Budeč: Liškomág Evžen

Radka zaslechla řinkot a rozčilené hlasy, ale jenom se letmo ohlédla.
Světlo za ní zmizelo, ale vpředu stále měkce zářil žlutý obdélníček a vábil k sobě jak lucerna můru.
Plížila se pod nízkým křovím, kryla se za kmeny stromů, neslyšně našlapovala po hladké trávě. Už nebylo pochyb, že se blíží k obydlí. Komupak asi patří? Komu se zlíbilo usadit se v srdci zakletého pralesa?
Dospěla k okraji mýtinky. Obezřetně vykoukla mezi listím.
Chaloupka z omšelého dřeva a hrubého kamení se napůl skrývala mezi převislými větvemi, maličká jako domeček na hraní. Přívětivě zářící okno zvalo dál.
Tam nemůže bydlet nikdo zlý.

Zhasla navždy. Sloužila věrně, prozařovala temnotu, vedla kroky nejistých, odhalovala skrytá tajemství, neúnavně rozlévala vlídné světlo, těšila v tísni, vnášela klid a pokoj do tiché samoty, vedla oči čtenářů po moudrých řádcích.
Sycená vsazeným kouzlem nikdy nezhasínala. Až do osudového okamžiku, kdy uprostřed černých lesů její netrpělivý uživatel zakopl a křísnul s lampou o tvrdý kámen.
Její schopnost vyprchala navždy, v žalozpěvu střepů se skončila její služba, melodický cinkot ji doprovodil na onen svět.
Těžko se smířit s jejím koncem u vědomí toho, že patřila otci a na svou poslední pouť se vydala bez jeho svolení.
Jirka jistě nikdy nezapomene.

Po zdlouhavém vyřizování formalit konečně projdou vyšehradskou recepcí.
Jakmile se ocitnou venku, Evžen vyhrkne: „Tak co archiv?“
„A dost,“ vybuchne Dmýšek. „Z případu vás okamžitě odvolávám, dohodu ruším a chraňte se mi ještě přijít na oči!“
Evžen rozhodí rukama: „Vždyť už jsem se omluvil. Ten duch se strašně trápí, přece toho nenecháme krůček před koncem.“
„Já ne, vy toho necháte!“
„A vy snad víte, co máte dělat?“
Dmýšek pevně stiskne zuby. Vím. Shodit toho zatraceně umanutého chlapa z vyšehradské skály.
Evžen pochopí, smířlivě se pousměje: „Ještě mě potřebujete.“
Dmýšek s rezignovaným povzdechem vytáhne poznámky.
„Tohle je ono,“ ukáže Evžen okamžitě.

Kordula zlobně syčí, hrozí srpem, avšak stříbro s cinknutím narazí na stříbro.
Rozvášněná liščata nedbají nebezpečí, magická zbraň jim dodává odvahu. Divoce dorážejí, bodlákové švihance prší, květy propalují černé díry do šedého hábitu, až se baba rozprskne v bělavé chmýří. Větřík ho roznáší ke špičkám smrků.
Děti propuknou v jásot.
Jirka najednou vystřízliví z vítězného opojení: „Má někdo ponětí, kde jsme?“
Rozhlížejí se. Nadšení vyprchává.
„Koukněte!“ Bořek první zahlédne drobné žluté světlo. Náhle se tiše rozzářilo v dálce mezi stromy.
„Třeba tam někdo bydlí.“ Radka netrpělivě poskočí. „Jdu to očíhnout.“
Nečeká na souhlas. V liščí podobě proklouzne houštinou a zmizí.

Strážník odsune závoru. Otevře těžké dveře.
„Ven!“ štěkne Dmýšek.
Evžen omluvně krčí rameny: „Netušil jsem, že tam hlídají.“
To snad není pravda! Po velmi nepříjemném rozhovoru s šéfkou a dlouhém úmorném vyjednávání s rozzuřeným Kadrnožkou, kterého rozhodně nebylo snadné uchlácholit a přesvědčit, aby výtržníka propustil jen s pokutou, vysvětlování, omlouvání, slibování, lichocení, vyvracení urážlivých nařčení, po tom všem mu ten zatracený lišák řekne jen tohle?
Čert mu napískal vybrat si tak lehkomyslného a naprosto nezodpovědného spolupracovníka! Žádné terno, jen maléry. S tím to chytil!
Dmýšek pocítí nutkavou chuť strčit Evžena zpátky do cely, důkladně zamknout a klíč hodit do studny.

