neznám holku, co by měla oči krásnější než ty. Jsou tak zvláštní.
Ti pitomci nikdy nedokáží ocenit krásu tvého dokonale štíhlého, pevného těla.
Ten svalovec před pár lety, to nic nebylo, opravdu, přísahám. Víš, že jsem byl zoufalý, neměl jsem tělo a tak, potřeboval jsem jeho pomoc.
Ale víš přece sám, že vždycky budu milovat jen a jen tebe, Nagini.

Základní škola
Nejistě přešlapuju na školním hřišti. Dokonce i třídní tlusťoch Robert je v nějakém družstvu a šklebí se zpoza kriketové pálky jako idiot. Já přebývám. Schopný přizabít se o hromádku krtince.
Střední škola
Spolužáci mluví jiným jazykem než já. Nechápu jejich komunikační kódy. Na rozdíl od programovacích algoritmů má každý jejich výrok více významů. Je to únavné. Pro holky neexistuju. Kluci mně vnímají ode dne, kdy hacknu ředitelův laptop.
Univerzita
Věřím, že některé stroje, na rozdíl od nemálo lidí, mohou mít duši. Většinu času trávím u počítače, jehož duši rozumím. Lidem nikoli. A navíc - vycházet ven is so 90s.

http://a-totalita.livejournal.com/33580.html

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Oblíbené jídlo: Bídákova pekelně ostrá nutrie
Oblíbený nápoj: Korbel poctivě natočeného piva (v závěsu plný roh medoviny)
Oblíbená činnost: Poflakování se u Bídáka
Nejméně oblíbená činnost: "Služba, ty pičusi jeden!"
Největší problém: Věčně obsazené stoly u Bídáka, z toho plynoucí nutnost konzumovat alkoholické nápoje ve stoje. Dle slov strávníků: "Co mi nejvíc sere? Kurevsky plná hospoda. Kdo má pořád chlastat ve stoje?"
Spřízněná duše: "Na to už ses kurva ptal! PIVO!"
Mladý cotas se snažil zlepšit dotazník poslední otázkou. Věděl ale, že tohle Šárovi odevzdat nemůže. Sedl si k pivu a začal vymýšlet vhodnější odpovědi. Měl na to celou noc.

Ihned, jakmile ho uviděl, se do něho zamiloval.
Věřil, že je to jediné štěstí, jaké ho kdy mohlo potkat. Jeho největší sen.
Když ho konečně uviděl na vlastní oči, bylo to ještě lepší než si představoval.
Samozřejmě. Ne vždy bylo vše dokonalé. Jednou mu omylem, to byli ještě na začátku vztahu, podpálil vous. Jindy ho zase něžně hryznul. Něžně alespoň pro jednoho z nich. Ale celkově to byl nejlepší čas jeho života.
Doufal že ho nikdy neopustí. Že se nikdy nerozdělí. Věřil, že jsou spřízněné duše. Nakonec to udělat musel. Bylo to tak pro oba lepší.
Norbert a jeho mamička.

Croup a Tulipán se ženou setmělou kanalizací. Proud stoky odnáší růžové granulky jedu na krysy, který pan Tulipán v běhu okusuje. Na rameni nese pytel, zmítající se pytel. Pytel přibližně lidské velikosti.
"Zastavte, to je ten -anej architráv," zastaví Tulipán Croupa.
V temném průchodu postávající ještě temnější postava se usměje, zablýsknou se jako jehly tenké, křivé zuby, klient smění pytel za kufřík s honorářem - prvotřídními diamanty.
Vandemar a Zichrhajc zatím v márnici zaměňují orgány. Zichrhajc si už chvíli zoufá, Vandemar totiž neustále ochutnává, ledviny budou okousané. Honorář, figurka T'ang, se potměšile tlemí z pitevního stolu.
Obě firmy se večer šábnou.

Hlouček kolem ní se rozrůstal. Uchichtávání, kroucení hlavami, pozdvižená obočí nad pozdvižením, které ta žena způsobila.
"Bavíte se dobře?!! Funy?!!! HA HA HA!!!" křičela přímo do obličeje mladíkovi, který po ní pitvorně zopakoval ne právě slušný výraz ve špatné angličtině, jímž zkusila vyjádřit své rozhořčení. Pohrdavé úsměvy skupinky cizinců se změnily ve vyděšený úžas, když s rozběhem nakopla jejich miláčka. Totiž luxusní vůz, jímž přijeli. Alespoň to ji mohlo pobavit. Jenže nepobavilo. V očích měla zoufalství a ruce se jí chvěly, když dětem pomáhla s batůžky a rozdávala svačiny.
"Nic si z toho nedělejte, paní." chtěl jí říct. Jenže neřekl.

Spříííís!
"Dušičko, ty jsi tady zase?" vítá ji chlapec. "Pojď, schoval jsem ti kousek masíčka od večeře."
Kočka vyskočí na postel a otírá se chlapci o tvář. Hlasitě přede.
"Lehni si ke mně na chvilku," prosí ji. "Je mi tak špatně."
Kočka se mu schoulí pod krkem. Spříííís!
"Ty jsi stejně jediná, která mi rozumí, Dušičko," povzdychne si.
Pomalu usíná.
Spříííís!
Kočka chvilku počká a pak se vydá do pokoje vedle.
"Dušičko, ty jsi přišla!" zaraduje se holčička s holou hlavičkou. "Pojď si se mnou povídat, jsem tu tak sama..." I přesto se však zářivě usmívá.
A kočka jde.
Spříííís!