DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Šestá třída, září (první kontakt) – Hodní, tiší, trochu vyděšení. Vůbec nezlobí.

Šestá třída, listopad – Usměvaví, plní energie, občas hlasití. Používají taháky.

Sedmá třída, říjen – Z loňska si nic nepamatují. Opisují.

Sedmá třída, únor – První návštěva ředitelny. Poprali se.

Osmá třída, listopad – Opět si nic nepamatují. Do ředitelny trefím i poslepu.

Osmá třída, leden – Použili pepřák. Do ředitelny jsem došel poslepu.

Devátá třída, září – Informace se opět vykouřili pryč. Ještě že už jenom rok! Používají taháky, opisují, radí si.

Devátá třída, červen – Konečně konec. Čtyři roky utrpení skončili a příští rok mám zase šesťáky. To bude klid. Oni jsou tak hodní...

Začalo to takzvanými humánními experimenty. (Humánními nejspíš kvůli obvyklému absurdnímu přesvědčení, že je přijatelnější sebrat čas zvířeti než člověku.) Pro potřeby první extrakce byli vybráni dva ikoničtí tvorové - jepice a želva. Počítalo se, že jepice při extrakci zemře, želvě "jen" sebereme pět let.
Extrakce nezaznamenala chyby.
Co znamená, že zvířata vnímají čas jinak než my, jsme si uvědomili, když dobrovolník, kterému byl darován jepičí den, spáchal sebevraždu. Za ten jediný den jako by prožil celý život.
Želví dobrovolník byl ještě po týdnu přesvědčen, že je pořád s námi v laboratoři.
Tahle první srážka s realitou celý projekt potopila.
Oficiálně určitě.

Začíná nový školní rok a učitel flétny v lidušce vítá nové žáky.
"Tabita Tydlitátová?"
"Zde."
"A Zdirad Zlámaljelito?"
"Také zde."
"Tabito, ty jsi svým příjmením přímo předurčena, aby ses učila hrát na nástroj jako je flétna. A co přivádí k hudbě tebe, Zdirade?"
"Maminka si přeje, abych nebyl nehudební jak tatínek."
"Ano, to je také dobrý motiv. Tak, děti, začneme."
A pan učitel započne dítka zasvěcovat do základních kroků hry. Zdirad se snaží soustředit. Ale nejde mu to tak, jak by si představoval. Neustále pokukuje po své spolužačce.
Zdá se, že je to pro něj první kontakt nejen s hudbou.

Opatrně položil nohu na zem. Pak druhou. Otočil se.
"Discovery, hlásím, že jsem právě vstoupil na povrch."

Rozhlédl se skrz průzor v helmě. Krajina vypadala neskutečně, ale po letech na lodi si připadal skoro jako doma. Obloha! Najednou jako by ho upoutal pohyb. Vzduch se začal třpytit.

*

Tento objekt, který sestoupil z oblohy, byl jiný než ostatní, větší. Zuřivě o tom diskutovali, zatímco proplouvali okolním vzduchem. Na místo spěchaly bytosti z celé planety, byly jich tu miliardy.

Najednou se od objektu oddělilo něco menšího, pozorovali neobvyklé elektromagnetické vlny. Pak si to někdo uvědomil. Bylo to živé. Vypukla bouře vzrušených hlasů.

Harry stál proti svému profesorovi lektvarů a v očích ho pálily slzy. Válka byla u konce, avšak vybrala si svou daň. Málem se neodvažoval věřit, že by ho mohlo čekat něco dobrého, ale odvaha byla hlavní výsadou Nebelvírů.
"Jsem si jistý, jako nikdy předtím," řekl pevně. "Ty?"
Severus přikývl. Přistoupil k Harrymu a zlehka ho políbil. Jejich magie se nadšeně začala mísit.
Když se oddálili, Harry se zářivě usmál.
"Tak a teď už jsem tvůj a nemůžeš mě vrátit. Na pozdější reklamace nebude brán zřetel."
Severus se ušklíbl.
"S tím jsem se už smířil, Pottere. Stejně od tebe nemám účtenku."

