DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Minerva rázně vykračovala k recepci oddělení stížností při Ministerstvu kouzel.
„Vypadáte naštvaně, slečno, nesvědčí to pleti!“
Místo důrazného ohrazení se proti nepřijatelné poznámce sebou Minerva cukla. Na místě, kde by měl sedět recepční, se vznášel průsvitný jazyk, který sebou ve vzduchu mrskal, jak z něj vycházela slova. Některé věci byly divné i pro čarodějku.
„Co potřebujete, slečno, že vám vráska mezi očima kazí tvářičku.“
Pochopila, jak umřel.
„P-podat stížnost na zaměstnavatele.“
Jazyk udělal ve vzduchu půlkruh, který rozhodně neměl nic společného s mluvením.
„Třetí dveře vpravo.“
Minerva konsternovaně vyrazila určeným směrem.
„Pak se stavte, ještě pokecáme.“
Dala se do klusu.

Her tongue must have a spirit and a mind of its own, because she wasn’t planning on this - kissing Claire like they’re not just friends, exploring her mouth.

The treacherous tongue, sliding down Claire’s neck, seems to want things she never dared dream about: like to lap at Claire’s pink nipples once her hands - the tongue’s accomplices - free Claire’s breasts from the lacy bra. Or to tease at Claire’s moist cleft until she’s shivering and spasming.

Her spirited tongue then whispers the three words she never dared say. Breathless and terrified, she’s not sure whether to be glad or mad.

Neděle je neděle. Do nedávna spací den. Pak se naráz vše změnilo. Berinka to změnila.
Malé chundelaté štěnisko zabralo náš dvůr. Berinka – bernský salašnický pes, slečna.
„Hele, nechceš s ní chodit na cvičák?“ zavolala na mě sousedka přes plot.
Jak se ale nejlíp uvedu, aby si nemysleli, že jsem nějaká fouňa. „Upeč jim svou bábovku“ houkl přes rameno můj drahý.
Neděle je neděle. Rozespalí pejskaři podupávají v ranním oparu před klubovnou. „Nese?“ „Jo, nese.“
S hrnkem kafe a nakrájenými plátky bábovky zasedáme k malé poradě, než se začne cvičit.
Duch mlsných jazýčků radostně poletuje v březových větvičkách. Už pátým rokem.

“Óooo Duchu jazyka, zjev se nám! Óoooo Duchu jazyka”
“Co tu blbnete? Nemáte do čeho píchnout?”
“Neruš, Skeptiku, Slušňák vyvolává ducha.”
“Pojďme radši za Týnou, budeme jí hladit, budeme jí líbat!”
“Přítulo! Zpátky do kouta a KUŠUJ!”

***

“Tyhle malé modré mužíčky, slýcháte je často, pane Mecháčku?”
“Pořád, pane doktore”
“A Duch jazyka, přivolali jste ho nakonec?”
“Stojí přeci vedle mě, pane doktore”
“Hmm hmm, moc vážné. Bude nutná celková amputace”
“Pane doktore, neberte to osobně, ale jste si jistý, že VY jste skutečný? Chci říct, který psychiatr předpisuje amputace ve čtyři ráno na zastávce tramvaje?”

***

“Už můžeme jít za Týnou?!”

"Špatně, vyslovuješ to špatně. Zkus se víc snažit," kárala mi stará paní a na kus papíru napsala správnou výslovnost toho nechutného slovíčka.

"Když já se snažím, ale tohle nejde. Ten jazyk je hroznej," kňourala jsem potichu.

"Hrozný? A přesto se ho dobrovolně učíš sama. Vždyť je to nádhera, poznat danou kulturu, jejich jazyk a jeho duši. Každý jazyk v sobě skrývá duši svého národa. Jen se do něj zaposlouchej a řekni, co si o něm myslíš," skončila s češtinou a začala na mě chrlit německá slovíčka.

"Tak to mají teda smůlu, protože v mém případě mají jazyk i duši zlámané."

