DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

Ocitnete-li se uprostřed temného lesa a nevíte-li jak se z něj dostat, zkuste vylézt na strom a rozhlédnout se, zda neuvidíte světlo, k němuž byste mohli dojít a nalézt tam pomoct.
V případě že světýlko uvidíte, doporučujeme se k němu okamžitě vydat.
Pokud vás světlo dovede k malému stavení hluboko v lese, je nanejvýš vhodné zjistit, zda není toto obydlí náhodou postaveno ze sladké lehce kořeněné hmoty, zvané perník. Kdyby tomu tak totiž bylo, měli byste co nejrychleji vzít nohy na ramena, neboť jste se přiblížili obydlí zlé ježibaby, která se živí výhradně lidským masem.
Více pod heslem perníková chaloupka...

Seděli pod vrbou na břehu jezera a nechávali slunce, ať je hladí po vlasech. Byl krásný červnový den. Kraken si na mělčině opaloval chapadla a ptáci křičeli, až hanba.
Bylo to zvláštní, vidět Jamese Pottera ve společnosti Lily Evansové, aniž by se nějak snažil strhnout na sebe pozornost. Žádné frajeřiny, žádné cuchání vlasů, dokonce i zlatonku nechal na koleji. Prostě jen pokorně seděl vedle ní a nemohl z ní spustit oči. Vzduch voněl posečenou trávou.
Stejně tak neobvyklý byl zrzčin výraz. Nebylo v něm ani pohrdání, ani shovívavý odstup. Nepadla jediná podrážděná poznámka. Toho dne měla Lily v očích světlo.

Fandom: realita (Dějin výtvarné kultury)
Vyjadřování jsem si vymýšlet nemusela, slyším ho třikrát do týdne... A ještě odkaz abyste byli v obraze: http://www.historyforkids.org/learn/medieval/art/pictures/giotto2..jpg
,,Dominika nám dnes přijde popovídat o téhle malbě."
,,No, tak je to z gotiky. Je to Snímání z kříže od Giotta."
,,Z kterého století?"
,,Třinácté století?"
,,Přidejte."
,,Tak čtrnácté. Freska... Ve Francii?"
,,Není to Francie."
,,Tak Itálie. Je tam už trochu prostoru, je to reálnější. Hlavně ty výrazy."
,,Ty právě moc reálné nejsou. Čím vytváří prostor?"
,,Není tam lineární perspektiva. Postavy vepředu jsou větší než vzadu. Mají objem."
,,To taky, ale co ještě." většina studentů si skládá hlavu do dlaní. ,,Různým natočením postav. A čím vytváří objem?" ticho. ,,Čím uděláte objem v kresbě?" žádná odpověď. ,,No přece světlo! Za dvě."

Poznámka: odpusťte mi prosím, že téma zmiňuji jen kratičce. Ale když mě to napadlo, nemohl jsem odolat.
V kotlíku bublal křiklavě růžový lektvar, a rozléval po místnosti višňovou vůni.
„No fuj!“ pomyslel si. Růžovou bytostně nesnášel. Přesto doufal, že tohle vyřeší jeho problémy jednou pro vždy.
Ozvalo se zahučení krbu, ze kterého vystoupil Brumbál. Ihned se přihnal k Snapeovy, který nestihl zakrýt obsah kotlíku.
„Ale, ale Severusi. Děláš limču?“ zašvitořil.
„Ne!“ Odsekl a podíval se na stůl. Náhle ztuhl. Na tohle zapomněl.
Albus to spatřil také. Ležel tam otevřený časopis TOP Witch s nadpisem: Jak na mastné vlasy, aneb staňte se královnou plesu a oslňte svého prince. Nutno nanášet při poledním světle.
„Copak Severusi? Chystáš novou image?“

Nesnáším světlo. Na procházky chodím nejdřív za šera, když stromy vrhají křivolaké stíny. Venku většinou vydržím až do půlnoci. Jsem dítě noci a tmy.
Tehdy si také rád seženu něco k snědku – většinou večeřím v restauraci U Dlouhé žížaly nebo U Tučného slimáka. Tam mi chutná. Co mi ale nechutná, jsou jablka. Nevím, kdo kdy přišel na to, že je jím rád. Je to fáma, která se se mnou táhne snad odjakživa.
…
„Mamí, támhle v křoví něco šustí! Posviť tam!“
Odmlka.
„Jé, mamí, to je krásnej ježeček! Můžu si ho nechat?
…
Rychle jsem zmizel ve křoví.
Nesnáším světlo.
Nesnáším lidi.

