Téma č. 00 pro 27. 3. 2016: Až přiletí zvony

Na zelené louce,
Pod blankytnou oblohou,
Hledá jasné slunce,
Zraje s jasnou dohodou,

Budou vonět květy Hořce,
Vlát jak vlasy ve větru,
Myšlenky, jež nemaj konce,
Blín se chystá do květu.

Jak Osika, stvol se třese,
Před pohromou čeká!
Slyšet lomoz, v kopcích, v lese,
Strom, co strom v větru heká!

Ne, pohroma se blíží,
Přilétne zas, bučící,
Trávě čas se zvolna klíží,
Neunikne nic - ani květy pučící.

Hanebný, zas přijde konec,
A Sodoma se opakuje,
Umíráček nese zvonec,
Pustina vše opanuje!

Dokážeš cos zvrátit k dobru?
Ty – nelítostný osude!
Životu, jak s vodou vědru,
Ano?! Nu, tak mléko nebude…

„To jsou zajímaví lidé,“ řekla žena.
Muž sedící naproti něco zamumlal a dál studoval jídelní lístek.
„Opravdu, tak pěkný pár se vidí málokdy,“ pokračovala žena. Hleděla někam za mužova záda a upíjela víno ze sklenice.
„Ráda bych se s nimi seznámila.“
Muž se zarazil a překvapeně vzhlédl. Otočil se a pohlédl směrem, kam se žena tak zaujatě dívala.
Srdce se mu zastavilo.
Uviděl mladíka a dívku. Jakoby se vznášeli ve vzduchu. Poznal je. Vzpomněl si na slova, která mu ti dva kdysi řekli: „Až bude odbíjet dvanáct, přijdeme si pro tebe.“
Opravdu se vznášeli. Svět virtuální reality se začal hroutit.

Rzzzt!
Zadrčení zvonku sekretářku překvapilo. Bylo už pozdě a nikdo ohlášený nebyl. Přesto vyrazila vstříc nečekané návštěvě. Už cestou ke vstupu do školy si všimla, že venku postává banda malých dětí. Dveře jim otevřela trochu zvědavě.

V té chvíli jeden klučina vykřikl: „Něco pro vás máme!“ a děti se s nadšeným očekáváním rozestoupily. Za nimi stál čtvrtmetrový zvon.

Nechápavý sekretářčin výraz děti trochu zmátl. Také se přestaly tvářit patřičně pyšně. Jejich vůdce se ale honem dal do vysvětlování: „Brácha totiž povídal, že se vám rozbilo zvonění a učitelé občas přetahujou hodiny, tak 'sme vám sehnali novej zvon! Že je skvělej?“

Důstojníci jsou ve městě! Potenciální manželé! Srdce paní Bennetové plesalo radostí.
Mary to ale ani v nejmenším nezajímalo.
Paní Bennetová byla na zhroucení. Už i Kitty byla dávno z domu a Mary pořád jen seděla zahloubaná ve svých knížkách. Pan Bennet jí nebyl žádnou oporou, očividně ho naprosto vůbec nezajímalo, že je potřeba zajistit i jejich poslední dceru!
Nemůže přece žít jen tou svou filozofií a náboženstvím, vzdychala si starostlivá matka na pokraji nervového záchvatu.
Ale pak ji to napadlo a už slyšela vyzvánět svatební zvony, byly tak blízko!
Pošle ji na návštěvu do Hunsfordu. Pan Collins má přece bratrance!

Tahle hádka byla drsná, to vám teda povím,
mrštil po ní zčistajasna zvonem záchodovým.
Pak jí ještě nafackoval a vykrákal za vlasy,
hrdinka ho žalovala, zavřeli ho do basy.
Jenže v dílu tři sta třináct pustili ho z lochu,
dokonce mu na Pankráci postavili sochu.
Kdo by řek, že po tom všem si toho grázla vezme?!
Tam je pořád na co koukat, jenom jim to jezme.
Vážně? Jéje! Kam to spěje?!, mudrují dál babice,
až mám pocit, že mi z toho brzy praskne palice.
Na co živit žurnalisty?! Máš-li trošku kliku,
stačí zajít do Kauflandu a stát v správném šiku.

