Hostinec u Bídáka

Tři v noci.
Lokál zavřený.
Okno za barem se neslyšně otvírá.
Dovnitř vstupuje postava zahalená do stínů.
Najednou se místností rozezní zvuk tříštějících se korbelů.
"Musíš dávat pozor! Být neslyšný! Jako stín!" křičí naštvaný hlas.
"Seš si jistej, že si vybral vhodný exemplář?" pronáší pobaveně Bídák, škrtá sirkou a zapaluje svíci. Světlo ozařuje hraničářův znavený obličej.
"Nikdo lepší v pevnosti není," odpovídá zoufale a obrací do sebe obsah sklenky. Mladík raději mlčí.
"Holt musíš mít víc trpělivosti," plácá ho Bídák po rameni a dolévá mu.
"Myslel, že ji mám. Zřejmě jsem se mýlil a musím se ji naučit," pronáší hraničář.

Hora seděl v rohu hospody s pohledem upřeným do knihy.
"Hele, vím, že máš dneska volno, ale nechceš si číst jinde? I po takový době mi tu děsíš hosty," pronesl Bídák, postavil na stůl dva korbely a na chvíli si přisedl.
"Já si nečtu sonety. Tentokrát mám něco jiného," odpověděl Hora a nadzvedl knihu tak, aby si Bídák mohl přečíst název.
"Bestiář? Hele, nepřijde ti to jako nošení dříví do lesa?" pousmál se Bídák a na ex vypil půlku piva. "Rozhlídni se kolem sebe. Můžeš napsat pokračování. Hospodský bestiář."
"Na to by mi nestačily všechny pergameny světa," zasmál se Hora.

Hostinec byl zavřený a Bídák si užíval svého večerního drinku. Se zavřenýma očima si vychutnával silnou vůni rašeliny z jeho nejoblíbenější whisky.
Pomalu, s ledovým klidem, odložil sklenku na stůl a pokynul rukou. Colleen před nej předstoupila a v rychlosti řekla všechny problémy s holkama. Na chvíli se zamyslel, než rozhodl. Colleen jen kývla a nechala ho, aby si dovychutnal zbytek nápoje.
Líbila se mu tahle nová tradice. Musel sice řešit problémy, ale byl ušetřen poslouchání nesmyslů, které by na něj holky jinak valily. Nakonec začínal být rád, že si Colleen rozhodla vydupat svoje postavení. Ušetřila mu tím mnoho starostí.

Hora nevěřícně koukal na dva trakaře plné banánů, které stály zaparkované před hospodou.
"Co má tohle být?" dostal ze sebe po několika minutách, když konečně našel hlas.
"Vaše objednávka, pane. Sto kilo banánů," odpověděl kupec klidně a čekal, až dostane zaplaceno.
"Ne, tohle jsem nechtěl. Já chtěl sto metrů banánového vlákna," povzdychl si Hora.
"Jasně jsem říkal, netoleruji žádná zvířata v mém podniku," pronesl Bídák od vchodu a s pobaveným výrazem se opřel o futra.
"Co mám dělat s tou kopou banánů?" vyptával se zoufale Hora.
"Zaplať mu. Zkvasíme je. No a v nabídce brzy bude bánánové víno," rozhodl Bídák.

Ze svého lokálu byl zvyklý na denní dohadování se vožralama.
Téma bylo stále stejné. Sleva, sleva, sleva.
Každý z těch vožralů se jednou za čas musel asi praštit do hlavy, když předpokládal, že by Bídák byl dobrodinec, který by byl ochoten ukrojit ze svého zisku, a dal jim třeba jen jedno pivo zdarma.
Mělo to však nespornou výhodu.
Bídák byl natolik zvyklý na handrkování, že dokázal být neústupný při dojednávání cen za dovážku piva. Jakýkoliv nedostatek na kvalitě pro něj znamenal cenu dolů.
Obchodníci ho za to nenáviděli.
Ač se snažili sebevíc, na letitou vyjednávací praxi Bídáka prostě nikdo neměl.

Colleen už toho začínala mít plné zuby. V hostinci se sice neustále vyvařovalo, ale že by Bídáka napadlo alespoň jednou nechat upéct něco sladkého pro holky, to ne. Naposledy se o tom bavila s Horou a ten se zřejmě o tom zmínil Bídákovi. Jinak by teď před ní nestál.
"Co má tohle být?" zeptala se s pohledem upřeným na hroudu těsta se sušenými hrozny a hroudu jílu smíchaného s nalámanou slámou.
"Z tohohle," ukázal Bídák na jíl, "si můžeš udělat pec. Až jí budeš mít hotovu, můžeš si upéct na co jen budeš mít chuť."
Colleen litovala, že nedržela hubu.

Měl možnost mít hostinec na úrovni. Tak jako ti tři, které z nedostatku jiných slov označoval za přátele. Jenže ještě než převzal hostinec po otci, viděl, že to se ziskem není žádná sláva.
Rozhodl se na to jít jinak. Sice z podniku svého otce udělal špeluňku, jak říkali ostatní, ale zisk rostl. Nikdo netušil, jak je to možné.
Bylo to prosté. Zaměřil se na ty, které do svých podniků nikdo nechtěl vpustit. Otevřel jim dveře dokořán. Dostali najíst, napít a pokud nebyli vybíraví, užili si s jeho děvčaty.
Utratili u něj poslední groš.
Toužili znát Bídákovo tajemství.
Jen používal mozek...

Když přišla poprvé, tvářila se nesměle a neodvážila se mu podívat do očí.
Teď byla voprsklá - jako by jí to tu patřilo.
Když ho žádala, jestli by mohla psát příběhy z jeho lokálu, nečekal že by jí to vydrželo.
Ale ona je psala dlouhé tři roky.
Když se začátkem letošního března znovu objevila, vypadala unaveně. Slibovala, že i tak bude psát o jeho hostinci.
Rozhodl se jí to zatrhnout.
"Proč?" ptala se zoufale. Bídák jí věnoval jeden ze vzácných úsměvů.
"Letos budeš ty čtenář a já spisovatel," odpověděl.
Před čtyřmi lety by se takové myšlence vysmál.
Teď ale byli přátelé.

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Lokál byl nezvykle ztichlý. Každý se zabýval bouřlivým přívalem myšlenek a pocitů.
"Nečekal bych u tebe soucit," pronesl Hora směrem k Bídákovi.
"O čem to meleš?" odsekl mu.
"O schůzce s katem. Kolik si mu nabídl, aby se ho pokusil zachránit?"
"Jsem snad vůl? Myslíš si, že by mi to u Šára prošlo? Já zaplatil jen za to, aby se netrápil. To zasraný lano mu mělo hned zlomit vaz," pronesl Bídák a vrátil se pohledem k mladíkovi, kterému visela na krku přetržená oprátka.
"Já žiju!" zaječel ve chvíli, kdy mu to konečně došlo. Celý lokál se dal do nadšeného řevu.