DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

„Palte!“
Několik zelených paprsků vytrysklo z paraboly Hvězdy smrti.
Spojilo se v jediný oslnivý svazek.
Gigantický blesk překlenul propastné vzdálenosti vesmíru.
Jako obludné žihadlo se zabodl do modré planety Alderaan.
Večerní nebe vzplálo žárem miliónů sluncí,
a stejně tak milióny hlasů vykřikly hrůzou,
aby byly vzápětí bezcitně umlčeny.
Exploze nevídaných rozměrů přezářila světla vzdálených hvězd.
Na kratičký střípek věčnosti proměnila Alderaan v nejjasnější objekt ve vesmíru.
Na palubě Hvězdy smrti guvernér Tarkin posměšně zkřivil rty.
Nechť si obtížný svět svůj okamžik slávy náležitě vychutná.
To potěšení mu odepřít rozhodně nehodlá.
Užít si ho může každý, kdo se vzepře Galaktické říši.

Světlo.
Světlo jako symbol naděje.
Symbol něčeho lepšího.
Časů, které se z nepříznivých začínají obracet na příznivější
Světlo, které se opěvuje a velebí u všech národů.
Světlo, které doufáme najít v každodenních chmurách svého života.
Světlo, které si člověk kolikrát ani neuvědomuje a bere jej jako naprostou samozřejmost, dokud o něj z nějakého důvodu nepřijde.
Světlo, které dává život.
Světlo jako znamení něčeho nadpozemského a neobyčejného až zázračného a andělského.
Světlo na konci tunelu.
Světlo, za kterým lidé jdou a kterému věří.
Světlo, které…
„Mařenko, vidím světýlko!“
Pravda, ne vždycky je za tím světlem zlepšení a okamžitý obrat k lepšímu…

Tři utekli. Jeden se vrátil.
Za čtyři dny stál prostě jen tak před bránou B a třásl se zimou.
Vzali jsme ho dovnitř, zabalili do deky, dali mu najít a připravili mu pořádný hrnek čaje.
Ten ho rozpovídal. Líčil nám, jak se dostali z institutu. Vypozorovali pravidelnosti v systému a v hlídkách a proklouzli skulinami. Mazané.
Šli lesem. „Ale já jsem dál nemohl,“ chrlil na nás. „To světlo, bylo úplně jiné než tady. Tan ostré. Doteď ho vidím, když zavřu oči.“
Ujistili jsme ho, že to bude v pořádku, a odvedli ho do sklepa.
Tam ho to světlo trápit nebude.

Poznámka: Nevěděla jsem si rady. Pak mě sejmul sentiment. Podle toho to vypadá.
Ta zář je oslepující, ale nejdřív to necítíte. Vlastně vám spousta věcí dojde až pak.
Druhý den. Když se vzbudíte a zlámaní začnete usrkávat pořádně silné kafe... A slézový čaj, neboť vaše hlasivky vyhlásily generální stávku - čistě pro případ, že byste jim chtěli provádět to, co jste jim prováděli včera večer. Možná objevíte nějaké ty modřiny, o jejichž původu budete mít jen mlhavé tušení.
Ale víte co?
Stojí to za to. Když si totiž při děkovačce stoupnete na kraj jeviště a zacloníte si oči, zjistíte jednu věc. Mnohem krásnější a důležitější než světlo reflektorů je to, co vyzařuje z publika.

Chlad mě objímal svými pevnými pažemi a prostupoval do každičké buňky mého těla.
Veškerý vztek, strach, smutek a zoufalství, které mě naplňovalo, po několika měsících utrpení zmizelo a mě naplnilo štěstí, radost a svoboda.
Najednou jsem všechno chápala. Už mi nevadilo, že mě opustil kvůli jiné, ani že jsem ztratila celou svojí rodinu. Vím, zní to divně, ale byla jsem se vším smířená. Věděla jsem, že toto rozhodnutí je pro všechny to nejlepší.
Zničehonic se kolem mě rozprostřelo teplé světlo a já se objevila v bílé prosluněné chodbě. Kráčela jsem s nataženou rukou vstříc zdroji světla. Světla na konci všeho.

