DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

„Když jsem byl... když jsem byl...“
Visela na něm očima.
„Dítě. Byl jsem dítě, hrál jsi, hrál jsem. Hrál. Jsem. Si. Že jsem mrtvý... ne... duch. Hrál jsem si, že jsem...“
„Fitzi...“
„Hrál, hrál...“
„Nesnaž se mluvit. To bude dobré. Uzdravíš se a pak mi to řekneš.“
Chtěl jí to říct teď. Chtěl s ní mluvit. Chtěl s kýmkoli mluvit. Chtěl mluvit.
Pohyboval slovy stejně těžko jako duch předměty.
„Nechám tě odpočinout.“
Jemma zmizela tak rychle, že se nestihla ani falešně usmát.
Strašně dlouho je tehdy přemlouval, aby předtírali, že ho nevidí. Očividně by bývalo bylo stačilo pořídit si afázii.

"Tati, přečti mi, co nám píše strejda", žadoní Otík.
A tak se Lev pustí do překládání:
"Dear Lev, drahý Lve, I'm greeting you and your family, zdravím tebe a tvou rodinu. I'm going to arrive to Czechia next month, jdu přijet, ale houby, chystám se přijet do Česka příští měsíc. I haven't had opportunity to meet Scholastika and Ota yet, nemám měl jsem, ale ne, neměl jsem příležitost setkat se se Scholastikou a Otou ještě, therefore I'd want visit your family, proto bych chtěl navštívit tvou rodinu.
I'll have known... hergot, ta angličtina má úplně jiného ducha, to je práce..."

„Slyšela jsi už o duchovi, kačenko?“ zeptal se kulíšek a očička měl jako talíře.
„O duchovi?“
„Prý žije v černé jeskyni a má velké zuby!“
„Píp!“ lekla se kačenka a na chvilinku zapomněla, že není kuřátko.
Kolem se zatřepetaly šeříky a zavoněla duha. „Copak to tady děláte, uličníci?“
„My... my se... bojíme,“ zašeptali ptáčci. Přes peříčka je málem vidět nebylo. „Bojíme se ducha, co žije v černé jeskyni.“
Glorie se zasmála a vzala kačenku i kulíška do náruče.
„To je duch jazyka, vy mí hlupáčci, ten nikomu neublíží. Žije všude kolem nás, je moudrý a spravedlivý.“
A zase bylo dobře.

Byl sám co pamatoval. Procitl, našel sobě podobné, ale jiné. Záhadné.
Znal jejich jazyky. Hýbaly se jim v ústech. Těm pohybům rozuměl.
Ale nedokázal je zopakovat natolik, aby mu rozuměli ostatní. Nechápal proč.
Vyděděnec.
Až jednou... skupinka. Běžela, skrývala se. Nebezpečí? Opatrně je následoval. Brzy zastavili. Jejich ústa se hýbala, moc rychle. Nerozuměl...
Náhle jeden z nich zvedl ruku zaťatou v pěst... ukázal si na oči, pohnul prsty...
Někoho vidím, řekly jeho ruce.
Samotář jakoby procitl. Vystoupil ze svého úkrytu... Jeho ruce se rozběhly, úplně samy.
Chvíli mu trvalo, než přišel na to, co dělá.
Komunikuje.
Už nikdy nebyl sám.

Když poprvé uslyšel vulkánštinu, nijak blíže ho nezaujala a nevěnoval jí pozornost. Byl příliš mladý a zahleděný sám do sebe, než aby dokázal ocenit její krásu.
Detailnější pozornost jí začal věnovat až v průběhu studií na Starfleet Academy. Zpočátku víceméně z nudy se zapsal na kurz, který vyučoval starý Vulkánec. Pokud šlo vůbec o nějakém Vulkánci prohlásit, že se chová přívětivě, byl to tento profesor, který Jimovi dokázal vštípit zájem o detaily vulkánského jazyka.
Ale teprve poté, co se Spock stal jeho prvním důstojníkem a přítelem, Jim plně dokázal ocenit ducha a krásu vulkánštiny. Stačilo k tomu jediné slovo: t'hy'la.