Jedeme tmou
skrz prostor a čas
Ty na kolenou
ptáš se kdo z vás

přežije den
krev Kryšpínu dá
Šest staletí – sen
Odpověď znám

Ze tří jsou dvě
Staletí letí
Já Ty Francie
Naděje spí

V nejistotách
Tví vojáci bdí
Tma ukrývá strach
Nepočetní

Prosíš ať též
nepočítají
Luky jim napneš
Odolají

Slyším Tvou řeč
a srdce jak zvon
jako štít a meč
Zní jako hrom

Blíží se cíl
V myšlenkách s Tebou
s Tvou rukavicí
Samosebou

Za moře zní
dvou chorálů hlas
O Tvém vítězství
přináším vzkaz

Já bil se tam
u Azincourtu
Všem trubadůrům:
já byl jsem tam

Den za dnem.
Večer za večerem.
Noc po noci.

Škrábe olůvko po zažloutlém papíru.
Nůž v kousku lipového dřeva.
Špachtle v rozehřátém vosku.

"A co z toho?" ptá se čísi hlas.

Mince se kutálí.
Měděné uhlířům, kopáčům a dřevorubcům.
Stříbrné voskařům.
Zlaté huti.

Dlouhý výdech.
Když na dílo poprvé dopadnou sluneční paprsky.
Cákance bláta.
Oheň.

"Kam ten spěch?" ptá se zas čísi hlas.

Už nikam.
Oheň vypálil bláto.
Vyhnal voskovou duši.
Zaplnil nitro žhnoucím kovem.

Vydrží?
Spadla spečená krusta.
Špínu vycídil písek.
Malé kladívko probudilo hlas.

"Poletím," řekl ten hlas.

Z jámy.
Na náves.
Na vrchol věže.

A do Říma.

Až na ten podivný zvuk bylo vše v pořádku. Skřetové útočili, lidé, elfové a trpaslíci se semkli k obraně...
"Orli!" vzkřikl Bilbo podle scénáře, "přilétají or..."
Nedořekl, protože ho doslova zasedlo cosi obrovského, kovového a díkybohu dutého.
Nastalo naprosté ticho. Legolasův digitální šíp zamrzl v letu. Gandalf němě zíral.
"Jsme tu správně?" zazvonila Maruška Týnská.
"Bohajeho, Maruš," vyvrátil Zikmund srdce vsloup, "rozhlídni se, připadá ti tohle jako Řím?"
"Ten pták nám normálně kecal!" rozohnil se starobylý zvon v předních řadách.

O pár mil dál proletěl Gwaihir s armádou orlů dírou v časoprostoru. Nazítří byli spatřeni, jak se opalují na Seychelách.

„Proč tady píšou takový nesmysly, že přiletí zvony, Kájo? Ty přece nelítaj, ty zvoní. Třeba na stromečku, když jsou Vánoce. Lítám já. Ale ne jako zvon, ale jako torpédo, jak říká panička.“
Olízla jsem si tlapku, nechtěla jsem před tím vyžletem, co mě ve svých sedmi měsících už stačilo přerůst, vypadat jako pitomá.
„Tomu ještě nemůžeš rozumět, ty trumbero,“ tvářila jsem se, že vím, o čem mluvím, a zoufale lovila z paměti jakoukoli informaci o létajících zvonech. Nic…
Konečně mě cosi osvítilo. Asi myšlenka.
„Ty přiletí až v létě. Na louku za domem. Jsou krásně modré a zvoní a… voní.“

Hagrid vtrhnul do kabinetu kolegyně Hermiony Weasleyové jako velká voda. „Hermiono, nemáš tady ňákou pořádnou mapu? Takovou, co sou na ní Krásnohůlky jak bydlí Olympa, a pak eště další země za tou její Francijí?“
„Mám tady mapu Evropy, samozřejmě, ale na co ji potřebuješ?“
„Noo tadydle pro tohodle mrňouska. Dyž sem ho celýho uslintanýho vyndal Tesákovi z tlamy, povídal něco vo tom, že mu jeho velcí kámoši uletěli, a von se pak dočista ztratil.“ Hagrid opatrně postavil na psací stůl malinký stříbrný zvoneček, spíše rolničku. „A teď by, chudinka, potřeboval zvědět, jak se za nima dostane do tohodle… ee… Říma.“

Už to byl rok, co Hora pracoval pro Bídáka. Myslel si, že už zažil vše. A stejně ho pokaždé něčím překvapili.