Mlok Scamander se zaujatě rýpal v hlíně. Vlastně zkoumal vyšeptalé magické stopy svého posledního magizoologického objevu, ovšem rýpání v hlíně bylo pro zvědavce srozumitelnější.
Svůj nový kufr (přezky se ještě blýskaly) nedbale pohodil opodál.
Tráva jemně šustila, ptáci cvrlikali, tlustočervi se spokojeně pásli na paloučku.
Mlokovy prsty zapátraly po lahvičce odložené do trávy. Marně.
Kuriózní. Další lesklá věc zmizela.
Tráva jemně šustila. Trochu jako kdyby jí někdo... táhl kufr.
Rychle se otočil. Hrabák, který se právě snažil utrhnout přezku z kufru, zkoprněl.
Mlok se rozzářil.
„Těší mě! Tu přezku potřebuju. Ale kdybys chtěl rozbité hodinky...?“
Hrabákovy oči se zaleskly nadšením.

Nikdy nezapomene na okamžik, kdy ho poprvé uviděl. Vulkánec byl majestátní, vážný, profesionální. Svým způsobem mu jeho odtažitost imponovala.
Když se ho Spock poprvé dotkl, jejich přátelství bylo hluboké. Dotek byl znamením Vulkáncovy důvěry, náklonnosti. Jeho chladné prsty v něm vyvolaly třas a pocit, který ještě dlouho svědil na kůži.
Kirk jeho doteky posléze vyhledával, nenápadně si hledal záminky, proč se svého prvního důstojníka dotýkat.
Když se poprvé o jeho mysl otřely Spockovy myšlenky, nedokázal si představit, že by někdy bez něj mohl žít.
Moje myšlenky do tvých myšlenek, naše mysli jedno jsou...
Od té doby je stále s ním.

První kontakt člověka se sebou samým přišel na samém začátku 21. století. Felipo Gonzales svou techniku vycházející z buddhismu, psychologie, karbospeaku, taiči a NLP demonstroval tím, že mu během dvanácti dnů dorostla ruka, o kterou přišel už jako dítě.

První komerční kurzy na sebe nedaly dlouho čekat, oproti předpokladům vynálezce však na kurz chodily především ženy, technika fungovala lépe než dieta, plastická operace a líčení dohromady.

Nová rasa, Homo Sapiens Bellus, však měla jeden problémeček, vymřela brzy po přeslici. Příslušnice této rasy si totiž nemohly a nechtěly (byť krádkodobě) nechat zruinovat postavu těhotenstvím.

Homo Sapiens Tarditas zůstali na světě sami.

Podzimní vítr lehce překoná všechny tři vrstvy oblečení. Pravděpodobně by jich překonal i deset, a to včetně skafandru, pomyslí si hořce při dalším poryvu.
"Ještě dvě minuty a bude tu místo mě ledová socha," postěžuje si nahlas kluk vedle.
Usměje se.
"Ještě, že ledové sochy nemají zakázán vstup do autobusu..." odtuší.
"Ale já bych pak určitě přimrzl k sedačce a stal by se ze mě takový bludný Holanďan."
"V Brně," zapochybovala.
"V autobuse," přisvědčil.
Dalších šest minut strávili v příjemné konverzaci.
Pak autobus přijel.
Snad kdyby měl ještě pár minut zpoždění, mohlo to něco znamenat.
Takhle zůstalo jenom rychlé rozloučení.

“Třído, nastoupit!” zavelela profesorka Hoochová první hodinu letání. Maličcí prváci se po troše pošťuchování vyrovnali.
“Každý ke koštěti!” prváci udělali jak bylo řečeno. “A teď napřáhněte ruku a řekněte hop!” Po bradavických pozemcích se ozývalo několikanásobné hop!
“Á, výborně, pane Woode, ddeset bodů pro Nebelvír, “ jásala profesorka, když se Oliverovi podařilo zdvihnot koště hned na první pokus.
“A nyní ti, kteří už mají koště, mohou začít létat,” usmála se na Olivera profesorka Hoochová.
Oliver se chytnul koštěte a vzlétl. Kroužil nad pozemky, pak se začal snášet dolů. A v tu chvíli pochopil, že tohle je to, co chce jednou dělat.