"Jejich zvykem je válka a zničení," hlas pronesl znechuceně, "takové barbarství."
"Zbytečně silná slova, bratře," jiný hlas konejšil, "nesuď, pokud neznáš souzeného."
"Ale my je známe," oponoval první, "slyšeli jsme jejich píseň. Roztříštění, nedůvěra a násilí. Můžeme najít něco jiného a nechat je, ať se sami zničí."
"Uznávám, duch jejich jazyka a ozvěna jejich písně je trpká a smutná vahou smrti a obětí. To neznamená, že jsou bez naděje." Vstoupil do rozhovoru třetí hlas, "budoucnost nám moc jiných písní nenabídne."
"Ano," souhlasil druhý hlas, "navíc jsou zvědaví, motivovaní a mají potenciál. Poslechněte píseň a ozvěnu tohoto jedince, jmenuje se Julie...

Edvin po půlhodinové procházce zchátralou věznicí zapadl do relativně zachovalé bachařské kukaně a začal prohledávat šuplata. Našel pár propagačních letáků a dokonce mapku, ale všechno to bylo rusky a tedy k ničemu. V úplně spodním šupleti ležela láhev vodky.
Postavil ji na stůl, posadil se, dal si nohy nahoru a vzpomínal na Sampovu teorii univerzálního obilného překladače. Po chvíli váhání do sebe tu čirou tekutinu obrátil a očekával, že osvícen duchem Yrjö Jyhläa rozlouskne záhadu vězení jedna dvě.
Místo překladu ale zaslechl volání docela jiné, táhlé, značně silné a na nelidsky se zvyšující frekvenci.
„Kšáááááááááááááááá!“
Z té židle samozřejmě sletěl.

Devět let života jsem ztratil ve vězení. Bojoval jsem o chléb. A teď jsem slepý.
Vím, že to zní jako sebelítost, ale věřte mi, chci jen, abyste mě dobře pochopili.
Vlastně to se mnou není tak zlé. Nemohu již sice psát vědecké práce jako dříve, ale díky dlouholetému cviku jsem schopen psát na stroji i poslepu. Připadal jsem si jako mrtvý, ale teď, přestože jsou slova a jazyk to jediné, co mě doopravdy poutá k životu, cítím se zase živý. Ostatně člověk žije, dokud může bojovat.
Jazykem se bojuje dobře. Je to mocná zbraň. Ale to už asi víte, že?

Ty momenty kdy víme, že bychom měli mlčet nebo naopak něco říci, ale v tu chvíli, jako kdyby nás ovládalo něco jiného. U mě to vypadá, že každá část mého těla je ovládána někým jiným a já jsem jen loutkou sama sebe. Srdce řídí Duch naivního snílka a mozek zas zarytý cynik, v kontrastu jim stojí Duch jazyka, kdosi záhadný, rychlejší a zároveň pomalejší než ti dva. Když má konat tak mlčí a když nemá dělat nic, žvaní mu to jedna báseň. Zajímalo by mě, co je to za chlapíka, musí to být veselá kopa, i když občas trochu škodolibá.

"A bylo to naprosto skvělý, jako chápeš to, úplně úžasný! Sice jak se nasliněným prstem dotkl mýho jazyka bylo fakt nechutný, ale pak prostě řek Effatha, a já to slyšel, prostě dokonalý, ty, ty... ehm, jak se vlastně jmenuješ?" začal hrozně rychle povídat bývalý hluchoněmý.
"Noah, už ti to říkám po sté. Teď prosím přestaň mluvit, potřebujeme naplánovat důležitější věci, jako například bližší seznámení s ostatními členy rodiny, o kterých jsi toho doteď nejspíš moc nevěděl," odpovídal mu, snaže se být klidný, jeho příbuzný.
"Ale já chci slavit..."

"Tys nám to ale zavařil, Ježíši!" řekl si v duchu umořený Noah.

