DMD č. 2. pro 2. 4. 2016. Téma: Les náhod

Všichni říkali: „Skutečnost a film jsou rozdílné věci.“ A přesto chtěli, aby film byl tak blízko realitě, jak jen to bylo možné. Realismus filmu je hoden obdivu, na tom se shodli Francouz i Němec.
Řím v celé své poválečné podobě, rozbořené ulice, špinavá těla. A hlavně náhoda symbolizovaná ukradeným kolem. Protože opravdový život není sestaven, ale tvořen náhodami, což by film měl respektovat. A i jedno odcizené kolo vede k dalším peripetiím. K dalším náhodám.
Momentky, grotesky, pohlední italští chlapci zírající do kamery (jak od Pasoliniho). Neorealistická náhoda vzdálená skutečnosti. Ale kdo by toužil po skutečnosti?
Když má přece film.

Pokaždé to bylo stejné. V každé škole, v každé třídě. Doma ztracené věci, poničené oblečení i modřiny pokaždé stejně zdůvodňovala.
"Náhoda."
"To je náhod, jako stromů v lese," prohodila občas maminka, když jí dávala peníze na novou bundu nebo učebnice. Pokaždé přitom pocítila záchvěv vděčnosti, že si to díky dobře vydělávajícímu manželovi můžou bez starostí dovolit.
Její otčím si často přál, aby kdysi ten připitomnělý článek, jak každé dítě potřebuje mít jasno v tom, kdo je jeho rodič, nečetl. Moc dobře věděl, že každý les začíná od jednoho semínka.
Jen si občas lámal hlavu, proč se zrovna tenhle tak rozrostl.

Vnitřní hlas mě začal ignorovat. Prý jsem příliš zešílel.
V nose mě polechtal pach zetlelého listí. Otravoval mě již kolikátý den. Ohnal jsem se a haluz sklouzla z mého zápěstí. Řetěz zachrastil.
Vydal jsem se ke dveřím, ale žádné tam nebyly. Kdo taky viděl v lese dveře?
Následoval jsem pěšinku.
Ohnul jsem hlavu pod větví. Minulo mě vržené ostří.
Přeskočil jsem tůňku a podlaha za mnou se propadla.
Proti mně se vyřítil divočák a já sotva stačil uskočit před kamennou koulí.
Nevím, jak dlouho jsem bloudil, ale náhle jsem byl venku a cizí magie, která mou cestu provázela, byla pryč.

V oblasti S36 indikátor anomálií jen tiše bzučel, výzkumník tuto skutečnost zapsal a otočil list notesu.
Zařízení začalo nesměle pískat a s každým krokem směrem na východ pípání zrychlovalo.
Na dohled od lesa musel snížit citlivost přístroje.
Pokud ječící zařízení fungovalo dobře, mohlo se v okolí cokoli stát.
Cokoli.
Výzkumník si představil miliony osminohých stvoření volně pobíhajících po lese, který na týden staré mapě nebyl. Uvědomil si, že může beze stopy v lese zmizet. Došlo mu, že na něj možná všichni zapomněli.
Další výzkumník nalezl notes na kraji lesa. Značka S37 na poslední stránce vypadala hlavou dolů trošku jako LES.

„Úplná náhoda, přísahám! Šel jsem se projít, náhodou jsem došel ke skleníkům. Bylo otevřeno, tak jsem nakoukl dovnitř a zdálo se mi, že tam někdo je. Tak jsem vešel, abych to prošetřil – jsem přece prefekt!“
„A pak jsi kolem rozházel všechny sazenice a formulí, kterou jsem tě včera učil, jsi vypěstoval prales?“
„Náhoda, Náměsíčníku, je nevyzpytatelná,“ pronesl James tak procítěně, jak mu to poloha visícího hlavou dolů ze stromu dovolovala.
„Nech mě hádat,“ řekl Remus tónem trpícího kumpána. „Chtěls Lily uprostřed listopadu vypěstovat růže a nevěděl jsi, jak sazenice růží vypadají.“
„Možná,“ zaúpěl Dvanácterák konečně. „Teď už mě dostaneš dolů?“