Když Donald sekal trávu, obloha se začernila a ozářilo ho světlo trvající dvě vteřiny. Od té doby Donald neustále staví hroudu z bláta. Pořád se snažil přijít, co mu ten tvar připomíná. Jednoho dne, když seděl na verandě a pokuřoval dýmku, jeho oči zpestřily na vzdálenou horu jménem Mac Everest. Ta podoba. A vydal se Donald na vršek té hory, když vybavení koupil z prodeje domku. Donald se ztratil 8. 9. 1987, asi 4502 metrů nad mořem. Šerpové, co ho při výstupu potkali, popisovali Donalda jako „Montaragra“, což v překladu znamená Ten, co tančí bez nohou. Tělo nebylo nikdy nalezeno.

Poznámka 1: Bezprostředně navazuje na zoufalý skok z gdaňského nábřeží. (Pamatuje se ještě někdo?)
Poznámka 2: Tohle si odpustit nemůžu, protože Giovanni Vianini má neskutečně krásný hlas. Takže doprovodná hudba zde.
Dopadli do vody – a hladina se zavřela. Najednou měli pod nohama pevnou zem. Znovu byli v té podivné krajině věčného deště.
„Žádná... jména!“ vyrazil ze sebe Leif – a omdlel.
Za clonami deště se začaly shlukovat... tvary.
Severin se bezradně rozhlédl. Kam má jít?
V dálce uviděl útěšnou stříbřitou záři. Zvedl bezvládného přítele a zamířil k ní.
Hladové stíny se stáhly blíž.
Severinovo zoufalství po dlouhých letech promluvilo slovy modlitby.
„Recordare, Virgo Mater...“
A náhle byla s ním, ta z oltáře v Glastonbury. Jemně mu položila ruku na paži.
„To světlo svítí na cestu mrtvým, malý mníšku. Ty potřebuješ projít tmou.“

Fandom: HP - a stále se mi daří úspěšně pokračovat!!!
Poznámka: Tak snad je to trochu veselejší, nevím. Ale doufám v to XD. Za komentáře moc děkuji ioannině a Lorelai!!!
Ležela tam. Ve slabém světle připomínala raněného jednorožce. Bledá, skoro průsvitná kůže v pološeru zářila, čímž si vynutila Severusovu pozornost. Jakmile vešel, nadzvedla Hermiona lehce hlavu a pokusila se o úsměv. Drobný, ale láskyplný a zároveň snad trochu omluvný. Dokázali si porozumět beze slov; ta používali jen při vzájemném škádlení.
„Život s epileptičkou asi nebude procházka růžovou zahradou...“
„Kušuj, chlape. Jen, mohl to být život třeba se dvěma epileptičkami...“ Hnědé oči se zalily slzami.
Chytil ji za ruku a palcem setřel stékající slzy. Nikdy nevyjevoval své city veřejně, ale teď byly projevy lásky to jediné, co mohl pro Hermionu udělat.

fandom: na konci
varování: slash
poznámka: tohle mohlo předcházet Sothisinu drabblátku v tomto tématu. Ale nemuselo.
Potkali jsme se v jednom neskutečně žhavém klubu. Viděl jsem ho, jak bez zájmu prochází kolem rozzářených dvojic, které se hluboce sbližovaly odhazujíce kousky oděvu po okolí. Potom si mě všiml. Už s prvním pohledem do očí nám bylo jasné, že tenhle večer neodvratitelně skončíme spolu. Trošku znejistěl, ale rozpaky rychle překonal. Patřili jsme k sobě jako dvě strany jedné mince.
Přitiskl se k mně. Jeho doteky spalovaly. Jeho rty ničily. Milovali jsme se, jako by nikdy neměl nastat zítřek. Ale za takovýchto nocí nikdo nemyslí na budoucnost.
Ráno jsme se rozešli každý jinam, oba změnění a už nikdy sami.
fandom: kvantovka

Kráčíš tmavými ulicemi carského města.
Pach krve tě obklopuje jako aura, které už se nezbavíš.
Skvrny na tvých šatech vyřeší sprcha, ale co skvrny na tvé duši?
Voda smyje všechno, jen ne hřích, říkávala matka.
Už si skoro nepamatuješ žádnou z dívek, které prošly tvýma nelítostnýma rukama.
Krásné i šeredné, naivní i prohnané, nevinné i zkušené...
Tváře se kamsi vytratily.
Pamatuješ si ale tu poslední.
Byla jako dohořívající plamínek vysoké, majestátné svíce.
Jako skomírající světlo zdobené lucerny.
Nezapomeneš.
Srdce ti tepe pomaleji než jindy.
Dech se prohlubuje.
Stačíš ještě zamknout, než se položíš na postel a strneš.
Svítá...
Olekso, dítě!