Budeč: Liškomág Evžen

Knihovna staroslavné univerzity v Budči schraňuje nespočet pojednání o nadpřirozených tvorech.
Příručky, podrobné studie, bestiáře, zákony, pravidla. Návody, jak nelidské entity s vlastní magií rozpoznat, ovládat, jak se jim bránit, jak s nimi jednat.
Probírají se tu čarovná zvířata, některá známá i obyčejným. Inteligentní bytosti vládnoucí zvláštní magií, spjaté s jednotlivými živly nebo schopné překračovat hranice mezi lidským a nelidským, tímto a oním světem, životem a smrtí. Od drobné havěti, tiše chrastící v tmavých koutech, po vznešené bytosti nadané nesmírnou mocí.
Nejtajnější knihy se zabývají takzvanými Strážci.
Zhmotněný v astrálu, Strážce střeží nejvzácnější poklady, hluboká tajemství.
Chrání průniky mezi světy.

Než Břetislav skončil v poutech na podlaze, stačil použít důvtipnou magickou formuli. Často ji využíval při přenášení vzácných artefaktů. Únosce ho může šacovat, jak chce, knihu nenajde, dokud mu ji Břetislav sám nedá.
Což je otázka času.
Kapka po kapce, ranka po rance, tenká žhavá spirála se probíjí do mozku, nelítostný had rdousí, hryže.
Chvilka pro nadechnutí.
Břetislav leží tiše. Rozbolavělý, k smrti unavený, beze vší naděje.
Není hrdina, nechce to snášet, nevydrží.
Myšlenky se rozbíhají.
Má zapotřebí lpět na cizí věci?
Vzdorovat nemá smysl. Vydá knihu, ukončí svoje trápení.
Krásná, lákavá představa úlevy.
Tak jako tak, živ odtud nevyjde.

Švihli sebou na hrbolatý chodník ve strmě stoupající ulici. Zašlé činžáky, dlažební kostky a psí hromádky. Kdesi nahoře řinčela tramvaj.
Náhlé neelegantní zjevení zakryly vyložené bedničky místní zeleniny. Naštěstí.
Evžen to odnesl rozbitým kolenem. Mohlo být hůř. Vrátil na místo trs shozených banánů a s mírným pobavením sledoval, jak Lada zběsile zaplácává drobné plamínky na sukni.
„Vy jste to zvoral.“
„Líp to nešlo.“ Dostával strach. „Mrskněte sebou.“
Lada ho upřeně pozorovala: „O čem přemýšlíte?“
Evžen kulhavě vyrazil nahoru. Najít dům se stopami magie. Rychle.
„Umíte clonu proti přemístění?“ prohodil.
„Umím,“ pochlubila se Lada. „Díky speciálnímu kursu pro kriminalisty… Bože… Sakra!“

Hrubé křísící kouzlo Evžena vytrhlo z mdloby. Vyděšeně vzhlédl.
Lada si nad ním vztekle zapalovala cigaretu. Zdálo se, že hodlá přidat ještě nemagický kopanec.
„Unesli pana Sojku!“ vřískla. „Kvůli tomu vašemu podělanému pergamenovému salátu!“
„Zatraceně.“
„Kdybyste se nevykecával a rovnou toho chlapa sejmul!“
Evžen musel připustit, že má pravdu. Rozlítil se taky: „Nestůjte a hněte sebou. Stopovací kouzlo, nic?“
„Jak asi?“
Evžen prohmatával špinavou zem. „Zkusíme stopu strázně.“
Lada se zatvářila skepticky: „Zkoušel jste to vůbec někdy?“
„Jistě,“ odsekl Evžen. Vytáhl špačka tužky a začal kreslit čáry.
„Fakt to umíte?“
„U Želmíra, nebavte se!“ vyjel naštvaně. „Ruku sem. Soustředit se.“

Šedovlasý neodpověděl.
Zmizel.
Zároveň z opačné strany podchodu zasvištěly mrazivé paprsky omračujícího kouzla. Rozmázly se o Ladin štít.
Vzápětí cítili, jak sjela clona proti přemístění.
Ocitli se v pasti.
Evžen strčil knihu Břetislavovi.
Hrůzou polomrtvý starožitník se schoulil za jeho zády.
Přihnala se další magická vlna. Vyplnila prostor jako vláčné mazancové těsto, dusila a ochromovala.
Evžen s Ladou jen stěží vybičovali síly k zápasu s novým protivníkem. Uprostřed oslnivých magických výbojů metali kletby naslepo, v zoufalém pudu sebezáchovy, o poslední špetku dechu, o dohasínající jiskřičky vědomí.
Už nešlo jen o knihu.
Šlo o všechno.
Útočník – či útočníci – se neúprosně blížili.

