Silmarillion

„Podívej, tady jsou stopy veverky,“ klekl si Maglor na zem a ukazoval malé obtisky. „Vyšplhala na tenhle strom, na zemi jsou rozesety zbytky z šišky.“
„Tady byl divočák,“ rozhrnuje pošlapanou trávu. „A velký, obtisky jsou hluboké.“
Blížili jsme se k táboru a já se stále díval na zem, jesli něco neuvidím. Čím jsme byli blíž, potkávali jsme jen stopy koní a bot. Občas nějaké srnky.
„A tohle je co za stopa?“ zadíval jsem se na brázdu v blátě v níž byly drápance a díry.
„To se strýček Maedhros plazil ožralý do stanu," řekl Maglor, když se podíval, kde stopa končí.

Žila panna v Tirionu,
láskou jsem k ní zahořel,
matička má hned se táže:
„Synu, ty jsi ochořel?“
Zamilován rozhod' jsem se
naprosto se znemožnit,
harfu sebrat, píseň složit,
vyjádřit té dívce cit.
Pod balkónem panny oné
svoje srdce dávám v risk,
zjevila se, promluvila:
„Idiote, drž už pysk!“
Druhého dne pěju sladce,
struny znějí dojemně,
tu květináč zhůry přilít,
padl rovnou vedle mě.
Do třetice, jak se říká,
vše je dobré zkusiti,
kdybych věděl, co mě čeká,
více budu mysliti.
Přes náměstí, přes polnosti
prchám, hra je prohraná,
za mnou se psí smečka žene,
na stopě je od rána.

Přes prašný Anfauglith letí přízraky,
tiše skučí slunce, nevěří v zázraky.
Černá vlčí kůže, pach netopýra,
zšedlá stará víra jak plamen skomírá.
Ještě hoří oheň a praská směle,
ale už je čas se vzdát,
v šerém Angbandu se zlý bůh směje,
za svůj poklad bude bojovat.
Na mostě před branou číhá vlkodlak,
vztekle zuby cení, a nad ním temný mrak.
Píseň sladká trhá zlobu na kusy,
Morgoth mylně doufá, že bát se nemusí.
Síní slz a stesku se line libý zpěv,
omámen je Morgoth, již nezní jeho řev.
Silmaril se třpytí v dlani Berena,
píseň zvoní sálem, jak ocel kalená.

Hlasy Ainur zněly a Ilúvatar naslouchal jejich tónům. Dirigoval nekonečnou a proměnlivou melodii znějící všemi zákruty bytí. Pak ale pocítil únavu, kterou často přináší těžká a krásná práce. A skrze tu malátnost se kupředu se prodral nový nápěv. Jednoduchý, téměř těžkopádný. Protkávaný veselými tóny i hořkostí, která však v sobě neměla bolest. Jen připomínala, že svět je takový jaký je. Píseň osvěžovala jako vánek a chladila jako skála zapuštěná hluboko do země. Přesto v ní ale byly i teplé paprsky podvečerního slunce vybízejícího ke spánku. Tišila shon i stesk a rozradostňovala srdce. Taková byla hudba skrze kterou Ilúvatar stvořil pivo.

Smrákalo se, vzduch voněl šeříkem. Seděl jsem na lavičce pod okny královy dcery a trpělivě čekal. Za chvíli přijde, ponese svíčku, pak usedne na okenní sedátko poblíž dětské postýlky a začne zpívat.
Mateřství ji změnilo; byla ještě krásnější. Zaoblila se v bocích, v tváři se usídlil lehounký úsměv a celou její bytost jako by prostupovalo nebeské světlo.
Spinkej můj maličký,
máš v očích hvězdičky,
dám ti je do vlasů,
tak usínej, tak usínej…
Zmlkla, vstala. Chvíli stála ve světle, jako by tušila mou přítomnost. Pak prudce zabouchla okno.
Nabral jsem do plic vzduch.
Však už brzy budeš moje, má paní.

