Silmarillion

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.

SCÉNA:
skryté zahradní loubí, na lavičce sedí Maedhros a Fingon, vzájemně si projevují něžnosti
FINGON:
hladí Maedhrose po tváři, cosi mu šeptá
k divákům: Ne, již to nebudu déle skrývat.
otočí se k Maedhrosovi, vezme ho za ruce
Srdce mé pro tebe plane, zloději lásky mé!
zpívají duet:
MAEDHROS: Je tak krásné, co mi říkáš.
FINGON: Ne krásnější než ústa tvá.
MAEDHROS: Lži mi ta slůvka marnivá.
FINGON: Všechno je pravda průzračná!
MAEDHROS: Tedy mi pravdu, milý, říkej.
FINGON: Vykřičím pravdu v širý svět!
MAEDHROS: Otec můj nesmí se dozvědět-
hudba okamžitě ztichne
FINGON:
prudce vstane, otočí se na Maedhrose, vykřikne:
Povím mu všechno a klidně hned!
chystá se odejít
MAEDHROS: Ne, počkej, stůj! Zastav se!
FINGON: Nechci se dál skrývat ve lži!
MAEDHROS: Pravda je možná krásná, milý můj, ale též velmi nepraktická. Přinese nám spoustu potíží.
FINGON: Jsi snad zbabělec?
MAEDHROS:
vstane, udělá několik kroků k divákům, jímá ho smutek
zpívá: Tolik mě trápí, že to říkáš.
FINGON:
přistoupí k němu, hladí ho, navazuje v duetu:
Promiň mi, milý, pravdu’s měl.
MAEDHROS: Jak žena je pravda, zádrhel.
FINGON:
pokládá Maedhrosovi prst na ústa
Mlč, ze rtů tvých chci teď slíbat pel.
obejmou se, políbí, světla se pomalu zatmívají

„Víc než slova – krev, když teče,“
otec řek‘ a koval meče.
„Fëanore, dílo špatné!“
slzy matky málo platné.
Začaly nám těžké časy,
zbroje odít, zkrátit vlasy,
od soumraku do úsvitu,
chop se meče, chop se štítu.
První, druhá, sek a kryt,
jdem se, bratři, jdem se bít.
Na nádvoří cedule,
na ní stojí regule:
Ruce, nohy – jeden bod,
hlava, přijdeš o život,
schytáš dvanáct zásahů,
smrti stojíš na prahu.
Na nervy mi bratři hrají,
jak životy počítají.
„Macalaurë, ty jsi debil,
tohle žádný zásah nebyl!“
„Jak chceš, volím jistotu,
když máš třináct životů!“
Za dvacet se počítá
huba hruškou rozbitá.

Král Turgon zahynul v kamenné suti.
Duilin z Vlaštovky uhořel.
Rog od Kladiva hněvu byl udupán balrogy. Mnoho jich vzal s sebou.
Salgant z Harfy zradil. A zaplatil za to.
Penlod Pilíře a Sněžné věže byl zasažen šípem.
Jeho bratr byl roztrhán vlky.
Ecthelion od Fontány padl v souboji s Gothmogem.
Glorfindel Zlatého květu zachránil mnoho životů. Svůj ale ne.
Maeglin, zrádce z Domu Krtka byl zabit a svržen do plamenů.
Egalmoth Nebeské klenby přežil pád města. Byl zahuben Fëanorovými syny.
Galdor, pán Stromu, odplul na Západ.
Tuor Bílého křídla též.
Tak skončilo život na tomto světě Dvanáct gondolinských pánů.

Zahradou se procházím,
na dvojčata narazím.
Amrod nese rýč a v páru
Amras za ním tlačí káru.
„Od kdy máte, chlapci, sklony
zajímat se o záhony?“
„To ti, Kano, povím vmžiku,
studujeme botaniku.
Nedávno jsme objevili
zvláštní býlí velké síly.“
Tak ti lumpi nezvedení,
pustili se do sázení.
A po čase, div se, světe,
konopí tu roste, kvete.
„Yavanna k nám chová přízeň,
zítra bude první sklizeň!“
praví bratři rozmařile,
„Už se blíží naše chvíle!“
Jak se ráno podivili,
když k záhonu přikročili:
Konopí tu není více.
To matka a sestřenice
sklidily ho prosty trémy,
navařily si z něj krémy.