Ticho, které panovalo na lodích kvůli úmornému pádlování přes dlouhý volej, přerušil až Slimejš: „Za chvíli nás čeká protržený jez. Musíte se nad ním strefit do úzkýho jazyka, abyste to v pohodě projeli. Akorát dejte bacha na Bonifáce, víte přece, jak se vždycky potutelně chechtá, když se tu nějaká loď převrátí.“
„Co je to Bonifác?“ pípla malá Alenka.
„To je takový duch tohohle jezu, hlídá vodu,“ vysvětlil jí kdosi. „Ale lepší je se mu vyhnout.“
Poté posádky všech lodí postupně najely do proudu a sklouzly se po vlně. Zeleného mužíčka sedícího pod vrbou si nikdo nevšiml. Zamávala mu jenom Alenka.

Svěřím se vám, ale dávám vám povolení to ihned zapomenout. Jezdím na koni. Co mě k tomu vede? Síla? Nezkrotnost? Netuším, nebo vlastně… Neumím to vyjádřit, ačkoli svou slovní zásobu pokládám za dostatečnou. Slova mají neuvěřitelnou moc, sekají hlavy, uzavírají sňatky, lámou srdce, obhajují hříchy, ale občas nestačí.
Mezi vámi a tím zvířetem nemůže být porozumění řeči, jednoduše to nejde. Dochází tedy k omylům, chybám a nedorozuměním, ale o to krásnější pocit dosáhnout souladu a vzájemného pochopení. V tu chvíli mezi vámi totiž probíhá něco magického, tajemný duch jazyka, který nikdy nevysvětlíte, ale víte, že přesně tak to má být.

„Musíš ctít rytmus té řeči, rozumíš? Tamda damta tamda dá! Ne tamtádamtádamtata. Ctít jazyk, to libozvučné seskupení hlásek, ten pravý a jedinečný duch jazyka, tou řečí hovořili velikáni, Vrchlický, Mácha, a ty to tady matláš, že ti z třetí řady není rozumět ani slovo! Jsi herec, nositel kultury do těchto zapadlých končin, musíš dosáhnout toho, že na tebe budou z hlediště všichni zírat s otevřenou pusou! A při odchodu budou hrdí na to, že mluví stejným jazykem! Tak znovu! A snaž se!“
„Bél pozdníí večééér, pervnííí mááááj…“
Principál se zhroutil. Rozostřená průsvitná postava, nahlížející mu přes rameno, soustrastně zavrtěla hlavou…

Pověz mi, poutníče, zda znáš to místo zalité světlem,
na hoře, která se vždy zelená?
Místo s bílými zdmi, tam, kde září pětihvězdí?
Již několik století vábí tobě podobné.
Poutníky. Hledače pravdy.
Ověnčené je hvězdicí rudou.
Desítky mrtvých okolo sní.
Tisíce symbolů v sobě skrývá.
Pět hvězdných paprsků, jak pět ran Kristových.
To je to místo, kde se spolu snoubí dva slohy v díle génia.
Toho, který sám byl chromý, avšak svou myslí předběhl mnohé.
Zasvěcené je umučenému. Tomu, který mlčel.
Část z jeho těla v sobě ukrývá.
Když pozvedneš zrak svůj vzhůru, jistě ho spatříš.
Johánkův jazyk.
Santiniho jazyk.

Někteří bradavičtí duchové byli normální. Vezměme si třeba Krvavého barona, Tlustého mnicha nebo Šedou dámu.
Pak tu byli ti, kteří měli nějakou podivnost. Například Skoro bezhlavý Nick.
Při pohledu na další skupinu, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a slabším jedincům povolovaly svěrače. Například Duch mrtvého psa, nebo Ruky. Ta byla obzvlášť děsivá. Mohla se pohybovat pouze plazením po zemi, čímž mnoha studentům připomínala pavouka. Weasley, se jí například bál, jako čert kříže.
Poslední skupinkou, však byly podivnosti a nechutnosti. Králem mezi nimi byl Duch jazyka. Jeho oblíbenou činností bylo vylítnout na netušící studentky z poza rohu a lízat a lízat…