Nejdřív dívky v Tirionu
Maedhrose lovily,
pak zjistily, že má k sukni
dál než k mužské košili.
K mému zpěvu upnuly se,
že jsem slavík či ký ďas,
nejlibější ze všech Noldor,
kouzelný je prý můj hlas.
Občas zpívám na zahradě
písničky tón po tónu,
přepečlivě vyhýbám se
stínu dívčích balkónů.
„Prý se budeš ženit, hochu,“
přišel za mnou Fëanor.
„Než ženitbu chtěl bych radši
neštovice, svrab a mor.“
„Rúmil pravil, že má dceru,
obdivuješ její vnady,
pod okny jí prozpěvuješ,
vymýšlíš jí serenády.“
Vzpomněl jsem si na tu dívku,
tuhle jsem šel okolo
jejích oken, zpíval jsem si:
„Trolololo-lo-lo-lo.“

Žít jako elf v dnešním světě,
přináší mi potíže,
se svou ženou dostávám se
dosti často do kříže.
Kupříkladu róbu nosím,
že mi volný pohyb skýtá,
manželka má hlavu v dlaních:
„Vypadáš jak transvestita.“
Nebo třeba do psí sloty
kožené mám holiny,
pak se divím na ulici,
že jsem z mužů jediný.
Když si vezmu pod tuniku
obtažené kalhoty,
žena říká: „Převlékni se,
prosím, buď té dobroty.
Elasťáky, co teď nosíš,
hodí se tak na běhání,
pak se nediv, Macalaurë,
že ti říkaj‘ mladá paní.“
Na výlet, když sedlám koně,
povídají: „Hleďte vola!“
Oni mají elasťáky, tepláky
a jízdní kola.

Byl podzim, krásnej čas, kdy se tady běhají maratony. Šel jsem na trénink a bral to zkratkou přes park. Pak jsem je uviděl.
Ona v legínách s růžovým pruhem a stejně růžových botách, v uších sluchátka růžového iPhonu. Ohon zlatých vlasů se pravidelně pohupoval sem a tam. Vedle ní joggoval on, navlečený v šedých, bachratých teplákách. Na chlupaté hrudi se mu perlil pot.
„Proboha, není to Chris Hemsworth?“ vydechla náhodná kolemjdoucí a chystala se omdlít.
„Není, ty krávo,“ zavrčel jsem.
Proběhli okolo mě, ani si mě nejspíš nevšimli. Hodil jsem si na záda tašku.
Chtěl bych ho vidět boxovat, princeznu.

Často jsme se s bratrem nudili. Maglor s Maedhrosem se nám sice věnovali, ale zdaleka to nevyplnilo všechen volný čas. Pokud jsme nebyli celé dny v sedle, na lovu nebo neseděli nad úkoly, vymýšleli jsme žertíky, které jsme raději neměli dělat.
Zrovna nedávno nás Maedhros nakrknul tak, že jsme se mu rozhodli rozepnout všechny řemínky na brnění. A to i ty zašlé, co šly špatně. Musel by pak někoho požádat, aby mu to pozapínal. Jednou rukou by to nezvládl. Těšili jsme se, jak se mu pomstíme. Jenže pak jsme si uvědomili, že by nás zabil a zase jsme to zapnuli.

Dospět v muže, to je dřina,
žereš jako kyselina.
Ráno špek a večer zase
spořádal bys celé prase.
S rozedněním Amras volá:
„Já bych sežral půlku vola!“
Amrod mu jen přikyvuje,
do spižírny nakukuje.
„Je tu šunka od kosti!“
„A co radši sladkosti?
Koukni vzadu, koukni vpředu,
nenajdeš-li trochu medu,
mám strašnou chuť na sladký.
Jsou tam někde oplatky?“
Po policích bratr leze,
stoupá výš a volá drze:
„Podívám se ještě tady,
nejsou-li tu marmelády!
Ještě kousek nahoru,
vidím sirup z javoru!“
Ruplo dřevo, regál spad‘,
to byl pane držkopád.
Směju se a hledím na ně,
zase budou bez snídaně.