DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Doctora přepadlo tušení, že na téhle intergalaktické diplomatické sešlosti neměl nechat Jacka samotného.
"Podstata užití jazyka," zaslechl Jackův hlas, "spočívá v použití konkrétními zkušenostmi-"
"Ááá - omluvte nás - můj společník - časový posun!" vlekl Jacka pryč.
"Bavil jsem se s ní o jejich víře založené na duchu řeči," odsekl Jack u vchodu.
"Ty - ses s ní nechtěl-"
"Zvláštní asociace na jazyk," uchechtl se Jack.
"Já... Omlouvám se. Časový posun..."
"Čekáš jenom nejhorší!"
"Pane," odkašlal si číšník, "vzkaz od té slečny."
"Zřejmě filosofické-" Jack se pokusil lístek schovat.
"Mohu být vaše lízátko?!" přečetl Doctor přiskřípnutým hlasem.
Číšník se znepokojeně ohlédl.
"Kdykoli," mrkl Jack.

Pozemské jazyky se každoročně scházely na slavnostním sjezdu. Každý z nich se tu například mohl pochlubit rozšířením sféry svého vlivu, či naopak zažádat cizí dominantní jazyk o zpomalení postupu přes své území, aby se mohl přizpůsobit. Některé jazyky však pozvánku nedostaly...
„Kdysi jsem udávala trendy v celé Evropě! Jen proto, že nemám rodilé mluvčí, nejsem méněcenná. Kde by beze mě byla věda? Chci svojí pozvánku!“ vztekala se Latina, která se napůl průhledná vznášela za okny konferenční místnosti.
„Jen si stěžuj,“ ušklíbla se Staroslověnština, která se zhmotnila vedle ní.
„Ty se aspoň dokážeš pořád uplatnit. Já jsem dobrá akorát tak filologům...“

Ležím sama opuštěná v temnotě ve zvuku ťikotu hodin. Zpoza dveří problikává zelené světlo z chodby. Meluzína piští mezi zpuchřelými rámy oken. Nemůžu usnout. Myslím na tu noc, kdy se to stalo. Proběhne mi mráz po zádech, polknu na prázdno. Kdo to byl a co chtěl? Nikdy jsem nevěřila v peklo. Něco je venku na parapetu. Černý stín, který se pomalu plíží. Srdce mi každou chvílí exploduje. To je on! Zuby mi cvakaji o sebe. Smrad se rozline po pokoji. Jeho dech ze záhrobí... Blíží se. Už je u mě. Jeho nechutný jazyk na mé tváři. Vyzvracím lečo na podlahu.

Jedna stará legenda vypráví příběh světce, který dovedl nám mnoho říci svým mlčením.
Tento světec byl váženým představením církve, ale také zpovědníkem samotné královny. A to se mu stalo osudným. Žárlivý král se totiž toužil dozvědět tajemství své manželky a dlouho se je snažil z nebohého zpovědníka vymámit.
Nejprve úplatky a úmluvami, pak výhrůžkami a když nic z toho nepomohlo snížil se i k mučení. Svatý však nehodlal prozradit tajemství svěřená mu královnou a tak byl umučen.
Jeho tělo mělo zetlít mimo hrob, jen jazyk rozkladu odolal.
A jazyk Jana z Nepomuku se stal symbolem jeho víry i jeho ducha.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či zasa na televízor nehľadíš. Však už si dobre tri týždne z koliby nevyliezol, odkedy ho tam máme.
- Jáj, starý môj, vzdelávam sa, programy v cudzích jazykoch pozerám, duchov cudzích kultúr nasávam. Dobre som povedal, súvislo, až mi je to divnô.
- Veruže veľký vplyv to na teba má. Ale nieže s tým budeš v krčme machrúvať. To by ti predseda televíziu zatrhol.
- Nič sa neboj, v krčme ani pred predsedom sa furt rovnako budem tváriť a machrúvať budem jedine pred Ančou.