Jídlo bylo precizně naservírováno na stole. Už jen dokonalost péče, jaká mu byla věnována, detailnost uspořádání na talíři a geniální propracovanost celé kombinace vyvolávala u hostů gastronomickou extázi.
"Copak to bude tentokrát, doktore Lectere?"
"Specialita. Spojení pikantní omáčky s chilli papričkami, lehce grilované zeleniny, bramborových noků a specifické chuti vepřového jazyka."
"Ach. Naprostá delikatesa."
Úsměv. "Takový průměrný člověk si často ani neuvědomuje, jak rafinovaný může být právě takový vepřový jazyk. Za života je opomíjen jako něco naprosto samozřejmého, teprve až po smrti se projeví jeho skutečná... delikátnost. Skutečný... duch jazyka."
Hosté byli opět okouzleni.
Hannibal se decentně usmál: "Ještě víno?"

„V zdravém tělíčku zdravý duch,“ vzkřikne cvičitelka. „Zvedneme ručky...“
Zaskřípu zuby, zvednu ručky. Prsty ve vzduchu mimoděk provádějí škrtící pohyby.
„Zpevníme bříška, ať jsou krásně plochá.“
Nemám bříško, na plochost jsem dávno rezignovala, ale v porovnání s tím, co se kolem zvedá a klesá jako vlnobití, je to ještě fajn.
„Procvičíme zadečky!“ Jaký zadečky, to jsou pořádný prdele, jedna vedle druhé, na konci moje, last but not least.
„Protřepeme prsíčka!“
Prsíčka poletují vzduchem, v některých případech atakují obličeje.
A dost! V zdravém těle zdravý jazyk, bručím a prodírám se rozdivočelým kozím stádem pryč.
„Kyselé hubičky tu nepotřebujeme,“ slyším za sebou.

O pár hodin později. Mrkev byla zapomenuta. Proběhly další přípitky…

„Drahý příteli, nerad to říkám, ale patrně jsme vyprázdnili poslední lahev z tvých zásob.“
„Hm…“ zmohl se Severus jen na neurčité zamručení.
„Můj bohatě zásobený sklípek na Manoru je, Merlinžel, nedostupný. Potřebujeme nějaký náhradní zdroj,“ usoudil Lucius.
„A co kdybychom šli prostě spát?“ navrhl s nadějí Severus.
„Překvapuješ mne. Přece nejsi unavený?“
„Maličko,“ připustil a dodal s údivem, který se ani nepokoušel potlačit: „Ty ne?“
„Trocha alkoholu mne nepřemůže. Malfoyovský duch je nezlomný!“

A navíc mluví pořád jako kniha… pomyslel si Severus chviličku předtím, než upadl do milosrdného opileckého dřímotu.

Abstrakt:

Studie se zabývá lingvistickými aspekty magie. Shrnuje dosavadní poznatky v tomto oboru, zejména vztah mezi specifickými rysy různých jazyků a možnostmi jejich využití v zaklínadlech. Poté se zaměřuje na léčebnou magii, především na srovnání její podoby v západních a východních oblastech. Zatímco na západě stále převažuje materiální lékařství pomocí magických i obyčejných léčiv, východní magické lékařství je známé svou silnou závislostí na jazyce. Autorka se pak podrobně zabývá metodou užívání zadních vokálů při léčbě duševních poruch, které prokazuje výborné výsledky i u vážných případů. Na závěr předkládá několik tezí ohledně možného přínosu zkoumání foneticky výrazně odlišných jazyků severních kmenů.

Zelený jazyk.
Ptačí jazyk.
Jazyk ducha.
Duch jazyka.

Stačí si pro něj zajít do podloubí Týnské školy. Nebo ke svatému Haštalu.
Do katedrály v Chesteru. Do Bamberka.
Nebo do Dolních Kounic.
Taky do Egypta.
Do lesa...

Usir-Chidr se usmívá v listoví a nepoví a nepoví...
Anebo poví, ale my mu už nerozumíme.
Odvykli jsme. Odrodili.

Zelená řeč, gloriola dubových či akantových listů, vystupujících z úst Zeleného muže, nám uniká. Navázat stovky (tisíce?) let ztracenou, zašmodrchanou nit, když její smysl se nám dávno ztratil, postrádá smyslu. Nebo ne?

Já to nevím.
Chidr mlčí,
odchází.

A zlatozelené světlo si bere s sebou.