„Co je za tou zdí?“ Bylo jí asi sedm, když se na to chůvy zeptala.
„Kamenný dům. Víte přece, co to je.“
Přikývla. „Místo, kde žijí chytré ženy.“
Chůva se pousmála. „Nepřijímají jenom ty, které jsou chytré. Ale mnoho moudrých a vzdělaných žen žije právě v Kamenných domech, to máte pravdu.“
„Co tam dělají?“
„Studují, pracují. Společenství je chrání jako rodina.“
Očima sledovala kamennou zeď a masivní bránu. „Vypadá jako pevnost,“ podotkla.
Tehdy netušila, že Kamenné domy skutečně pevnostmi jsou. Netušila, že jednou bude sama oblékat modrý šat členek Společenství. Netušila, že Společenství pro ni bude víc než vlastní rodina.

Původně jsem vlastně ani nechtěl nikam jít, natož se pak trmácet poslouchat dalšího z proroků, co se s nimi roztrhl pytel. Pak zvítězila zvědavost, konečně podle všech pověstí, co ho předcházely, to měla být klasa – uzdravení chromí, prozřelí slepí, a tak.
Jenomže na místě jsem zjistil, že ho nejspíš uvidí úplně každý, kdo tam dorazil, až na mě, protože jsem prostě nevyrostl. Tak jsem to vyřešil, jak jsem to vyřešil.
Mnohem později o našem prvním setkání napsali, že jsem radostně slezl, když mě oslovil. Čte se to hezky, pravdou ovšem je, že jsem z toho fíkovníku sletěl jako pytel sena.

Nový den vzešel z kapek rosy a bublání potoka. Paprsky životodárné hvězdy požehnaly mýtinu. Pohladily popásající se srnky, i zajíce pohopkávajícího kolem stanů. Proměnili Veveruščiny zlaté vlasy v přelévající se oceán ohně.
Krůčky tišší než soví přelétnutí pohnuly stébly trav. Ušatý návštěvník strnul leknutím. Probouzející se příroda zadržela dech. Mlha zavířila. Vykřikl probuzený pták. Račí klepeto posunulo kámen pod hladinou.
Dívčí ruka nabrala životodárnou tekutinu. Dopadající kapky poplašily zvěř. Rak poprvé spatřil blankytný pohled očí. A potom zmodralo nebe.

Když poprvé přišel do Boosdorpje, byl Poustevník ještě docela mladý. Jmenoval se Martin.
Byl to tichý, milý chlapec, vydal se do světa, aby si za ženu vybral nějakou pěknou pracovitou ženu, která mu pomůže vést mlýn po otci.
Neměl žádného bratra a nebyl zlý. Neradoval se z cizího neštěstí. Ale Boosdorpje ho pohltilo a on v něm uvíznul navždy. S každou nocí uběhl jeden rok a brzy byli všichni, na kom Martinovi záleželo, už dávno mrtví. Rodiče se pro něj dlouho trápili.
Stařena mu oblékla roucho poustevníka. Měl za úkol modlit se za duše vesničanů, aby smyl jejich budoucí hříchy.

Janýsek se na dnešek těšil. Jeho první Štědrý den, který prožije jako školák! Navíc, kdo by nemiloval štědrovečerní večeři. Ale i přes všechnu lásku k jídlu měl Janýsek nejraději to, co následovalo po večeři, což nebylo zpívání koled, ale dárky. Každé dítě má rádo dárky. Tedy, každý má rád dárky, ale malé děti obzvlášť.
Janýsek si nacpal bříško. A když zazvonil Ježíšek (=tatínek, všichni to víme), tak se rozběhl ke stromku.
První dárek byl pro něj. Rozbalil ho. Vykoukl na něj telefon.
"Janýsku, napiš si:..."

Ještě dlouho poté myslel Janýsek na to, jak si do telefonu napsal svůj první kontakt.