DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

A od toho dne nebudeš moct v noci spát. Tedy nějakou dobu, zvykneš si. Zůstane jen pocit. Jsi úspěšná, milovaná...šťastná. Ale najednou začneš přesně rozumět, co znamená, když srdce usedá. A bude se ti to stávat hlavně při procházkách Prahou - nejdříve pokaždé, potom už méně, zvykneš si. Ale bude to tam pořád, ta malá díra v duši - a malá díra taky díra. Budeš mít chuť hledat tu náruč v očích jinejch chlapů. Když to nepomůže, začneš hledat oči v těch náručích. Nenajdeš nic. Počkej si na Příště - a až ho potkáš, radši si rovnou poposedni. Chybama se člověk učí.

„Hele, Božka, kdo to támhle jde?“
„To je místní automechanik.“
„Co to proboha táhne?“
„Nevím, ale sílu má. Tihle automechanici, to jsou po čertech drsní chlapi.“
…
Zastavil se na zahradě za domem zrovna v momentě, kdy se ve dveřích objevil vysoký statný muž.
„To je pro tebe, Herbe,“ oznámil příchozí a složil náklad na zem.
„Přední hřídel?“
„Jo.“ Nervózně se usmál. „Spojuje dvě kola, která se pak otáčejí v dokonalém souladu. Jako spřízněné duše… Jako my dva.“
Herbertův pohled roztál.
„Dneska je Valentýn, Bruno?“
Druhý muž nesměle přikývl.
„Pojď ke mně.“
Dvojice se vroucně objala.
„Ty jsi můj nenapravitelný romantik.“

Je mi třicet pět let.
Jsem celkem úspěšná, mám vlastní byt a v něm obrovskou spoustu bot a kabelek.
Stačí to ke štěstí? Co je štěstí?
Mám pocit, že mi něco pořád chybí.
Chlap?
Hledám.
Randím.
Mužů je dost. Někteří jsou jen na jedno použití.
Zase hledám.
Randím.
Někteří muži jsou dobří jako módní doplňky. Nějaký čas se dají používat, ale pak vyjdou z módy.
Zase hledám.
Zdá se, že to je ten pravý.
Nebyl. Rozchod bolí.
Ale už vím, že mám něco velmi cenného. Mám štěstí.
Mám spřízněnou duši. Dokonce tři spřízněné duše.
Jmenují se Miranda, Charlotta a Samantha.

"To nikdy neudělám!" založil si Salem McLarken ruce, když se ocitli v soukromí, kde si mohl dovolit zvyšovat hlas, kdyby to bylo třeba.
"Ale no tak, necukej se-"
"Ne, ty to nechápeš. KDOKOLI jiný. Kdokoli!"
"Ale už se všechno dohodlo. Co se ti tak nezdá?"
Salem pohřbil obličej v dlani. "To bys nepochopil..."
"Oni jsou pro sebe jako stvoření," zaštěbetala Pandora, která samozřejmě vykukovala ze dveří a celou situaci brala jako náramnou legraci. Celá ta rodinná komedie... Povzbudivě mrkla na svého pobledlého bratra.
Nutno dodat, že v jiné místnosti právě zvyšovala hlas Lysandra Lockheartová.
"TO NIKDY NEUDĚLÁM! Kdokoli jiný! Kdokoli!"

Pýcha je děsivý, ale zlatíčko. Hrozně protestuje, kdykoliv mu vlepí pusu na čelo.
Hněv je příjemný společník pro klidné dýchánky po každodenních úkladech a vraždách.
Lenost je bezproblémový. Jen ho občas musí pošťouchnout, aby se nepoflakoval a neprospal celý den. A jindy mu jen přinese polštář.
Chamtivost je pryč. „Chci prachy, ženy, moc – všechno. Takže vyrážím do světa.“ Občas jí napíše.
Závist je tak čitelný. „Lidi jsou slaboši. Stačí si vzít podobu někoho, koho milují, a nejsou schopní mě zastřelit. Ubožáci.“ Nechá ho vymluvit.
Obžerství je její velký malý bratříček, který jí nikdy nenechá sušenky.
Chtíč je má všechny prokouknuté.

