Silmarillion

Zotavil jsem se rychle. Byl jsem zesláblý, ale jizvy se dobře hojily a na rtech se usídlil úsměv. Sedával jsem v zahradách a naslouchal zpěvu, nechal se laskat zvukem Ecthelionovy flétny a teplem slunečních paprsků. Vzpomínky bledly; utrpení se vytrácelo a měnilo v kdysi dávno vysněný sen.
Myslel jsem na Idril více než kdy jindy. Těšil jsem se na chvíli, kdy bude po všem a já ji budu smět obejmout. Představy byly tak živé, tak sladké. Cítil jsem její měkké, hebké tělo, její vůni, záplavu zlatých vlasů, které šimrají na tváři.
Po tolika letech jsem opět pocítil cosi jako štěstí.

Naše družina měla rozličné členy. Většina byli prostí vojáci, kteří toho moc nenamluvili a hleděli si jen své práce. Moc jsme se s nimi nevídali, drželi se stranou, protože jsme byli děti. Často se u ohně bavili po svém, ale to už jsme většinou spali. Ale přece jen jsem mezi nimi měl své oblíbence. Prvnímu jsme s bratrem dali přezdívku Nesnažse. Tvrdil, že nic nemá cenu, že stejně všichni umřeme. Byl jediný, na kterém si Maedhros vylíval vztek víc, než na nás dvou. A druhý byl Ukažse. S tím byla legrace. Rád se předváděl a krátil nám tím dlouhou chvíli.

Ambarussar, firmy známé,
sedli na mou pohovku:
„Bratře, skvělý nápad máme,
zahrajem‘ si na schovku.“
„Má to smysl ve třech hráti?
Což tak karet partičku?
Či počkejte, až se vrátí,
čtvero zbylých bratříčků.“
„Výmluvy a blbé kecy,
to si zkoušej na holky,
hrát si s námi můžeš přeci,
tak nedělej okolky.“
Rozběhli se bratři milí
v náruč svému osudu,
hlupáčci však netušili,
že je hledat nebudu.
„Deset, dvacet, ukažte se!“
volám z gauče znuděně,
„Hlavy rusé nesnažte se
ukrýt v poli zeleně!“
Vrátili se plni zloby,
vzhlédl jsem k nim z lavičky,
vlasy rudé trefně zdobí
listí, chvůj a větvičky.

Sny se plní. Většinou ty, u nichž si to nepřejeme.
Když mě vlekli do Angbandu, ještě jsem vnímal čas. Počítal jsem západy slunce, s nimiž se skřeti vydávali na cestu. Dny, v nichž jsem žíznil, mi připadaly nekonečné.
Na podlaze kobky si uvědomuji, že nekonečné nebyly. To pravé nekonečno přišlo teď. Stalo se bolestí a nejistotou, nejistotou a bolestí.
„Nesnaž se mi vzdorovat,“ šeptal Nepřítel. „Nakonec podlehnou všichni.“
Bolesti jsem vzdorovat dokázal. Čemu jsem nakonec podlehl, byla nabídka, slib, že mi dá Idril. A Gondolin. V tom nekonečnu jsem mu věřil.
„Ukaž se,“ usmál se, „královská koruna ti bude slušet.“

Předevčírem, třikrát běda,
navštívil nás král, náš děda.
„Slyšte, slyšte, drazí vnuci,
dospíváte, nejste kluci,
udělám z vás rytíře.
Říkáte si: K nevíře?
Vymyslel jsem program denní,
stanou se z vás muži ctění.“
Včera začal rozvrh hodin,
dneska, vězte, sotva chodim.
Zápas, lov a plavání,
potom básní skládání,
lukostřelba a hra v šach,
taktak stojím na nohách.
Pak mě ženou na koně,
pohřběte mě v záhoně!
I Maedhros sotva leze.
„Brachu, já mám svoje meze,“
zanaříká vyčerpaně,
obličej mu klesá v dlaně.
„Vážně nechci dožít jitra,
co nás, sakra, čeká zítra?“
„Já chci umřít do večera,
program stejný jako včera.“

