Budeč: Liškomág Evžen

Cosi se na něho nehlučně vrhlo, hryže to a drápe. Marně se brání, ruce projíždějí nehmatnou tmou. Bezmocně se svíjí do klubíčka v kluzké kaluži. Řve bolestí a nechápavou hrůzou.
Maňas vyleze z pelechu, ňákej záchvat, myslí si, chce kamaráda pohmatu zklidnit. Vtom na vlastním předloktí zblízka rozezná pravidelný oblouček hlubokých vrypů, pálí jako ďas, už teče červená.
Vašek se probere poslední. Rozsvítí baterku.
S čím se to rvou, nic tam není!
Rozmáchne se spacákem, tu máš, neviditelná bestie!
„Ven, pryč!“ Vykope chlapy na ulici. Ze Zdendy krev jen crčí, Maňas v šoku.
Vašek zoufale mává na projíždějící auto: „Pomoc!“

Hodinářův Jirka pozvedne svou očarovanou lucernu: „Aby bylo jasno, vůdce výpravy jsem já. Jsem nejstarší a nejlíp prokouknu tmu.“
„Jenže já,“ opáčí Bořek naježeně, „jsem tady na rozdíl od tebe už jednou byl. S tátou pro dřevo na hůlky.“ Tehdy ho Evžen bezpečně provedl tajnými liščími cestičkami. „Liškomágovi v černém lese nic nehrozí, stačí vědět, kudy jít,“ opakuje otcova slova.
Radka mlčí, dokud ji role mladší sestry neomrzí.
„Jirka není liška a ty si cestu beztak nepamatuješ. Tamhle někde šumí voda. Vezmeme to podle potoka, ať nezabloudíme. Potom se uvidí.“
První sebejistě vyrazí naznačeným směrem.
Klukům nezbývá než ji následovat.

Natřikrát zamčený les, aby sem nikdo nevlez.
Třikrát smočit prsty v kaluži ze srnčí stopy.
Třikrát se otočit pod lískou.
Třikrát zaťukat na bezový kořen.
A už jsou tu všichni tři, vážní a obezřetní a zároveň dychtiví poznat taje začarovaného lesa. Natrhat ty nejsladší jahody. Najít devatero divotvorných bylin a sedmero zázračných hub. Nakouknout do měsícem postříbřené studánky a spatřit vlastní budoucnost. Přeskočit bludný kořen. Dotknout se rozpraskaného kmene tisíciletého mluvícího dubu. Možná i tajně pozorovat víly, z bezpečné dálky rozeznat ohnivý tanec fajermonů. Hrdinsky snést vytí hejkala a poprosit skřítka o šálivý zlaťák.
Temný les tiše šumí. Láká. Varuje.

Paprsky z pouliční lampy se s námahou prodírají skrz kalné luxfery. Špinavě oranžová se pravidelně mění na červené a zelené cákance semaforu. Tři minuty po půlnoci souvislý hukot ulice přešel v občasné svištění pneumatik.
Tři ležící postavy v černém koutě prozrazuje jen disharmonický bezútěšný koncert trojího chrápání.
Vtom se jeden chrčivý vzdech zlomí v půli. Zdenda se zachruje, zaheká a vyhrabe se zpod deky. Příroda velí. Šouravě tápe místností, až na chodbě škrtne sirkou. Pořád rovně a dostane se k vylomeným dveřím na zadní zarostlý dvůr.
Po třech krocích sirka zhasne. Zdenda zkusí další tři kroky poslepu. Zakřičí jen jednou.

Strhla som sa. Spoza stromov sa náhle vynoril ryšavý muž zahalený do staromódneho plášťa. Čo ak počul moju... ehm... konverzáciu s balvanom?
Zadívala som sa do zošita, ale muž mi nevenoval pozornosť. Prišiel priamo k balvanu a položil naň ruky. Vtedy som si všimla, že mu jeden prst chýba.
„Pochází zdaleka,” povedal po chvíli. „Z malého ostrůvku v Baltském moři. Urazil dlouhou cestu v sevření ledu... pomalou a vleklou, dokonce i na takový balvan...”
Otočil sa a mrkol na mňa. „Ale raději to nikomu neříkejte. Stejně by vám nevěřili.”
A zmizol v lese skôr, než som sa zmohla na odpoveď.

Lahodná chuť. Trnoucí zuby. Čarovná ledová voda v kolébce z dětských dlaní. Přebytečné krůpěje se marnotratně rozstříknou po zelených listech. Krvavě zrudnou. To nic, jen poslední červánky.
Tři páry hbitých nohou, stébla trávy se ohýbají pod lehkými kroky. Tudy vede stezka.
Výbuch smíchu probudí prvního nočního ptáka. Sýček mžourá ještě poloslepýma očima. Nevidí, ale ví.
Ruka pohladí kůru vonící pryskyřicí. Borovice vpije otisk prstů.
Měkké podrážky hledají oporu, pár kamenů se skutálí ze svahu. Hranaté milníky v temně zeleném příšeří. Tudy prošli.
Děti se prosmeknou úzkou průrvou do černého lesa. Zakázané území. Nikdo netuší, kam se vydali.
Omyl.
Někdo ví.

Uštípnout visací zámek z chatrných dveří byla hračka. Teď byla celá bývalá prádelna jejich.
Obhlédli trubky zježené spečeným rezem, černé čmáranice na špinavé omítce. Tlustá vrstva prachu proměnila popraskané dlaždice v měkký koberec. Našli dokonce obrovskou zapomenutou pračku. Třeba z ní ještě půjde vymontovat nějaká součástka, co se dá střelit.
Odkopali nejhorší svinstvo do jednoho kouta a v druhém nastlali roztažené kartóny. Vašek si velkopansky rozložil svůj pečlivě opatrovaný spacák, památku na lepší časy.
Sesedli se kolem vařiče na tuhý líh, který Maňas včera čórnul. Když v ešusu zabublala hrachovka z pytlíku a Zdenda poslal kolovat flašku, nechybělo jim nic.