"Dnes jsi až podezřele dobře naladěn, Sarumane," zasmál se Gandalf poté, co s jindy nepřístupným Bílým čarodějem strávil příjemnou hodinku debatou nad kvalitou dýmkového koření hobitů.
"Našel jsem si totiž někoho, kdo mě vždy vyslechne a dá mi dobrou radu, pokud ji potřebuji," vysvětlil s tajemným úsměvem Saruman.
"Inu, každý by měl mít někoho, s kým si rozumí. Nějakou tu spřízněnou duši."
"Přesně tak, Gandalfe," usmál se Saruman zatímco sledoval jak nasedá do sedla.
"Gandalf našel Prsten, co mám dělat?" ptal se o pár okamžiků později svého vidoucího kamene.
Zabij pulčíka, přines mi Prsten...
"Velmi rád," odtušil Saruman s pousmáním.

"Tony, já-"
"Nezačínej s tím," přerušil ho.
"Ne, poslouchej, já-"
"Nech to být, Crisi."
"Tony! Já se ti chci-"
"Já vím a chápu to," pošeptal Tony, zatímco zíral z okna.
"Vážně? Stejně. Nechtěl jsem, aby nás zatkli a už vůbec ne, aby nás zítra popravili."
"To je v pohodě," pousmál se. "Aspoň umřeme spolu." Cris si ho smutně prohlédl.
"Víš, ptal jsi se, proč jsem si vybral zrovna tebe..."
"Protože jsi mi zničil dům," zasmál se.
"Ne, protože od první chvíle jsem věděl, že jsi moje spřízněná duše. Patříme k sobě."
"Prrr! Stačila by mi omluva! Teď vstávej! Vypadneme odsud!"

V ten moment bylo jen ticho. Všechny zvuky jako by se schovávaly před hučením krve v jeho hlavě. Nedokázal na nic myslet. Všude bylo ticho. Tak hlasité, že pokrylo, zadusilo všechno. Možná, že křičel, řval, oslepený slzami, oslepený smrtí. Možná, že klesl na kolena. Možná dělal tohle všechno, možná nedělal nic.
Člověka strašně bolí, když mu vyrvou polovinu duše, polovinu srdce, polovinu života. Jako by pod ním s tichým trhnutím odnesli žebřík a nechali ho tam samotného viset napospas osudu. Jenom čekají, až spadne. Vznášet se nemůžete věčně.
Chtěl jsem jít za tebou, brácho, chtěl jsem. Odpusť mi, že nemůžu.

Snila o něm od dětství. Byl pro ni napůl hrdina, napůl ten, o koho se musí starat. Tajemné pirátské dítko i zatoulaný sirotek. Domnívala se, že to, co k němu cítí, je láska. Taky tušila, že on ji bláznivě miluje.
Její výchova a jeho zábrany byly dlouho překážkou. Pak, ve víru událostí, se zdálo, že k sobě najdou cestu. Že oba odhodí předsudky a dokáží vyjádřit své touhy.
Jenže… mezitím poznala dalšího muže. Muže, nikoli chlapce. Pravého piráta, nikoli pirátské dítko.
Elisabeth si přestala být jistá. Byla přesvědčená, že Will je její spřízněnou duší. Čím by pak ale byl Jack?

"Ta princezna", řekl suše,
"líčí na spřízněné duše."
"Kdo aspoň dva metry fluše?!"
Každý nekalost v tom tuše
o dům dál jen rychle kluše.
Hrdinka nám, zdá se, kouše,
štěstí má jen na teplouše
nebo ty, co vidět chtěj ji v adamově rouše.
V dětském věku škubali prý křidýlečka mouše,
sliby, chyby, že ji vezmou přes moře a souše.
Zakotvila tedy sama až u břehů Malše,
zjistila, že svět je plný závisti a falše.
Rozdávala svoji lásku potichu a plaše,
to co kdysi její bylo, dnes může být vaše.
Nakonec tu dívku z buše smrt si vzala ranou z kuše.