Zlatý pás pole se táhne až za obzor. Klasy jsou velké a plné. Hladím hlavičky obilí; již brzy sklidím, co jsem zasel, svou první úrodu. Svůj dům jsem postavil na kopci, cesta je lemována stromy. Je prostý, stěny jsou kamenné a časem obrostou vínem. Ve dveřích stojí má žena. Synek mi vybíhá v ústrety, má její úsměv a moje oči.
„Kano! Sakra, Kano!“
Představa se rozplyne. Uklouznu po krvavém šlemu a stoupnu na ruku mrtvé ženy. Bratr mi pokyne mečem.
„Co s tím Eärendilovým potěrem?“
V síni se choulí dva malí chlapci.
„Nebudu vraždit děti, Maitimo.“
„Dělej si, co chceš.“

Byl to veliký svátek; říkali jsme mu Brány léta. Celý Gondolin byl vzhůru, hodně se zpívalo, pilo, zahradami pobíhaly rozesmáté děti, které neznaly únavu, i když by jinak dávno byly v postelích.
Turgonův dvůr se shromáždil na nejvyšších hradbách, na králově bílé věži hořela barevná světla, stromy zdobily lampiony. Idril se smála a byla krásná, dokonce mi občas věnovala vlídný pohled. Zdálo se, že křivdy budou jednou provždy odpuštěny.
Již brzy vyjde Slunce a vydá se na nejdelší pouť. Bude se zpívat.
„Honem, honem, ať to nezmeškáte! Eärendile, kde jsi? Pojď se dívat.“
A pak obzor zahořel. Na severní straně.

Harfo má, zazni a staň se mým hlasem,
neb slova prchla mi jak dítka domů.
Teď sytí se Prázdnota svitem a jasem,
mízou a rosou dvou posvátných Stromů.
Křik a pláč, šílenství, brodím se krví,
zrada, zášť, zlo a zmar v srdci mi hoří.
Blíží se Sudba, my byli jsme Prví,
teď do hlubin paměti svět náš se noří.
Zlatý plod zaskví se na klenbě nebe,
vychází Anar, to první je ráno,
nový den s nadějí přináší Slunce svit.
Duše je churavá, v srdci mě zebe,
ve stíny upadnout je mi teď dáno,
do světla rodí se Atani, Druhý lid.

Nieninquë, moje milá,
jednou večer smutná byla.
Utíral jsem její slzy:
„Neplač, kvítku, mě to mrzí.“
„Nikdo mi tu nerozumí,“
slzu polkne, vzlyky tlumí,
„Ve tvých očích jsem snad víc,
bez tebe bych byla nic.“
Lásku moji chmura tíží,
ale mně se oči klíží,
vlasy temné prsty hladím,
leč s únavou souboj svádím.
„Jen se vyplač, krásná děvo.“
Za chvíli však spím jak dřevo.
Když procitnu za svítání,
překrásné mám uvítání,
zářný úsměv panny zřím,
po polibku zatoužím.
„Dívky sladší nikde není,
dej mi, kvítku, políbení.“
„Dostaneš ho leda stěží,
jelikož ti nenáleží.
Nevím, co tě napadá,
bdělým právo připadá.“

Fingolfina, strýce mého,
pozval otec k hostině
„Jen se posaď, Nolofinwë,“
usmívá se nevinně.
Pak sloužící posmutnělí
nosit začnou talíře,
na nich chléb, sůl, cibule kus,
je to málem k nevíře.
„Netušil jsem, Fëanore,
že tak chudý je tvůj dům,
Finwë, král, snad založí tě,
zmínil bych se rodičům.“
„Jen strach neměj, bratře drahý,
živíme se svitem hvězd,
uměním a poezií.“
„Tedy bratře, všechna čest.“
Strýc opustil velmi kvapně
vyžranou síň hodovní,
v očích otci rozzáří se
dva plameny pochodní.
„Moc zdvořilý tedy nebyl,
opustil nás málem v klusu,
však teď ale když je v trapu,
dopřejem‘ si, chlapci, husu.“