DMD č. 8 pro 8. 4. 2011; Téma: Světlo

Konečně měl Evžen vyčerpávající úkol za sebou a mohl se přemístit do své ulice.
Noc pokročila, půlnoc minula před pár hodinami. Unaveně se loudal podél temných fasád. Očistit ten strašidelný dům a usmířit zoufalého ducha bylo těžší, než čekal. S tak silnou negativní energií se setkával spíš výjimečně. Před pár lety to bylo utýrané dítě, to bylo příšerné. Tentokrát zase základy stavení vypáleného žhářem, celá rodina tam zůstala… Cítil se jako vyždímaný hadr a oči měl ještě plné stínů.
Z oken jeho domu se linulo měkké přívětivé světlo. Xénie nespí a čeká.
Pousmál se a spokojeně zaškrábal drápky na dveře.

Umíral. O tom nebylo pochyb. Byl starý, ne moc na umírání, teprve něco málo přes šedesát let, ale cítil se na sto. Měl velké plány, jak zvětšit království Aldormy, skvělou armádu, vycvičenou v bojích s barbary, ale málo času.
Jak moc si přál následníka trůnu, syna, který by po něm tohle všechno převzal. Ale osud mu nepřál, měl samé dcery. Zatratil draky - kdyby měli božskou moc, tak by mu jeho přání splnili. Toužil vidět světlo, místo toho ho obklopovala tma a beznaděj.
Nevidomý stařec upoutaný na lůžko, král jen titulem, bez moci, kterou se tak hýčkal. Mohl jediné - předat vládu.

Ta výška. Ticho. Vítr ve vlasech. Třesoucí se kolena. Drkotající zuby. A zároveň podivný klid. Ironický úsměv. Občanka v náprsní kapse. Má dáti, dal. Sečteno a podtrženo.
Neloučila se. Na co? Věděla, že o děti se postará. Aspoň v tomhle se na něj mohla spolehnout. Vždycky se postaral. Jenže od jisté doby ne o ni. Jí už stejně nemohl pomoct. Jí už nemohl pomoct vůbec nikdo.
Nádech, výdech. Rozpřáhla ruce a skočila.
Pro náhodné kolemjdoucí jen houkající sanitka (tak zbytečná) a křídový obrys na chodníku.
Pro její děti už navždycky nezodpovězené Proč?
Ale pro ni světlo. Světlo a klid. Navěky.

poznámka: malinký ždibíček slashe
--
“We’re not re-recording the song, Macca!”
“There’s a note off in the chorus.”
“We’re not re-doing it because of one fuckin’ note!”
One of those sessions. John and me having a quarrel. The others watching ten years of friendship going down the drain.
Electricity breakdown. Stuck in the dark, unable to leave without knocking over some bloody instrument. Despair.
A soft pair of lips kissing my own. They’re gone quickly, leaving me with a confusing taste of chocolate and cigarettes.
The lights are back on. My eyes immediately find John. He’s not looking at me, silently munching on his chocolate.

Musí s tým niečo spraviť. Už sa to nedá odkladať. Už vie, kde je on...
Ten pocit ho dusil, rovnako ako tma, ktorá ho obklopovala. Tak dlho...
Bol zbytočný, zabudnutý a bezpečne zavretý. Ale vedel, že raz príde zadosťučinenie a on sa pomstí. Cítil obrovskú frustráciu a bezmocnosť. Musí odtiaľ preč. Uvedomoval si to viac ako kedykoľvek predtým.
Svetlo...
Konečne videl niečo iné, ako temnosť cely.
Voľnosť a sloboda. Teraz sa mohol pomstiť za všetko utrpenie a nespravodlivosť. Za zradu. Pre toto sa nevzdával, pre toto vydržal všetko...
Pre Lily a Jamesa...
Veľký čierny pes sa vrhol do vĺn oceánu...