Naposledy to bylo staré hospodské rčení. První sud se naráží až když slyšíš zvony lítat. Vrtalo mu to hlavou už několik dní.

"Tak co? Už tvůj geniální mozek přišel na to o jakých zvonech je řeč?" zasmál se Bídák. "Jestli ne, tak se na chvíli zastav a poslouchej."

Oba se zastavili uprostřed lokálu a čekali. Najednou se ozval zvuk připomínající peklo. Vyděšené krávy utíkaly před známým nepřítelem. Byly tři odpoledne, kravské zvony ohlašovali konec ranní směny. Čas narazit sudy.

Je Bílá sobota. Náhle slyším šum křídel. Zvednu hlavu k obloze a vidím, jak přilétají zvony z Říma. Kdyby neodletěly, vesnici by postihlo neštěstí a papež by jim nepožehnal za věrné služby církvi.

Rychle běžím do světnice zadělat těsto. Mouka. Sůl. Vejce. Voda. Dělám ho řídké. Zvony začínají bít. Naposledy míchnu vařečkou.

Popadnu mísu a utíkám do ovocného sadu za chalupou. Zvedám ji a liju těsto na koruny stromků.

Když skončím, zvony ještě bijí. Bim. Bam. "Stihla jsem to," oddychnu si. Loni jsem byla příliš pomalá, takže nám všechny stromy umřely. Blesky. Škůdci. Letos ale budou zdravé, silné a plodné...

Celé týdny se Adolfe probíral zaprášenými protokoly z archivů, luštil klikyháky vojenských lékařů, zaznamenával údaje do tabulek. Pro někoho úřednická nuda, pro něj práce vzrušující, doslova detektivní. Konečně má před sebou výsledek své námahy, sto tisíc francouzských branců sešikovaných na papíře do grafu podle velikosti. Podle teoretických výpočtů by křivka grafu měla kopírovat ladný tvar zvonu, ve skutečnosti je zdeformovaná. V levé části ji narušuje úzký vysoký zub těsně pod hraniční výškou. Neobvykle mnoho mládenců má štěstí, o jediný palec, o dva nesplňují limit pro odvedence.
Adolfe ví, že to není štěstí, ale podvod. Matematika je neúprosná.
Spokojeně se usměje.

Dong. Hlava mi vybuchla bolestným tónem. Dong. Mozek se roztříštil na ostré kousíčky. Dong. Pryč bylo poletování vesmírnými dálavami. Dong. Do nicoty se vytratily vědomosti, jež jsem v nich nabyl.
Pootevřel jsem oči. Přez rozpraskané rty se mi vydralo chrčivé zaúpění. Někdo mnou smýkal po podlaze. Dong. Špatně. Táhl mě po schodech. Dong. S další stupněm jsem upadl zpět do bezvědomí.
Probudil jsem se zakutý v řetězech a hlavou mi vířily snad všechny zvony světa. Propadl jsem v šílený smích. Ve spáncích mi tepala nepředstavitelná bolest, ale smál jsem se dál. Bolest byla totiž tak rozdílná od pošklebování chrličů. Očistná.

Byla to jen služební cesta, rok co rok stejná trasa a stejní kolegové.
„Aspoň mi to v kanclu pořádně vygruntujou,“ prohlásil jeden z nich.
Rozhovory také o tomtéž. O ničem.

A pak se na pátečním semináři objevila ona. Lépe řečeno ONA.
Zlatě zářící vlasy, melodický hlas a – kove mého kovu – tak krásný smích!

Nikdo se nemohl divit, že se zamiloval. Rozezněla ho nepoznanými emocemi a nad ránem zmizela. Z hotelového pokoje si odnesla jeho peněženku a nevědomky i jeho srdce.

Vrátil se domů s ostatními. Byl zamlklý, ale příčinu si uvědomili, až když ho našli němě se houpat na trámu.