Kupodivu se vůbec nepokusil krýt.
Obratné prsty hbitě a nepozorovaně spletly poutací kouzlo. Stisklo s pevností oceli.
Jenže šedovlasý síť nedbalým pohybem setřel jak obtížnou pavučinu.
Lada se zajíkla úžasem. Neznámý vládne netušenými schopnostmi. Jeho hrozba se rázem jevila splnitelnou.
Nervózně dloubla loktem do Evžena, aby pomohl. Soustředěná síla tří čarodějů přece musí neuvěřitelnou protivníkovu moc překonat.
Evžen se bezděčně chystal poslechnout. Vzápětí se však zarazil. Uvědomil si, že šedému mágovi věří.
Sám útok zadržel.
Nedbal rozčilených výkřiků, vstal s knihou pevně sevřenou v náručí a pohlédl šedovlasému do očí.
„Nebojím se výhrůžek,“ promluvil tiše. „Ale zkuste mi nabídnout pravdu.“

Evžen příchozího očekával, ještě než ho spatřil.
Šedovlasému přibyly tmavé skvrny v obličeji a liškomág se zlomyslně ušklíbl. Ametysty splnily svůj úkol.
Zato Břetislav i Lada vydechli úžasem. Na první pohled v matoucím kalném světle se ten muž starožitníkovi opravdu velmi podobal. Dostat ho nějak na Vyšehrad! Tím by se mylné podezření okamžitě vyvrátilo.
Šedovlasý si jich nevšímal, soustředil se na Evžena.
„Mou velkorysou nabídku jste nepřijal. Druhou příležitost nedostanete. Dejte mi knihu.“
„To bych musel vědět proč,“ opáčil Evžen.
Šedovlasý se zamračil: „Mohu vás přinutit.“
„S vrahy se nevyjednává,“ prskla Lada. Připravila se k útoku.
„Nikoho jsem nezabil. Zatím.“

To není jen obyčejná bouřka. Někdo se snaží stáhnout ku pomoci sílu všech živlů. Bude zle.
Evžen si hryzl rty. Je tu moc lidí. Široce mávl rukou. Obyčejní navzdory nepřízni počasí vyběhli ven. Kdo se právě chystal vkročit do podchodu, obrátil se zpátky. Dobře.
Náraz přišel vzápětí. Poryv síly, jíž se téměř nedalo vzdorovat.
Padli na kolena v těsném klubku. Snažili se oživlou knihu udržet.
Ze zmítajících se stránek proudila probuzená zoufalá touha spojit se s chybějící částí, znovu zpečetit přerušený svazek, který kdysi stvrdilo neznámé kouzlo.
Prostor se podivně zkřivil.
Bezedný trychtýř hladové prázdnoty se rozevřel.
Zazněla ozvěna kroků.

Žárovka bzučí jak hejno sršňů. Chabě problikává zaplivaným podchodem.
Časní chodci se choulí do kabátů. Spiklenecký šepot podezřelé trojice se dotkne sluchu, smysl však uniká.
„V knize procitá magie.“ Evžen bezradně krčí rameny. „Cítím zmatený vír, chaos. Způsobuje silnou závrať.“
„Mít tak lupu,“ zabručí Břetislav.
Lada je pohotová: „Račte.“
Vetchý pergamen se mění v houštinu, písmena barvy zaschlé krve se prohýbají jak záludné šelmy.
„Tady.“ Na jedné stránce nepatrné pnutí, nenápadné chvění.
Evžen opatrně přiblíží prsty k neviditelným čarám a sykne: „To je ono.“
„Možná hledá druhou polovinu?“ navrhne Lada nejistě.
Zaburácení vichru pronikne až do tunelu.
Žene se bouřka.

Časné ráno.
Strážník se skutečně vzpamatoval, neměl však sílu na přemístění.
Doploužil se na Vyšehrad pěšky.
U vchodu čilá skupinka se zápisníky a samočinnými záznamníky.
„Nějaký obrat ve vyšetřování vraždy Eliáše Levého?“
„Pátrání pokračuje.“ Tihle mi ještě scházeli.
„Řekněte nám víc!“
„Vyšetřování vede kriminální oddělení.“ Kdybyste tušili jak.
„Máte konečně nějaké stopy?“
„Nejsem oprávněn nic prozrazovat.“ Aspoň že tak.
„Byl jste zraněn ve službě? Co se stalo?“
„Drobná nesouvisející nehoda, nic důležitého.“ Ať mě zem pohltí. Sojka mi jen podrazil nohy. Tu omračovací kletbu poslal Vostrý, jsem si tím jistý.
„Kdy dojde k zatčení?“
„Bez komentáře.“ Panebože, co mám dělat.