Jsem nejšťastnější z lidí.
Není tomu však dávno, kdy jsem trpěl pocitem, že nikam nepatřím. Obýval jsem mnoho světů, ale v žádném jsem nebyl doma. Jednou se mě Lev zeptal: "Co chceš, abys byl šťastný?" A já řekl: "Pane, dej mi svět jen pro mě. Svět, který bych mohl milovat, který by mě na každém kroku překvapoval, kde bych nikdy netušil, kam dojdu, když se vydám na cestu. Stvoř mi svět náhody."
"Žádáš mnoho," řekl Lev: "nedám ti svět."
Mlčel jsem.
"Ale učiním tě poustevníkem mezi lidmi, nebudeš žít ani zde ani jinde, věčně putující.
Dám ti les mezi světy."

„Hagride, co to přibylo za cedule u jezera v Zapovězeném lese,“ zeptal se Ron.
„Jestli myslíš plechový placky s nápisem Les náhod, tak ty jsme tam dali s Brumbálem. Povídal, že se tam dějou bez příčiny moc zvláštní věci. Minerva se tamodsaď vrátila s kočičí hlavou a ocasem, Snapeovi se tam změnilo veritasérum na lektvar lži. A Tonksová ječela jak siréna, že ji Moody u jezera oslovil pětkrát za sebou Nymfadoro. Na druhý straně Lenka tam našla všechny svoje ztracený věci a tady Tesák zahnal na strom veverku.“
„Takže, jak praví klasik, o náhody tam není nouze,“ uzavřel debatu Harry.

„Do kosmu!“ zařval Lister, když už počtvrté narazil do jeho hlavy čmelák. „Musíme z týhle díry pryč.“
„Čí nápad byl vyrazit na tuhle terakovotou planetu?“ funěl Rimmer do svého patetického běhu.
„Je to terramorfní planeta, pane,“ ozval se Kryton, zatímco zoufale mával přístrojem detekujícím náhodný výskyt Kosmiku.
„Je jedno, co za planetu to je, dostaň nás už odsud, ty plecháči s gumou místo hlavy!“ Rimmer se rozčiloval zcela právem, už pošesté šlápl mezi stromy na hrábě. „Může za to ten neukojený mňouk.“
Jako na zavolanou se kolem prohnal Kocour a šílenou fistulí pištěl: „Měla to být planeta nahot. Nahot, chápete?“

Motavě jsem kráčel od paloučku kde jsem narazil na bar. Druhý bar. Bylo divné že byl uprostřed temného lesa, ale tak už to bývá. Stromy měly tváře a snažily se nacpat pod most, zatímco mě plácaly po zadku kdykoliv jsem si vázal tkaničky. Vskutku, opravdová náhoda neexistuje, ale mysl koktejly zahlcená si ráda poslechne sama sebe pověšenou k uschnutí. Potom, sestra s bratrem v lese ztracení, bratr po zahraničním pobytu. Snad lžou, třeba nejsou spřízněni. Zakopávám, vráženy jsou mi náhodně rány, i jsem poškrábán na tváři a ztrácím sedlo z brýlí. Divný les, kde poezie a gayové dají dobrou noc.

Uprostřed lesa se zhmotnila modrá budka. Její dveře se pootevřely a škvírou se ozvalo tlumené držkování.
„Doktore, slibovals velkoměsto, ale tohle má blíž bažině!“
„To není možné, Kepler-186f je pouštní planeta...“
Doktor vyběhl mezi stromy. Nedůvěřivě přičichl k nejbližšímu pařezu.
„Vypadá to tu jako Deanský prales,“ zanaříkala Donna.
„Promiň, pravděpodobnost, že skončíme na Margrathee, byla 1:8760128!“
Slunce se ukrylo za mrak a v korunách stromů zašustily kapky vody.
Doctor se zamračil, vzhlédl a zacvakal zuby. Něco shůry zacvakalo nazpět.
„To není mrak, ale vorvaň!“ vykřikl Doktor. „Rychle, do TARDIS!“
Těsně, než odlétli, na střechu dopadl značně otrávený květináč petunií.