Hostinec u Bídáka

Hora seděl u prázdného stolu. Před sebou měl připravený kalamář, brk a pergamen. Zamyšleně se díval do dálky a snažil se uchopit ta správná slova.
"Že tě to škrabání baví," vysmál se mu jeden z hostů.
"Neposmívej se. Někdy je lepší použít brk a nechat meč v koutě," odpověděl mu Hora.
"Tak to bych chtěl vidět," rozesmál se další štamgast.
"Chtěl? Dobrá. Co kdybych napsal dopis. Adresovaný otci té dívky, kterou si přivedl do jiného stavu. Co by udělal, až by tě dostal do rukou?" odpověděl Hora.
Mladík mlčel.
"Slova někdy ublíží víc než ostrá dýka," dodal. Nikdo se nesmál.

Do lokálu vešel cotas, sedl si a objednal pivo.
"Hele, táhni tam odsud a mazej ke svýmu stolu!" houkla na něj Colleen. Cotas beze slov vyskočil a přesedl si.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se pobaveně Hora.
"Ale, mám je tu rozdělený podle takovej kroužků. Tenhle prcek spadá mezi kroužek poseroutků a chtěl si sednout k rádoby drsňáků," odpověděla Colleen.
"Zajímavé rozdělení," zasmál se Hora. "A jaké máš označení pro tamty tři?" zeptal se a ukázal na Poetu, Kruegeho a Mallera.
"S těma si nevím rady. A tři navíc nedělají kruh," odsekla.
"Jo, tenhle trojúhelník je velká záhada," souhlasil Hora

Když jsem poprvé vpustil do svého hostince tu neznámou cizinku, která tu pak po celý měsíc něco škrábala na papír, koukali na mě šťamgasti jako na blázna. Když si pak všimli, že za ní chodí další, kteří ty čmáranice četli, začínali se bát.
A tak jsem musel přijít s něčím, čím bych tu bandu ožralých prasat další rok zklidnil. Což nebylo nic složitýho. Stačilo jen oznámit, že se bude narážet nový speciál. Ležák, který se nikdy netočil. A měl jsem vystaráno.
Místo, aby cotasové otravovali neznámé hosty, stáli před pípou a sledovali, jak zlatavý mok pozvolna stéká do skleněných korbelů.

V hostinci se podávali pečení holubi a tak bylo narváno k prasknutí.
"Myslíš, že to byl dobrý nápad?" zeptal se Hora.
"Hele, nabídli mi ty holuby oni. A to zadarmo. Tak proč bych nebral?" pokrčil rameny Bídák. V tu chvíli vtrhl dovnitř vyděšený mladík.
"Zůstal vám alespoň jeden holub?" vykoktal. Bídák zavrtěl hlavou.
"Šár chce poslat vzkaz. Já si zapomněl nechat jednoho, co zná cestu," hlesl mladík.
"Já to říkal," pronesl Hora.
"Holuby nemám, ale můžeš si vzít kachnu. Třeba si toho Šár při vypouštění nevšimne," navrhl Bídák. Mladík zbledl a omdlel.
"Když nechceš," odfrkl Bidák a šel roznést pivo.

Jako každý rok i letos se objevila koncem března. Přemlouvala ho, aby nechal hostinec v dubnu otevřený nonstop. Opět souhlasil.
Letos nechodila tak často, ale stejně mu přišlo, že jí pokaždé vidí sedět v rohu místnosti a psát něco na pergamen.
Jako vždy ho nechala, ať si vše přečte.
Překvapila ho. Začala psát vážněji. Hora jí poskytl dostatek materiálu. Přemýšlením nad jeho osudem strávila většinu měsíce.
Bídák naposledy poklidil v zamluveném salonku. Posledním vytrvalcům doplnil sklenky a nechal je, ať si v klidu čtou. Za chvíli odejde i ten poslední. Sfoukne svíci, zavře za sebou a nechá salonek opět dřímat.

