Budeč: Liškomág Evžen

Jirka zavřískne, chodidlo pálí, nemůže se postavit.
Kamarádi ho popadnou v podpaždí a z posledních sil vlečou nahoru.
Baba jim supí v patách.
Radka si shrne šátek na zpoceném krku. Hlavou bleskne nápad.
Šáteček. Dárek od mámy. Památka na nástup do prvního ročníku v Budči. Její zamilovaný, šedomodrý s drobnými bílými kvítky, z nejlepšího hedvábí. V horku chladil, v zimě hřál a prý má i schopnost chránit v nouzi nejvyšší.
Není čas váhat.
Radka jemnou látku s lítostí strhne. Upustí šátek za sebe.
Vyvalí se mlha hustá jako mléko, neproniknutelná běloba pohltí řídkou tmu, zastře babici zrak.
Děti prchají dál.

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Evžen si promne rozpálené dlaně: „Nemůžu najít žádné vodítko, je tady toho moc. Musím si počkat přímo na ducha, snad potom dokážu zjistit, čeho se chytit.“
Dmýšek už kreslí ochranný kruh. „Nedovolím vám nic riskovat. Postavte se sem.“
Evžen pochybovačně pokrčí rameny, ale poslechne. Zhasnou sféru a čekají.
Nic se neděje.
Evžen ztratí trpělivost a navzdory Dmýškovu varovnému výkřiku vystoupí z kruhu.
Útok přijde okamžitě.
Ne že by si Evžen nějak liboval v bolesti, ale naučil se ji snášet jako nezbytnou součást své práce. Zuřivé kousance zraňující do krve však vydrží jen pár vteřin. Pak usoudí, že kdo uteče, vyhraje.

Dají se na útěk. Prchají vzhůru do stráně, jediná možnost. Přeskakují kořeny, proplétají se mlázím, zachytávají se drsných kmenů, aby získali oporu. Lapají po dechu, srdce buší až v krku, tepny ve spáncích div neprasknou, ale hrůza dává nohám křídla, strach napomáhá obratnosti, děsem rozšířené oči včas varují před překážkami. Rychle, rychle! Přidejte, leťte!
Ještě kousek a budou nahoře, tam se ztratí v houštině.
Vzadu hrozivé funění, hněvivé brblání. Těžké tlápy dusají po jehličí, pravidelně, neúprosně, temný zvuk kroků překrývá dokonce i šumění stromů, rozechvívá zemi.
Jirka se na okamžik ohlédne. Vykřikne zděšením.
Babizna je stěží krok pozadu. Rozmachuje se.

Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.

Bořek uzavírá řadu.
Přestává ho zajímat, jaké nové podivnosti se jim postaví do cesty. Stále častěji se ohlíží. Jeho neklid roste.
Drkne do Radky: „Slyším kroky. Někdo jde za námi.“
Dívka okamžitě strne.
„Asi divočák,“ zasměje se Jirka.
Bořek nervózně zasyčí, děti ztichnou. Zaposlouchají se.
Pomalé pravidelné praskání větviček pod těžkou nohou, šustění rozhrnovaného listí, namáhavý dech.
Bořek zakryje Radku zády. Rychle se rozhlíží po vhodném úkrytu.
Má strach.
Ze tmy se vyšine tlustá babka zachumlaná v šátku, kolébá se stále blíž.
Bořek se uvolní. Nějaká kořenářka.
„Dobrý večer.“
Vtom měsíc ukáže šedý krutě hrozivý obličej.
Zablýskne se ostrý srp.

Dmýšek zruší policejní bariéru.
Evžen omrkne jeho čáry. Bez poznámky si je uloží do paměti.
Sféra odhalí ponurou scénu opuštěnosti a zmaru. Zbytky nedávného táboření se mísí se starými odpadky, prach zahnědlý kapkami krve se usadil do výstražné spirály.
„Nesu za vás odpovědnost,“ poučuje Dmýšek vážně. „Budete se proto řídit mými pokyny, nikdy nevstoupíte bez mé přítomnosti. Pokud dám rozkaz, abyste se stáhl do bezpečí, bezpodmínečně poslechnete.“
Evžen ho příliš nevnímá. Hladí omítku, nasává atmosféru. Cítí smutek a strach. Čerstvé emoce.
„Rozuměl jste?“ naléhá Dmýšek.
„Přestaňte mě komandovat jak malého kluka,“ odtuší Evžen roztržitě.
Musí prozkoumat podlahu v místě útoku.

Bronzové ornamenty na starožitné pokladně se v záři petrolejky lesknou stejně jako zvědavé oči Evžena Vulpese.
„Strašidelný dům v Praze, o kterém vůbec nevím? Agresivní kousavý duch... Není to jen poltergeist?“
Dmýšek dobře zná Evženovu neochotu spolupracovat s policií. Připravil se na složité vyjednávání. Liškomága však neobvyklý úkol velmi zaujal. Souhlasí bez váhání.
„Dům je starý asi sto let, už dlouho prázdný? Může to souviset?“ uvažuje Evžen.
„Nevíme. Odjakživa to bývala prádelna. Ti bezdomovci jsou možná první, kdo tam nocoval.“
„Žádné stopy nedávného čarování?“
„Vůbec žádné stopy magie. Ty bych našel. Stopy strázně nikdo nezkoumal.“
„Tak na co čekáme? Jdeme.“

Dva muži. Dýmající cigarety. Houstnoucí napětí.
Dmýšek zuří: „Heslo dne: Zapečetit, utajit, zatlouct! Tady přišli k vážné úhoně lidi, slyšíte? Lidi! Ne položky z protokolu!“
Šimon dohlíží na uzavření bariéry.„Žádná magie, žádný zločin. Je to duch. Co už s tím.“
„Vím. Nejsou lidi. Zase fráze! Až někoho zabije...“
„Posílíme hlídky.“
Dmýšek sám nechápe, co se ho tolik dotklo. Osud zbědovaných bezdomovců? Naléhavý pocit křivdy? Lhostejnost kolegů?
„Usmířím ho. Najmu externistu.“
Odhodlaně mávne směrem k západu.
„U sester! Vy myslíte toho...“ Šimon se vyjeveně zakucká. „Ale na vaše triko. Šéf by mě zabil.“
Nenápadně Dmýškovi předá znak k otevření bariéry.

Cesta na druhém břehu vypadá schůdnější. Přelezou po kluzkých kamenech, přebrodí hlubší tůňku. Voda studí.
Jdou husím pochodem. Zlehka našlapují, rozhrnují kapradí, se zatajeným dechem pozorují tančící stíny. Radka plnými doušky nasává vůně nočního lesa. Jaké blaho!
Do lucerny prudce narazí smrtihlav velký jak dětská dlaň. Vyděšeně vyjeknou. Jirka radši schová lampičku pod bundu. Kdo ví, co by ještě přilákal.
Ze stříbřitého oparu se noří tlusté kmeny jak znetvoření skřeti. Tam! Světlušky nebo bludičky? Tichý šelest sovích křídel nad hlavou. Zamručení v neproniknutelném houští.
Poslední Bořek má dojem, že slyší cizí kroky. Něco probudili? Někdo je sleduje?
Nic však nevidí.