Písničky

Nejsem miláček
natočím ti demáček
kousek nazpívám
a zbytek jenom povídám:
O tom, jak se ledy lámou
Vlastně nevím vůbec nic
Tak si půjčím něčí známou větu
Snad ji aspoň nepopletu.
Pak si vlezu zpátky
Do tmy pod peřinu
Na nesnázích rozhovoru
Nemám žádnou vinu
Nejsem žádná květinka
Neznám slova hladká
Jako správný asociál
Radši zavřu vrátka.
Je to úleva, když bez všech plánů
Můžu všechno plácnout hned
Občas jsem jako slon v porcelánu
Už se leckdo ve mně splet.
Nejsem žádná květinka
Žádná taktní hrdinka
Nejsem ani miláček
A beze všech vytáček
Přiznám své pochyby
Pro jistotu, co kdyby…

Byla to velká sláva. Na lesním chodníčku se procházel Šmudla se svou nevěstou, fotoaparáty cvakaly, dárky se předávaly. Když tu najednou se z okolí vyřítila skupina medvědů. Vyděšení trpaslíci se rozutekli a zanechali všechno tak, jak to leželo. Nadšení medvědi posbírali dnešní lup a vyrazili do města nakupovat. Jenomže zapomněli, že kolem toho velkého dubu by procházet neměli. Skupina číhajících loupežníků je oškubala zcela o všechno, měli štěstí, že zachránili aspoň svoje kožichy. Na zloduchy ale čekal ten nejdůležitější úkol. Dostat kořist do doupěte. A to byla nebezpečná cesta.
Ráno našel hajný povoz u bažiny a kolem pouze ohlodané kosti...

V Montgomery bijí slony,
vždy když přiletěly zvony.
Hody, hody, chobot plácá,
slonice se jen vykrůcá,
a když dynovačka skončí,
slonice se s vejcem loučí,
slon ho hrdě ukazuje,
jak ho získal vypravuje
Celý den ho hrdě nosí
Tohle velké vejce pštrosí.
Když je večer v Montgomery,
sní slon tohle vejce skvělý.
Letos je však přestupní rok,
takže slone, nemáš nárok!
Letos by to byla mýlka,
všeobecně trapná chvilka,
Navíc v Americe není
povoleno harašení,
totéž platí pro násilí
na zvířatech
takže slone, v tuto chvíli
máš pech.
Nemoha dbát na tradice,
takhle se přežral svojí píce,
v Montgomery slon.

„Zase verbují,“ řekla Markéta, „pruská armáda táhne do Čech. Jak tě znám, Janku, zase neodoláš válečné vřavě.“
„Jsem žoldák, moje milá. Neumím nic jiného než se ohánět mečem a zabíjet. Vzpomeň si, kde jsme se my dva poznali. Na bojišti. Já žoldák, ty markytánka. A můj žold nám vydělal i na chalupu. Tak nevyčítej.“
„Nevyčítám. Jsem ráda, že se vždycky vrátíš živý. Jak to vůbec dokážeš?“
„To je kouzlo té tarokové třináctky, kterou mám pořád u sebe. Dvanáct životů je v ní zakleto, potřinácté se nad tebou už jenom rozezní zvony. Ale neboj, ještě jich zbylo dost pro tuhle válku.“

"Myslím, že tma je černočerná," řekl Krtek. "Černočerná a sametová jako krtčí kabátek. Jsou v ní stuleny mravenčí kukly a ponravy a žížaly. Někdy jdu tou sametovou tmou a cítím jejich vůni. Je to velmi útěšné."
"To je velice zajímavé," řekl Ježek. "Ta moje tma je úplně tmavomodrá, jako inkoustové moře. Všechno v ní plave a všechno se v ní ztrácí. Jsem jen já a nejasné obrysy věcí okolo mne. A moje sny, barevné, duhové sny a vzpomínky. Jen já a moje sny."
"Sny, to zní lákavě," zamyslel se Krtek. "Ale přesto si myslím, že černočerná tma je mi milejší."

“Ták, holky moje zelený, už jsem tady!” spustil jsem hned ve dveřích skleníku. “Která z vás má hlad? Která si dá jatýrka? Nebo kostičku?” Vybaloval jsem nákup od řezníka a halekal u toho víc než tureckej prodavač na bazaru.
´Holky´ nadšeně ševelily listama a já obratně porcoval maso a spravedlivě ho dělil mezi nedočkavý blizny.
“Hotovo,” utřel jsem si ruce do kusu papíru, “tohle bylo poslední krmení. Teď je potřeba, abyste pořádně vyhládly.”
Vytáhl jsem seznam zákazníků a ještě jednou ho překontroloval. Začátkem března jsem vždycky zavalenej objednávkama. To byste nevěřili, kolik chlapů touží, aby šlo jejich manželství do kytek.