DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Kdesi jsem četla, že argentinský spisovatel Jorge Luis Borges v mládí studoval čínské klasiky. Četl je v překladu a jednou se pozastavil nad větou, která zněla: „Člověku, jenž je odsouzen k smrti, nevadí kráčet po okraji propasti.“ Následovala poznámka překladatele, že se domnívá, že tuto větu přeložil lépe než kolega, jehož verze zněla: „Sluhové rozbíjejí umělecké předměty, aby nemuseli posuzovat jejich hodnotu.“
Tomu panečku říkám duch jazyka, to je něco!
Nevím, jestli je to pravda, ale s oblibou tu historku vyprávím studentům, když začnou kvílet, že přece není možné se naučit pouhých osmnáct dokonale logických španělských slovesných časů a způsobů.

Odpoledne bylo třeba zastat kus práce, ale po večeři, zatímco venku hrál vítr teskné písně, zůstali sedět u stolu a dali se víc do řeči. Naisa se konečně ujistila, že přízvuk jejich hosta není jen zdánlivý. Norrgh se pak o svém studiu rozpovídal víc.
„Dřív jsem nechápal, proč jsou naše jazyky tak odlišné. Třeba smrt. Zemřít stářím, zemřít v bitvě, zemřít hlady, zemřít na nemoc, my pro to nemáme samostatná slova. Musíme to opsat. Spousta potravy, kterou znám jménem, je tady prostě ovoce, obilí, něco takového. Přišlo mi to divné,“ pokrčil rameny. „Pak se vaše země stala mým druhým domovem.“

Slonovinová krabička k Vánocům, přepečlivě zabalená váza k narozeninám.
Nápisy, ze kterých se dalo spíš věštit, než číst, a obrázky dam s drdoly černých vlasů.
Emma mohla zvolna začít uvažovat o zřízení čínského salonku. Ovšem to, že naprosto netušila, kdo jí ty úžasné suvenýry vytrvale posílá, znepokojovalo nejen ji, ale i pana Knightleyho. Tím spíš, že na balíčcích nebývala zahraniční razítka.
Kdo by si domyslel, že Emmino mladistvé škádlení slečny Batesové ohledně jazykových znalostí její neteřinky vyvolá škodolibého a velmi vytrvalého ducha jazyka Wu, kterému se na Hartfieldu navýsost zalíbí.
A že správci sbírek britského muzea jsou již na cestě.

"Jak že to bylo?"
Harry se zamyslel a pak zasyčel.
"Hm," zavrtěl Ron hlavou, "tak nevím, jestli se to dá naučit."
"Podle mě by ses to ani neměl chtít učit, Rone. Ale když už - myslím, že u každého jazyka musíš pochopit jeho ducha. A já musím do knihovny," zvedla se Hermiona.
"Přesně," souhlasil Harry, "zkrátka si připadat jako had. Takže... Omotáváš se kolem větve, máš chuť na myš-"
"Mohl jsi někdy sežrat Pettigrewa..."
"A chceš si svléknout-"
"Nenechte se rušit," mrkl procházející Fred uznale.
"Samozřejmě tě rádi přijmem do rodiny," doplnil George.
"I když sis u nás mohl vybrat líp."

„Jaký to tam bylo?“ vyptával se Daniel, jen co Ondra vstoupil do dveří.
„Šlo to. Aspoň viděli, jak jsem teď skvělej.“ Ondra se usmíval. Pak zvážněl. „Víš, co je ale zvláštní? Můžeš se stát v životě kýmkoliv, zažít cokoliv, ale jakmile jsi na srazu gymplu, dostaneš se do stejné pozice, jakou jsi měl ve třídě.“ Ondra objal sedícího Daniela kolem ramen.
„Hm?“ Daniel se zvědavě otočil.
„Zcela proti své vůli jsem si připadal jako blbec, který studoval něco, co je naprosto k ničemu. Zatvářili se, jako kdyby viděli ducha, a pak se Vašek zeptal: ‚A není ten jazyk už mrtvej?‘“

