DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Matka umírala, duch její již ji pomalu opouštěl. Přála si ještě vidět své děti. Nezbylo jich mnoho, leckteré ji předešly na věčnost.
Ležela, bledá, skoro průsvitná, křehká jak věchýtek.
Děti postupně přijížděly, slabé a bledé podobně jako jejich matka.
„Děti mé drahé, přeubohé, čeho jsme se to dočkali? Nejen že já chřadnu, ale vy, moje výhonky?“
„Jôž vepovidá,“ zaslzela Hanáčtina. „Tak jak ja.“
Bratr Hantec jen smutně pokýval hlavou.
„No copa to je tůto, tulika marodů tady? Nikdo tu nebude ležet jak látro! Vemte si pořádný bůty a deme se kurýrovat,“ přikázala rázně stále zdatně vyhlížející Plzeňština. „Táletudy, směr DMD!“

"Podívej!" řekl Tadeáš a vytáhl z police rukopis, "To je nádhera!"
Milénie k němu přešla blíže, aby si mohla prohlédnou tu knihu.
"Ano, je velice vzácná a tajemná... žel je v ní jedna stránka popsaná písmem, které zde nikdo nedovede rozluštit." povzdechla si knihovnice a nalistovala list o němž mluvila.
Chlapec se na něj pozorně zadíval.
"To přeci není tak složité..."
Milénie na něj překvapeně pohlédla.
"Hele je to jen zvláštní druh gotického písma, hůř se čte ale dej mi trochu času a..."
"Jsi si jistý vypadá dost odlišně..."
"To ano ale duch jazyka je přeci v písmu vždy zachován!"

Doctor byl pryč a bylo to tak správně.
Danny byl pryč a –
Byl prostě pryč.
Clara věřila, že smutek je lepší odtrpět o samotě. Být smutný kolektivně dávalo asi tolik smyslu jako míchat těsto několika vařečkami zároveň. Některé věci se sdílením jen komplikují.
Mechanicky vyřizovala záležitosti, které nesnesly odkladu. Opravovala písemky. Jedla pizzu. Postarala se o malého nalezence z jiného světa – snad z Podsvětí – a doufala, že se jí časem vrátí příčetnost.
Když už nikdo jiný.
Dannyho nepřítomnost byla realita a před realitou vždycky utíkala napříč časoprostorem.
Jenže najednou neměla ani časoprostor.
Zůstaly jí jen artefakty.
Jako lehce naskotlý přízvuk.

Zvláštně se na mě díval, jako by chtěl něco...
Šel jsem si s ním promluvit do "zasedačky".
Nic neříkal, jen se díval. A já se díval na něj. A pak jsem ho políbil, nešlo jinak. A on mi polibky vracel! Bože, to je ono, přesně tohle jsem potřeboval!
Ale chtěl jsem víc, potřeboval jsem víc.
Klekl jsem si a rozepl mu kalhoty. Netvářil se odmítavě. A tak jsem ho vzal do úst a kouřil, jak nejlépe jsem dovedl, dokud se neudělal.
Podíval se na mě dolů: "Přece jen je ten tvůj jazyk k něčemu dobrý, DiNozzo."
Mé srdce přetékalo blahem!

Zastupující kastelán na zřícenině je docela nudná práce.
Kameny už na stavby nikdo nekrade a trocha kabelů, co při opravách rozvádí elektřinu skoro nikoho neláká. To už spíš žárovky.
"Pomoc!"
Na hradě je i pár dalších lidí.
Přibíhající dívka patří do skupiny študáků překážejících při vyztužování hradby.
Oči vytřeštěné hrůzou, ale volá potichu, protože se nechce ztrapnit před kamarády.
"Něco jsem viděla," šeptá, "Tam dole."
Do sklepa se samozřejmě nesmí, protože tam není úplně bezpečno.
Ovšem málokdo projde kolem řady světélkujících protáhlých trojúhelníčků.
"Tady sídlil kat a vytrhávání jazyků byl tehdy běžný trest..."
Omdlela.
Nákup plechovky světélkující barvy se vyplatil.

„Dobrý den, Zanthio.“
„Dobrý den, pane řediteli.“
Zdvihla som pohľad od monitora. Šéf stál opretý o zárubňu a zamyslene sa prehraboval vo vlasoch.
„Jak to vypadá s nabídkou na Turecko?“
„Včera jsem to odeslala.“
Prikývol. „Náhodou si nepamatujete výslednou cenu?“
Zahľadela som sa do steny v snahe zapojiť tú správnu hemisféru. Trošku to bolelo.
„Desať miliónov štyristodvadsaťtisíc tristo.“
Opäť prikývol a zmizol v chodbe. Obrátila som pozornosť naspäť k počítaču, ale neprebehlo ani dvadsať sekúnd a vo dverách sa zase objavila šéfova, tentoraz vysmiata, tvár.
„Víte, Zanthio, že je hrozně roztomilé jak ty číslovky pořád říkáte slovensky, když se soustředíte?“

Morpokština je jazyk velmi bohatý, přesnější označení by snad bylo strakatý... možná flekatý… no dobrá, tu a tam je trochu umazaný od včerejší večeře, ale (jak říká Kapitán Karotka) je to nebroušený diamant a uvnitř se nachází zlatá žíla. Žádný jiný nemá takové množství tvaristických nadávek (tavrismus- obdoba rasismu). V jeho předlouhém slovníku naleznete slova jako štěrkožrout, žížaložrout, či potměplaz. A jen málokdo si může dovolit dávat jména jako Tříchnňap Šupinať, Drazomet z Hnilopachu, Hergot Vyšinutý, či Heliodeliphilodelphiboschromenos*. Ostatní jazyky strčí hravě do kapsy, (nebo jim strčí hlavu do záchodu).
A navíc se na ně může...?
"Vyprdnout se na ně!"

Nothing that you say could ever kill me in anyway.
„Má žena je krásnější a ctnostnější než kterákoli jiná. Vsadím se, oč chcete.“
Však její muž je užvaněný náfuka.
*
„Nemějte strach, doktore, já to jen tak zkouším. Na toulavých psech a jiné havěti.“
Co se skrývá pod tím slovem havěť?
*
„Ta tvoje Imogena…
„Co je s ní?“
„Má fakt hezký prsa.“
Vážně mu věříš víc než svojí lásce?
*
„Zabil jsem prince. No a co?!“
*
Dost toho šílenství! A všichni mlčte. Ať můžeme nitku po nitce rozplést ten příběh a rozlišit pravdu od lži, lásku od nevěry a přátelství od zrady.

Važ slova. Minimálně, pokud zbraň v tvé ruce neváží víc, než ta jejich.
(Moudrý mnich Ya-zik O'D-chu)
Samuel Elánius slyšel za svůj život mnoho výhrůžek. Nešlo ani tak o slova, jako o jakéhosi ducha, skrývajícího se za nimi. Nemohli jste přežít léta jako policista tak zkaženého města, aniž byste se naučili rozpoznat, kdy "Dej sem prachy, nebo tě zabiju!" znamená jistou smrt a kdy stačí pachatele prostě zatahat za ucho a pohrozit mu maminkou. (Nikdo tuhle chybu každopádně neudělal vícekrát.)
Význam otázky jeho ženy, zda vyzvedl Samíka od chůvy, položené dokonale spisovným jazykem a milým tónem, mu tedy došel rychle.