"Nemůžeš to říct takhle na plnou hubu! To se prostě nedělá! Máme přece tolik krásných slov, jak by se to dalo vyjádřit. Podivej, jak je teď celej smutnej!"
"Já sem ho ale nechtěl urazit, jenže..."
"Žádný jenže! Si prostě starej a necitlivej. Celá ta vaše Stoličková parta je hnusná. Si myslíte, že když zabíráte nejvíc místa, tak si můžete dovolit úplně všechno? To je fakt neskutečný."
Moudrák už ty věčný několikaměsíční hádky nemohl poslouchat. Konečně se vynořil a zeptal se:
"Co se tu děje? Proč mě nenecháte spát?"
A řezák hned žaluje.
"Sedmička vlevo dole řekla, že se jazyk usral!"

"Nejdu tam! Nejdu!" ječel Duch jazyka, zatímco ho víla Gramatika se Slohovým trpaslíkem chlácholivě poplácávali.
Já už do tý firmy nepáchnu!" přerývaně oddechoval.
"Je to hotovej Bronx! Znásilnili mě tam už tolikrát, že jsem to přestal počítat. Kolikrát mě úplně zabijou! Ještě že jako antropomorfní personifikace doopravdy neumřu. Hele, už o tom psali i v jazykovém koutku v Lidovkách!"
Gramatické víle a Slohovému trpaslíkovi se podařilo Ducha jazyka trochu uchlácholit, uklidnit a nakonec i ukecat.
A tak ve firmě XYFŇBŽ spol. s r. o. manažer marketingu usedl s povzdechem k počítači, aby konečně napsal tu zatracenou zprávu za poslední kvartál.

Byl uprostřed bitvy, tehdy mu to došlo. Nikdy by si nepomyslel, že proto, aby pochopil význam slov své nové manželky, bude se muset zapojit do takto krvavé bitvy, a sáhnout si až na dno.
Ačkoliv se jeho manželka už docela sžívala s novým jazykem, než odjel bojovat, vzala si ho kousek stranou, a vážným tónem, se stejně vážným výrazem v očích, mu řekla pár vět ve své rodné řeči. Tehdy tomu nepřikládal nijakou hodnotu.
Teď už ale věděl, co mu říkala, jen neznala ty správné výrazy v jeho jazyce.
Duch jazyka však nezná bariéry, ve správné chvíli nám vše prozradí.

Co je to vlastně chyba?
Něco špatného? Zklamání, neúspěch?
"Przní ducha češtiny! Na pranýř s nimi!"
"Je tak hloupá, normálně napsala hrat místo hrad!"
"Nehodlám diskutovat s někým, kdo nepoužívá čárky..."
"Lovískuju? Čeština degeneruje! Brzy z ní bude mrtvý jazyk!"
Chyba je relativní. Chyba není selhání. Chyba je to, co učitel považuje za chybu.
Od kdy chyba vypovídá o naší moudrosti?
To, co je přijatelné dnes, by nebylo před třiceti lety. Jazyk se mění a chyba s ním.
Byl jsi pochopen? Je v hlavách ostatních to, co jsi chtěl říct? Pak jsi byl úspěšný.
Opravdovým duchem jazyka je se dorozumět.

I stalo se, že jazyk národní ponejvíc trpěl pod přívalem germanismů a amerikanismů.
Tu vstal z hory Blanické rytíř v kuté zbroji a v čele svých zbrojnošů vyrazil národu ku pomoci.
A lid, radosti pln z jejich příchodu, pěl písně a pomáhal jim.
Do týdne všechny televizní stanice měly přiděleného svého zbrojnoše, jazykového korektora.
Po druhém týdnu se dostalo i na tištěná periodika a internetové portály.
Ve trzetim tydnu sprzesky opetovne zavedeny byly, a naruzsitele Pravidel czeskeho pravopisu v kole laamani byli, zejmena jakysi Frantiszek, ktery rouhacsky kratkymi zpravami IMHO LOL pravil.
Dobře mu tak.