Crossover

„Tak začněme,“ zahájil pohovor personalista. „Jak jste na tom se smrtelností?“
„Přežil jsem pád do reaktorové šachty a následnou explozi.“
„Hmm, slibné. Jak jste na tom s tvůrčími schopnostmi?“
„Jednou jsem se podílel na projektu vytvoření nového života. Byl to velký úspěch.“
„Dobře,“ personalista si udělal poznámku. „A co další dovednosti?“
„Ovládám umění číst lidem myšlenky, mám telekinetické schopnosti a taky dokážu rukama tvořit blesky.“
Personalista překvapeně vzhlédl od svého bloku. „To je působivé, opravdu. Blesky tady umí jen náš vedoucí. Myslím, že nepotřebuji vědět víc. Vítejte na Olympu.“
Na to si Palpatine zamnul ruce. „Doobřee, he he he heeee!“

Hermiona se vracela z knihovny, kde si půjčila nějakou tu beletrii, když už má po zkouškách. Čtvrtý ročník v Bradavicích je obecně hodně složitý, co se týče zkoušek, protože těch je velmi mnoho. Hermiona ale byla schopna udělat všechny zkoušky ještě s předstihem. Když na cestě z knihovny procházela chodbou, narazila na Cedrika Diggoryho a vylekaná vykřikla zaklínadlo Lumos solem, mezitímco jí veškeré věci, které nesla, popadaly na zem.
Poté, co její zaklínadlo oslepujícího slunečního paprsku na Cedrika nefungovalo, se mu omluvila: "Promiň, asi jsem si tě s někým spletla."
Cedric si mezitím všiml její knihy s názvem Twilight Sága.

Do ucha mi šeptaly hlásky.
„Má to ještě smysl? Nepomohl by šlofík?”
„Nenaváděj ji! Musí se učit. A navíc lenost je jeden ze smrtelných hříchů.”
„Což takhle napsat kamarádům a zahrát si Kabo?”
„Už dlouho jsi nebyla v kavárně na rohu. Určitě budou mít šlehačkové béze.”
Smetla jsem si čtyři postavičky z ramen do dlaně.
„Vy jste teda banda. Jeden maličko hodný démon. Jeden anděl, tak trochu bastard. Další anděl, s lidskými nedostatky. A čert, který je v nebi více doma než v pekle. Vybráni ti nejlepší z nejlepších, aby mi seděli na rameni a radili. Víte co? Budu háčkovat.”

No prosím. Nevím, jestli se mám omlouvat nebo dobře bavit.
Obrázky cé v kroužku San, fotografie pokradené na internetech, text můj vlastní.

Pátá kolej se courá po Prasinkách a my se couráme za nimi. Nikdy nevíš, kdy je něco divného napadne a my jsme tu jednou od toho, abychom to napravily.
Kromě toho courání po Prasinkách je ještě zábavnější než po Zapovězeném lese.
„Nelezte na tu trať, kdo vás má zachraňovat.“
Ignorují mě.
Závory se spouští, v ovzduší se objevují mnozí efektové a na trati se objevuje... létající vlak z Cesty do budoucnosti?
„Jdi ty, crossovere!“
Těsně před ním se zhmotní Hvězdná brána a vlak se propadne do jiné galaxie.
„Tos tomu pomohla, Gwen.“
„Já? Ne.“
„Mno. Teď už se domů nedostanou!“

„Víte, pánové, cesta do nebe je dlážděná dobrými úmysly,” pokrčil rameny bledý gentleman.
Petronel si posunul brýle ještě níž: „Nezkoušej tady na mě nějaké protřepané fráze, hříšníku!”
„Otřepané, matlo,” obrátil oči v sloup Uriáš.
„Ty se do toho nemíchej, tohle je mezi andělem a duší!”
Uriáš ho ignoroval a zabodl Alojsi Marvalovi prst do hrudi: „Navíc je to do pekla, ne do nebe.”
„Tak s tímto statementem nemohu souhlasit, pánové, asi se vám v hlavě cosi pomíchalo.”
Pohlédl na své hodinky značky Rolex.
„Musím běžet.” A se zářivým úsměvem zmizel.
Uriáš zabručel: „Něco mi říká, že ho tu nemáme naposledy.”

To se takhle sešli Warren Buffett, Josef Koudela, Arnold J. Rimmer, Tony Bloom, Karel J. Erben, Harpagon, Indiana Jones, Charlie Bucket, Edward Kelly, Billy the Kid, Jiří Grygar, Daniel Bernoulli, George Soros, James Bucki, Karl W. Becker, strýček Skrblík a Satoshni Nakamoto a uviděli ho.

Napadaly je různé věci, třeba "sněz ho", "zmnož ho", "okopíruj ho", "půjč ho", "radši si do něj kousni", "hoď si", "najdi ho", "vsaď ho", "nahraď ho", "ukradni ho", "tref ho", "kup ho", "zaplav si", "daruj ho", "vyrob ho", "napiš o něm baladu nebo aspoň drabble".

Ale zpovzdálí je pozorující malý zelený leprikón si myslel svoje.

Petronel pozvedl obočí vysoko nad obroučky brýlí. „Kolik jste udělali dobrých skutků?”
„Přiměřeně!” vyhrknul Atakdále. Já mu dal pohlavek.
„Samozřejmě jsme konali jen samé dobré skutky,” prohlásil Já se skromností sobě vlastní.
„Vyhnal dceru z domu, zabavil celé zemi sůl a zničil ji, čímž udělal pěknou paseku v ekosystému... A tak dále,” četl Uriáš ze Svědomí.
„Atakdále, to jsem já!”
„Kuš!” obořil se na rádce Já.
„Tenhle tajtrlík mu pomáhal.”
Já se nadurdil: „Nás nemůžete hodit do-”
„Hrnce!”
„Kotle, ty tajtrlíku!”
Uriáš se ušklíbl: „Tam budeme házet tak akorát vajíčka. Se skořápkami.”
Petronel vykřikl: „Tak to je ten největší hřích!”

„Podívejte se, my vizionáři do budoucnosti vidíme, ale jen výjevy. Rozumíte tomu?“

„Ano, jistě.“

„Teď nacionále. Jméno?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

„Bydliště?“

„Bradavice.“

„Povolání?“

„Ředitel školy čar a kouzel.“

„Zajímavé povolání.“

„Mě to baví. Škola má čtyři koleje, dobré učitele a výbornou pověst.“
„Teď mi do toho, pane Brumbál, nemluvte. Já to z těch kamen musím dostat, když jsou horký. Tak kdepak jste, Bradavice? U jezera. A vidím vás. Máte v ruce hůlku, stojíte na věži u hodin a mluvíte s nějakým vysokým černovlasým mužem v plášti. No a teď padáte z tý věže dolů. A dál už nic.“