Je noc. Nemůžu spát. V hlavě se otáčí myšlenky. Jednoduché věty spojené linkami příčin a následků. Každá myšlenka je horší než ta předchozí. Asociační cyklus. Obsah zůstává stejný. Význam stoupá. Rytmické, mechanické opakování. Kolečka v hodinách pomalu odtikávající noc.
Slyším zvon. Nechci počítat údery.
Bim bam, bim...
Vzdávám to. Natahuji ruku. Zvedám telefon a otevírám aplikaci pro čtení elektronických textů.
Na displeji se začínají vynořovat jména - Sirius, Remus, Rodney, John, Kirk, Spock, Merlin, Artuš, Evžen, Moldawa... Jména a světy - Harry Potter, Stargate, Star Trek, Budeč... světy na pomezí autorského zákona a pod úrovní opravdových spisovatelů. Moje světlo pro tuhle noc.

A/N: Věnováno všem nočním chodcům. Díky, Vlade.
Z dálky vypadají jako zrnka cukru na temném ubruse, tisíce hvězdiček, jež září a vábí všechny okolo.
Zblízka...
Vrnění aut, blikající semafory, ztemnělé výlohy a nad nimi křiklavé neony.
Vzdálená hudba, opuštěné útržky smíchu a rozhovorů.
Ostrůvky lamp i temné stínoví průchodů.
Kočičí hlavy pod podrážkami bot a vítr ve vlasech.
Procházím ztichlými ulicemi, tisíce myšlenek za okny domů i uvnitř mé hlavy. Pod rouškou tmy se najednou všechno zdá podivně opravdovější. Připadám si, jako bych byla jediný člověk na celém světě; přesto se necítím sama. Všemi smysly nasávám život kolem sebe.
Noční města jsou krásná.
A já je miluju.

Fandom: Alternativní verze, neboli "kdyby" pokračování, pohádky Jana Wericha "O zasloužilém Vrabci"
Poznámky: Naprostá hloupost, ale tátovi se líbí, ovšem jemu se líbí vše co zavání Werichem
***
„Á heleme se, vás už jsem já panečku někde viděl!“ poskakoval Vrabec kolem.
„Ale podívejte se vašnosti, bez legrace, tadyhle nemůžete spát, tadyhle ne. Tadyhle vás můžou chytit za potulku! No tak vstávejte!“ dloubal flofanem-tedy on to byl spíš klofánek, do psa. Pes byl namrzlej jak náruč Vrabčákové.
Nic!
„Krindapána, jéminkote, pane Fousek!“
On tenhle Vrabčák, nemá hlas jako Krkavec, nehledě k tomu, že on by ani tendlecten strejček Krkavec Fouska z jeho spánku neprobudil.
„Pómóc!“
A vida ho! Strážníček, státní služebníček si to rázuje parkem rovnou k Fouskovi.
Tak přece jen svitla naděje! - tedy, Vrabčák si todlecto myslel.

Inspirováno skutečným zážitkem.
Myslel si, že je připravený dobře.
Ale v otázce z literatury zapomněl na Karolínu Světlou.
Když měl v němčině hovořit o svých koníčcích, nedokázal si vybavit, jak se řekne „světelný meč“.
Z biologie si vtáhl fotosyntézu. Budeme-li upřímní, můžeme říci, že fotosyntéza nebyla jeho silnou stránkou.
A pak už tu byl jen zeměpis. Otázku první umí většina lidí jako když bičem mrská.
Proto se na ni ani nepodíval.
Pokoušel se dát dohromady alespoň něco o atmosféře planety Země.
„A co se stane se světlem, když projde atmosférou?“ učitel se ho stále snažil vést, ale jeho snaha přišla vniveč...
„Dýcháme ho.“

Sam věděla, že by měla mít větší radost, že se vrátili z planety s tím nádherným světlem, na které by se dokázali dívat celou věčnost. Jenže při vzpomínce na tu nevhodnou myšlenku, která ji napadla, když si poprvé uvědomila, že na planetě budou muset zůstat navždy, si trochu přála, aby to tak skutečně dopadlo. Styděla se, že by snad byla ochotná tak jednoduše zahodit všechno, co měla, jen proto, že na planetě se světlem by pro ně po nějaké době určitě přestala platit pravidla...
Konečně se rozhodla tuto myšlenku definitivně odehnat. Jack pro ni bude vždy jen velitelem jejich týmu.