Silmarillion

‚Zemřel majitel Cestovní kanceláře West. Včera večer byl nalezen ve svém bytě. Policie pátrá po pachateli.‘
‚Finwë spáchal sebevraždu. Přešetření znalcem prokázalo, že nešlo o vraždu.‘
‚Fëanorovo šperkarství utrpělo značnou finanční ztrátu. Vzácné investiční diamanty zmizely.‘
‚Požár v loděnici. Lodě patřící Finwëho synům Fingolfinovi a Fëanorovi shořely. Případ se prošetřuje.‘
„Ode dneška se nebudete stýkat se strýcem Fingolfinem a jeho potomky,“ oznámil Fëanor svým synům a upřel pohled na Maitima.
„Týká se to těch zpráv?“ ozval se Maglor zpoza novin.
„Ne. Náhodou se to sešlo,“ odsekl Fëanor.
„Ale kanystr benzínu nezapaluje les,“ prohodil Maglor. Na tvář mu přistála otcova ruka.

Zelená pláň se chvěla pochodem vojsk. Noldorské praporce zavlály v severním větru. Fingon a Maedhros se uprostřed vřavy střetli očima.
Skřetí šíp zalechtal Fingona na tváři černými letkami. Minul ho jen o vlas.
Maedhros se sehnul ke třmenu. Kopí vržené nepřítelem prosvištělo nad jeho zády.
Fingon klopýtl a upadl na štít. Velký skřet promáchl naprázdno.
Pak bylo po všem. Zrychlený dech a stále ještě rozpačitý pocit vítězství.
Fingon se propletl mezi muži, našel Maedhrose a pevně ho objal.
„Jsi raněn!“ vydechl zděšeně.
Cíp Maitimovy suknice těžknul, jak prosakoval krví.
„No co,“ odplivl si Maedhros. „Když se kácí les, létají třísky.“

Na náhody jsem nikdy nevěřil. Pociťoval jsem dotek osudu, ať už jsem učinil cokoliv. Cítil jsem se jako suchý list zmítaný větrem nevyhnutelnosti. Vždy jsem to tak vnímal a nikdy se nesnažil vzdorovat.
„Taková milá náhoda,“ řekla dívka u stánku s kávou. „Taky pijete černou?“
„Nemáte náhodou sirky?“ zeptal se starší muž s dýmkou.
„To je mi ale náhoda!“ zdravil mě s úsměvem chlapík se psem.
Lidé na náhody věřili. Každá z nich ve mně klíčila a rostla v něco většího. Sevřela mě úzkost. Co když se semenáčky náhod ujmou a vyrostou v les? A já po letech získám přátele?

První z těch vzpomínek patřila otci. Velké teplé dlaně, ze kterých sálala péče a láska. Uchopil je svými dětskými prsty a ucítil chladivý kov prstenů.
„Hádej, kdo je?“ řekl vlídně Fingolfin.
„Tatínek!“ zasmál se Findekáno a věnoval otci úsměv.
Další z nich vlastnil Maitimo. Měl hebké milující ruce, které něžně hladí.
„Hádej, kdo je?“ ptal se.
Findekáno vpletl jeho prsty do svých a odpověděl polibkem. To bylo v blaženém valinorském jitru.
„Hádej, kdo je?“ vyhrkl nedočkavě Fingon.
„Nejsme na tohle už trošku staří?“ zavrčel Maedhros a strhl si milencovy dlaně z očí.
Fingon vzdychl. Kolik bolesti musí prožívat jednoruký muž?

Amras seděl na zemi opřený zády o postel a listoval časopisem.
„Hele, hledají modely,“ řekl a poklepal na stránku.
Amras sevřel cigaretu mezi rty a natáhl se pro časopis.
„Jo, ale do dvaceti šesti let,“ upozornil bratra.
„Tss. Kdo by nám hádal víc než dvacet?“
„A otec by nás zabil,“ argumentoval dál Amrod.
„Ále fotr na to nepřijde a kdyby, tak je to práce. Ty řeči o flákačích už mě serou,“ řekl a pohodil rusými vlasy.
„Nepřijde? Jako nepřišel na ten koks?“ zeptal se pochybovačně Amrod.
„Ty seš vždycky ze všeho posranej,“ odvětil Amras. Vzal Amrodovi cígo a potáhl si.

Moře zpívalo tiše. Smrákalo se; písek však stále ještě pálil do chodidel. Neónové nápisy se chvěly v horkém letním vzduchu, mezi stromy probleskovaly světlomety aut. Šel jsem pomalu a boty nesl v ruce.
U dětského hřiště jsem zastavil. Bylo prázdné, branka byla napůl otevřená. Vládlo tu zvláštní ticho.
„Pojď se zhoupnout!“
Otočil jsem se za hlasem a spatřil mladý pár. Hoch lákal svou dívku ke hře.
„Kolik ti je? Pět?“ odbyla ho.
Proklouzl jsem brankou a sedl si na houpacího koně.
„Hyjé, koníku, hyjé,“ zašeptal jsem a zavřel oči.
Tisíciletí mého života mi prolétla pod víčky jako velmi zrychlený film.