DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

- Helou Steven, tak ako? Vyspal si sa?
- Helou, Pištík. Veruže nevyspal. Celú noc som slovenský jazyk študoval.
- A sám? To ja radšej s Ančou jazyky študujem. Ak sa teda aj k tomu dostaneme.
- Nuž to aj ja. Ale chcel som pochopiť spirit, duch, toho vášho jazyka.
- To veru neviem, na čo ti to bude. Predseda slovensky rozpráva celý život a aj tak mu nikto nerozumie.
- Minule anglicky skúsil niečo na mňa povedať a ani tak som mu nerozumel.
- Jáj, to sme ho s Jaríkom učili, keď do Anglicka cestoval. Ale ako má povedať kua kua sme nakoniec aj tak nezistili.

Thorin was in a bad mood all day. It was the little things. Rain. Wizard. Who decided to leave the Company. The food took too long. And before everybody could have some, Fíli, who was supposed to be watching the ponies, ran to the camp.
“Trolls!” he shouted.
“Everybody with me – not you, Dís” barked Thorin.
They disappeared in the dark.
Dís pouted. She wanted to fight, eventhough a little voice told her she shouldn’t. The little voice that made her hold her tongue and not argue with Thorin right now.
Alright.
Lets see if she can make Gandalf return.

Seděli jsme s Jamesem U čtyřhlavého koně a čekali, až se k nám připojí Hammond. Abychom si zkrátili dlouhou chvíli, ukázal jsem mu, co jsem dal dohromady za víkend.
Dočetl až do konce, chvíli přemýšlel a pak se na mě podíval přes hranu tupláku.
„Nemá to ducha.“
„Nepotřebuje to ducha. Hlavně, že to má hlavu a patu,“ namítl jsem.
„Nechceš tam třeba přidat nějakou veselou historku z natáčení? Chápeš, okořenit to špetkou humoru, přilít kapku nějaké šťávy. Aby to mělo říz, rozumíš? Tohle je suchý jak martini.“
„Jamesi, to ale není nedělní sloupek, to je odpověď na pozici operátora callcentra.“

„Prostě na to nemám buňky!“
„Pochybuju, že tohle na maturitní komisi zabere,“ ušklíbl se Radek.
„Tak co mám dělat?“ zeptal se Martin zoufale.
„Zkus nad tím tolik nepřemýšlet.“
„To se ti řekne,“ zafňukal Martin.
"Nech duch jazyka, aby tě pohltil," imitoval Radek jejich angličtináře. Martin ho za trest štípl do ramene.
„Just try it.“
„But…“ odpověděl Martin, „but…“
„I like butts,“ zasmál se Radek a Martin ho zpražil pohledem.
„I…“ zkusil to znovu. Bezvýsledně.
„I've already told you. You're thinking too much.“ řekl Radek něžně a políbil Martina na tvář.
"I love you," zašeptal Martin.
"That's better," usmál se Radek.

Malá postava v hábitu, která vypadala jako pohádkový dědeček, se jako každý rok účastnila SBOHEM. To byl Summit bohů i obyčejných (v)hodných entit města, kde se probíralo, co nového se událo za poslední období. Občas se stalo, že se některý účastník již neobjevil, protože se na celém světě už nenašel nikdo, kdo by v něj věřil.
„Obávám se, že to je můj poslední rok,“ prohlásil jeden z nich.
„Ale snad byste nebyl pesimistou, kolego, ještě nedávno jste byl velmi váženou osobou,“ oponoval druhý.
„Ale to bylo v devatenáctém stolení, dnes se Duch jazyka ve světě mobilů a počítačů rychle vytrácí.“

Drazí bratři a sestry, vítám Vás na dnešní schůzi spolku pro záchranu purity českého jazyka.
Než se započne s projednáváním programu, mám nové zprávy o stavu bratra Břetislava. Bohužel jeho stav zůstává beze změny a dle lékařů je prognóza vyléčení mizivá. Až na občasné výkřiky "Manžu ne!" a "AJdam!" stále není schopen komunikace a pokus o zapojení do dílny ručních prací u něj vyvolává záchvaty nekontrolovatelné zuřivosti.
S ohledem na tuto informaci se vyšší rada společenstva rozhodla zatím daný projekt odložit na neurčito.
Bratři a sestry, jsem nucen přiznat, ze s cílem osvěty Mimibazaru jsme si ukousli příliš velké sousto...

„Každou skladbu můžete zahrát na libovolný nástroj, ale přitom je každá obzvlášť vhodná jen pro jeden konkrétní, nanejvýš dva. Dá se říct, že souzní s možnostmi nástroje, s jeho duchem. Rozumíte?“
Kroužek žáků kolem mistra Ayreho vypadal velmi zamyšleně. Erik naprázdno přejížděl prsty po dírkách flétny.
„Jako který strom zní tvá flétna, Eriku?“ zeptal se mistr.
„Jako... jako... jako bříza?“
„Takže nejlépe zahraje písně, ve kterých slyšíš břízu. Rozumíš?“
Tváře žáků se rozsvěcely poznáním. „Moje viola je vrba,“ radoval se jeden. „V mé píšťale žije topol,“ přidával se další.
„A mistře?“
„Ano, Eriku?“
„Co zpěv? Jaký je duch lidského jazyka?“

Neskrývám, že mě těší, když si některá z mých slov berete k srdci a snažíte se podle nich jednat. Dokonce musím přiznat, že mám někdy až dětskou radost, když odsud odcházíte morálně posílení, sebevědomí, nadšení a zapálení pro svou víru.
To, co mi v tuhle chvíli dělá trochu starosti, je pochybnost, jestli jsem se na posledním kázání vyjádřil dostatečně srozumitelně.
A tak bych teď rád vysvětlil, jak byla myšlena moje modlitba za vítězství v boji proti duchu nečistého jazyka.
Nečistým jazykem jsem skutečně neměl na mysli ústní orgán pokrytý hnědým povlakem a vypálení Marlborovy tabákové plantáže bych opravdu nenazval vítězstvím.

Jsou věci, se kterými je lepší si nezahrávat!

Cestou ze skladu zastihl Caledriho rozrušený komunikační důstojník. „Kapitán chce letět do Ztracené zóny!“
Caledri se s ním ihned vydal na můstek. Kapitán Bossack stál u průzoru a díval se ven do hyperprostoru.
„Pane, proč letíme do Ztracené zóny?“ zeptal se ho Caledri.
Bossack se k němu otočil. „Admirál nám ve zprávě poslal, cituji: ´Ztraťte se mi z očí a už se nevracejte!´, tak přesně to děláme.“
„Ale to se jenom tak říká!“ bědoval komunikační důstojník.
„Pane, ve Ztracené zóně žijí Kalnamychidirotaniriáni,“ poznamenal Caledri, „a my nemáme tlumočníka.“
„Máte tedy tři dny na to naučit se kalnamychidirotaniriansky,“ odvětil Bossack nevzrušeně.