Nejdůležitější přikázání zní: „Dej lidem světýlko a naději.“
Tak mě to učili. Tak je to správné.
Takže... nadechnout se a letět. LETĚT!
Tma voní jarem a pupeny a mízou.
Křídla bolí, ale noc je ještě dlouhá a tak hustá a černá, že by se v ní lidé bez našich světýlek utopili.
Letět! Ještě chvíli to vydržím.
A potom najednou rána. Vesmír se na chvíli roztříštil.
Úryvek z dnešních novin
STOPROCENTNĚ EKOLOGICKÉ!
Tato nová lampička s pěti sty světluškami vydá stejné světlo jako žárovka.
Nepotřebuje elektřinu!
Nevydává teplo ani škodlivé látky!
Jedna náplň vydrží až týden!
Chraňte svoji planetu ještě dnes.

Paní učitelka nás už odmalička varovala: „Chcete-li přežít, vyhněte se mu na sto honů. Nikdo nikdy pořádně neviděl, jak vypadá. Jediné střetnutí je smrtelné.“ Existovala jen hrstka těch, kteří setkání přežili, ale ti nebyli schopni podat rozumné svědectví. Pomateně blábolili o barevných žárovkách a lásce na první pohled. Spíš poslední, řekl by jeden z nešťastníků, kterého nám přivedla. To by ovšem musel mluvit souvisle. Ten chlapík měl popáleniny na devadesáti procentech těla a totálně spálené sítnice. Popisoval svou touhu a žár, který je pohltil. Tenkrát člověk lampu zhasl a můra se podruhé narodila, ale smrt by jí bývala byla přednější.

Fandom: Glee (přesněji první třetina dílu 2x16)
Poznámka: Preslash
Vrazil do místnosti, celý v černém, a v jeho tváři bylo tolik smutku! Myslel jsem, že se stalo něco jeho otci, ale byl to Pavarotti, kdo náhle zemřel. Byl úplně zdrcený ze smrti kanárka. A pak začal zpívat. Hlas se mu trochu třásl, ale bylo v něm i tolik síly, když zpíval.
„Celý svůj život jsi čekal na moment, kdy budeš moci vzlétnout.“* Ta slova ve mně něco otevřela. Myslím, že v tu chvíli jsem ho skutečně opravdu uviděl. Poprvé v životě jsem viděl zářivé světlo. To světlo byl Kurt a mně došlo, že se na něj chci dívat napořád.
*citace z českého překladu písně Blackbird od DJ Obelixe

Na Valhale začínal další všední den.
Odinova armáda einherjů pochodovala na nedaleké pole, aby se tam tradičně utkala se svými známými z armády Freyjiny. Dnes je čekalo malé překvapení.
Edvin, dhampír a Odinova elitní podržtaška, právě mečem přeměnil dva německé minometčíky na ražniči a chystal se posilnit jejich krví, když se země otřásla a uprostřed bojiště ožilo nové slunce. Válečníci obou stran zastavili krvavou řež a sledovali, jak se k nim žene oslepující světlo.
Někteří mu šli naproti, jiní jen stáli a civěli, ostatní prchli, ovšem nakonec se všichni prakticky vypařili. Trpaslíkům se test jaderné pumy prostě vydařil na výbornou.

Stíny se prodlužují, umlkají ptáci ve svých hnízdech. Celý svět se tak nějak zklidňuje. Nikdo nikam nespěchá. Vedro polevuje. Pomalu, polehoučku se snáší vlahý letní večer. Občas foukne větřík, sotva znatelně, jakoby nesměle, jakoby nechtěl probudit spáče, který se už odebral do říše snů.
Na temnou oblohu zvolna vyplouvá obrovský Měsíc. Jeho záře měkce ozařuje krajinu stříbrným světlem. Vítr se utišil. Nedaleko projdou milenci a drží se spolu za ruce. Nemluví.
Mladík před sousedním domem píše verše.
Měsíční světlo zalévá okolí víc a víc. Studí. Probouzí ve mně smutek.
Už tomu nedokážu dál odolávat. Zakloním hlavu a teskně, hlasitě vyju.