Bořek se neklidně vrtí, sedí na něčem pichlavém. Bodláky, to ještě scházelo. Moment… bodláky?
„Radko, proč máma doma suší bodlákové paličky?“ vydechne.
„Dodávají sílu. Chrání proti zlému čarování a vyhánějí temné bytosti.“ Radka se zajíkne. „Páni.“
Bořek rázem ožije. Stáhne si rukáv přes dlaň a už odřezává tuhé stonky.
„Ber jen ty se zralou hlavičkou,“ radí sestra vzrušeným šeptem.
„Co chcete dělat?“ nechápe Jirka.
Bořek bojovně třímá v jedné ruce stříbrný nůž, v druhé trs bodlákových květů. Energicky přebírá velení.
„Ty nemůžeš chodit, tak zůstaneš tady. Až dám znamení, rozsvítíš. Radko, jsi připravená? Na ni!“
Liščata se vyřítí z kruhu.

Hned za svítání vpluje do kanceláře vysoká a tučná postava velitele Kadrnožky v nažehleném černém hábitu s bělostnou náprsenkou, dlouhý plášť se skládá jako křídla. Dobře naložen, k práci připraven.
Strážník ve vzorném pozoru předá hlášení, poté na velitelův pokyn předvede zadrženého delikventa.
Kadrnožka vykulí oči. Vzápětí si ve skvělé náladě nakroutí knír. Už dlouho pase po příležitosti oplatit drzému liškomágovi jeho arogantní chování tenkrát, když u Kadrnožky doma odstiňoval silový vír.
Nejdřív ho nechá trochu změknout v cele. Samozřejmě v té hluboké bez oken, má už svoje zkušenosti. Pak mu pěkně sečte všechny hříchy.
Dnes bude vskutku úspěšný den.

Kordula čeká. Číhá. Ani se nepohne, splývá s tmavým kmenem buku. Stříbřitý srp výhružně zrcadlí měsíc na nebi.
Děti se krčí v těsném klubku. Třesou se strachy i vlhce pronikajícím chladem. Přesezené nohy brní, zraněné chodidlo bolí. Únavou se klíží oči, avšak na odpočinek ani pomyšlení, v žaludku kručí, ale sevřené hrdlo nepropustí ani drobeček ze zbytku rozlámaného chleba. Vteřiny se vlečou jak dlouhé minuty, minuty se zdají hodinami. Do úsvitu nekonečně daleko – a co bude pak?
Radka si otírá nos. Jirka šeptem lamentuje, proč nezůstal doma. Byl to Bořkův nápad!
Bořek se zoufale rozhlíží po jiskřičce naděje. Nikde nic.

Dmýškovy pokyny byly samozřejmě velice jasné: Nechodit do prádelny sám. Čekat.
Pro Evžena něco nepředstavitelně nesnesitelného teď, když má konečně vodítko.
Na rozhraní noci a dne lehce smaže policejní pečeť.
Poklekne ve spirále prachu, prstem kreslí čáry. Rozškrábne čerstvě zaschlé zranění na hřbetu ruky, přitiskne krvavou ranku k zemi.
Pocítí touhu rychle přerůstající v bezbřehou žádostivost, strašně, šíleně chce, musí něco mít, hned, okamžitě, nevydrží, zalyká se bezmocným vztekem, nepříčetně zuří, někdo mu brání, Evžen kouše, drápe, zničí celý svět, musí to mít, hoří…
Vtom ho hrubý chvat vytrhne z transu.
Evžen se vzpamatuje.
Stojí nad ním strážník: „Tak půjdeme.“

[Zvuky nočního lesa, namáhavé oddychování, praskání větviček]
Jirka: (kvílí) Kordula! Nemáme šanci. Prokouše mlhu a useká nám nohy!
Bořek: (funí). Neřvi! Udělal bych ochrannej kruh, ale potřeboval bych slídu, u Želmíra.
Jirka: (šeptá) Já ho umím se stříbrem. Jenže to taky nemáme.
Radka: Máme! Stříbrnej nůž! Dělej!
Jirka: Tý jo, dej to sem.
[Tiché cinkání, tajuplná hudba. V pozadí sýček]
Jirka: (šeptá) Polezte. (naříkavě) Jauvajs.
Radka: Kde mám kapesník? Ukaž tu nohu, zavážu ti to.
Bořek: (velmi tiše) Mlha už se zvedá, zas je černo. Číhá ve tmě. Čeká. Třeba bude čekat do rána.
Radka: (ještě tišeji) Třeba neodejde nikdy.