Zdál se mi příšerný sen. Probudil jsem se zbrocený potem; místností stále dozníval výkřik. Cítil jsem bolest, tak skutečnou, jako by mi bodali pod nehty jehly. Rychle jsem ohmatal ruce, zda na nich nelpí spáleniny. Byly čisté, ale stejně jsem čichal seškvařenou kůži.
Bylo po půlnoci, když jsem se opět přinutil zavřít oči. Pořád tam byly: Dva zářivé klenoty, blyštící se v koruně z černého železa. Po třetím zbyla jen odporná rána, jakoby zjizvená jamka v tváři bezokého. Slyšel jsem ten hlas. Sladký jako med, a přesto tak děsivý.
Strach. Takový strašný strach.
A přece jsem ráno odcestoval do hor.

„Až budu velký, budu králem,“ prohlásil sebejistě Elros. Zatvářil se u toho, jako by ho teď hned měla poslouchat nejmíň polovička světa.
„Ty určitě,“ poznamenal jsem ironicky.
„Dobrá, teď přebíráš velení nad celým táborem,“ vložil se do toho Maedhros.
Elros byl potěšen svou novou rolí a chtěl jít vydat nějaké rozkazy. Jeho pes hned přiběhl k jeho boku. Nadšeně skákal a hodlal jít tam, kam se hne jeho pán.
„Sedni a zůstaň!“ přikázal mu, pes toho však nedbal. „Řekl jsem zůstaň, sakra!"
„Jak chceš vládnout, když nemáš autoritu ani u psa,“ zachechtal se Maedhros. „Vždyť to by byla úplná anarchie.“

Opřel jsem si hlavu. Víčka byla těžká, vlasy se uvolnily z účesu a zakrývaly tvář. Tyhle porady byly příšerně nudné.
Tuor zrovna o čemsi řečnil. Nedokázal jsem ho vnímat a zřejmě jsem nebyl sám. Penlod si kreslil, Galdor a Glorfindel hráli pod stolem kámen, nůžky, papír. Ecthelion si čistil nehty. Salgant pozoroval ptáky za oknem a bylo-li přítomno jeho tělo, mysl se vzdálila neznámo kam.
„Zvážím tvé návrhy,“ vytrhl mě z dřímoty Turgon, „ale uvědom si, že zdejším zřízením jest monarchie.“
„Spíš anarchie,“ zašeptal Rog.
Když se do místnosti vřítil pes a za ním rozesmátý Eärendil, frustrovaně vzdychl.
„Totální anarchie.“

Fëanor tu při víně,
vesel praví k rodině:
„Finwë, král a vládce činný
bude slavit kulatiny.
Co mu dát mě napadlo,
secvičíte divadlo.“
Na syny se otec dívá,
potom na mě hlavou kývá:
„Maglor složí libreto,
dílo mistra bude to.
Ostatní jste šašci velcí,
takže se z vás stanou herci.“
„Na text bych i nápad měl,
vidím tu však zádrhel,“
pravím z klidu vytržen,
„Máme jaksi málo žen.“
„Celegorm je sličný dost,
na sukně má velikost.“
Caranthir se posmívá,
na bratra se zadívá:
„Když ho kopnu do kulí,
zpívat bude fistulí.“
Pak už se to všechno bije,
nu totální anarchie.

Bratr láteřil. Dvojčata stála v pozoru a třásla se jim kolena tak, až jsem se divil, že to dokázala. Pohled měla zarytý do země.
„Maedhrosi, co se stalo, že je třeba tolik křiku?“ ptal jsem se.
„Sežrali mi salám! Tady jsem ho měl,“ ukázal.
„Nesežrali ti ho třeba psi?“ navrhl jsem řešení.
„A to poznám jak? Bojí se mě, aniž by něco provedli.“
„To kluci taky,“ poznamenal jsem suše.
Pak se na mě zadíval a jízlivě položil otázku: „Odky používáš jelení lůj?“
Hrklo ve mně. „Víš. Bylo to jen deset deka, já myslel, že už to nebudeš,“ vytáčel jsem se.