Rtuť venkovního teploměru klesla na nulu, zato hladina alkoholu v jejich krvi se stále držela na příjemné hodnotě 0,8 promile. Zdálo se, že lepší den na výměnu žárovky v Sašově autě už si vybrat nemohli.
„Kruciprdel, to nemyslej vážně, že musíme sundat nárazník!“
„No to mi poser bulvu řídkým hovnem.“
„Kundapárek, jednu jedinou píčovinku a musíš rozebrat celý auto!“
„Vole, to nepochopíš. A ještě to drží na nějakých plastových sráčích!“
„Ty krávo, se z toho voprcám a pak si to hodím namodro do průvanu.“
„Tenhle kluk se mi líbí,“ zazubil se Duch jazyka na Ducha strašlivého utrpení. „Schovej mu šroubovák.“

Král Jan uvítal poselstvo a převzal smlouvu o úpravě hranic. Byla dlouhá a psaná vzletnou diplomatickou řečí.
Honza se pod korunou a hermelínovým pláštěm zpotil. Tenhle styl byl velice náročný. Zatoužil po své teplé peci.
Ale stála tu královna a sledovala ho. Odhodlaně tedy četl.
Co se tu píše o Mokrém lese a Červených vršcích? Zbystřil.
„Pánové, co znamená tento odstavec?“ optal se. Na obličejích diplomatů poznal, že ťal do živého.
„Král Jindřich přeci výslovně potvrdil, že uznává naše nároky!“
Jeden něco zablekotal.
„Nu, pánové,“ pravil Honza rozvážně, „s takovouto smlouvou táhněte ke všem čertům!“
A smetl ji ze stolu.

YESTERDAY I WENT SHOPPING. I BOUGHT AN APPLE, SOME BREAD...
Jeden po druhém žáci opakují vše, co už v této "hlučné poště" zaznělo a podle abecedy přidají další položku. Chvíli to koluje po třídě.
"Áj bót en epl, sam bret, e kár, e dór, en eg, e fiš... ent... sam gamibérs."
Dotyčný dostává pochvalu, protože, chápete, gumoví medvídci! Jenže slečna vedle má s opakováním problém.
"sam gemibrrs... sam gejmybrrts... né... sam gamibrrts"
Učitel má rychleji myslet, než mluvit. Nic neposílí ducha výuky tak dobře jako pořádný učitelský blábol.
"Co?! Gumový medvídky, prosím! Gumový ptáky nikdo nedělá!"
A bylo po hodině.

Ach ten češtin, jazyk můj rodný.
Vhodný a plodný, nevhodný, neplodný,
proč ale potom nejsi též nehodný?
Proč není nehezký, povídat po česky?
Ach ten češtin, ten tení bez ducha,
ale ani bez vzducha, bez kruha -
čert to vem, pod psa a pod mez.
Co teprv čárky líp je nám bez!
Ach ten češtin, krásná to řeč,
leč nikdo neví, jak na to eř,
říkám ti Římane, ty radši breč,
než něco řekneš, dvakrát měr a jednou řež.
Ach ten češtin, jaký to skvost!
Vysvětlit cizinci, že chvost a hvozd
nejsou to samé - snahy to plané.
Štěstí, že nejsme Američané!

Začalo to nevinně, jako ostatně vždy.
Slečna Mitnicková právě dokončovala svůj referát.
„... na sávěr nám pan kostelán vyprávěl pšíběhy o strachovadlech. Byl tam jeden duch, co vrzal na chodbách a pak jedna duchna, celá bílá, chodila po chradbách.“
„Výborně, slečno Mitnicková, ale říkáme „kastelán“ a „strašidlech“ a také se neříká duchna, ale-“
„Ale já měla duchna,“ vložila se do věci slečna Tarnovská, „felká duchna s husa.“
„Vy husa, Tarnovská,“ ušklíbl se pan Kaplan.
„Vy hrobián, Kaplan,“ bránil čest dámy pan Schmitt.
„To je správně chrobník,“ poznamenal p. Nathan.
Proferor Parkhill zasténal. Duch jazyka opět tiše skonával v koutě.
Duchna taky.