Netušil kolik dní utíkal od své bývalé vesnice. Nechtěl vzpomínat. Po týdnu, nebo snad dvou, narazil na vesnici. Schovával se v lesích a pozoroval obyvatele z dálky. Rodiče hlídali svá dítka, která se s radostí vracela každý večer domů.
Po dvou dnech si všiml muže, který žil sám. A on si všiml jeho. Na noc nechal otevřené dveře do svého domova. První večer zůstal v lese. Druhý se odvážil vejít. Čekala jej večeře a vzkaz, kde najde ložnici.
Opatrně vešel dovnitř místnosti. Stačilo si jen lehnout a usnout. Přesto několik prvních nocí probděl v rohu místnosti. Strach jej pozvolna opouštěl.

Než stihl Bídák otevřít hostinec, musel se nejdříve vypořádat s Colleen. Jako obvykle jí něco přelítlo přes nos a on byl ten, kdo jí musel čelit.
"Tak copak je to tentokrát, drahoušku?" zeptal se klidně.
"Už mě nebaví, jak se mnou a holkama jednáš. Jsme ženské, ale nejsme méněcenné!" vyprskla naštvaně.
"Tohle chceš? Abych s tebou jednal jako s ostatníma?" pousmál se ironicky Bídák.
"Jo. A nech si ty kecy, že bych to nezvládla."
"Takže mi taky můžeš vylízat prdel. Na tyhle píčoviny nemám čas!" Šel otevřít lokál. Collen nevěřícně zírala. Takhle s ní nikdy nejednal. Možná se nakonec spletla.

Hora vydržel u svého adoptivního otce dlouhých dvacet let. Nikdy ho neoslovil otče. Vždy mu říkal pane.
"Pojď sem chlapče," zavolal. "Vidím na tobě, že tu přestáváš být spokojený. Takže pro tebe budu mít úkol."
"Pane, proč mě posíláte pryč?" zeptal se Hora překvapeně.
"Musím. Protože ty musíš jít dál," uklidňoval jej.
"Ale kam? Víte že půjdu kamkoliv mi řeknete."
"Jdi kam tě nohy povedou. Na konec země nebo i světa. Na místo, kde tvé srdce najde klid."
"Budete mi scházet."
"Ty mě také, chlapče."
Dva dospělí muži stáli proti sobě. Slzy jim stékaly po tváři. Nebylo co víc říct.

Za nocí dlouhých, když do vsi neznámý cizinec stoupí, vzpomenou starousedlíci na letitou pověst.
To Rakové vysílají posla svého, by zžil se s tamními obyvateli. O svém krutém osudu rozhodnou ve chvíli, kdy jej začnou považovat za svého a tajemství rodinná mu bez zaváhání vyjeví. Tehdy dá zprávu bratrům svým, kteří za novu přijedou, vesnický lid bez milosti pobijí a domy na prach spálí.
Obrany před nimi není. Praví se, že král laskavě jejich skupinu podporuje, neb mu pomáhají udržovat stavy poddaných na únosné výši. Někdy však jen cizinec projde a dítko chlapecké zmizí. To stavy Raků doplnit je třeba.

Hora zavřel za posledním hostem a přisedl si k popíjejícímu Bídákovi a hraničáři.
"Zdravím," kývl na hraničáře a podal mu další korbel.
"Díky chlapče. Ty mi taky budeš chybět," pousmál se smutně hraničář.
"Zas tak zle není," opáčil Bídák.
"Ale je, starý brachu. Mé dny jsou u konce. Zbývá mi jen poslední tanec v šárově stínu. Je čas si říct o učedníka." U stolu zavládlo ticho.
"Ber to pozitivně. Výraz v šárově tváři bude stát za to. Nepočítal, že bys šel do důchodu," usmál se Bídák.
"To jsme byli dva. Máš pravdu, na ten výraz se těším," rozesmál se hraničář.