DMD č. 2. pro 2. 4. 2016. Téma: Les náhod

„Sednout třído. Opravila jsem vaše slohy. Všichni zvládli odevzdat uspokojivou práci až na pana Horáčka, který si opět špatně přečetl zadání.“
„Já? To není možné, paní profesorko,“ ozval se vzdorovitě chlapec ze zadní řady.
„Skutečně? Tak mi vysvětlete, proč se vaše vyprávění o dobrodružném výletu změnilo v bohapusté krveprolití, přičemž jedna polovina výpravy zemřela tragickou, místy velmi popisnou a troufám si říci až kulhánkovsky nechutnou smrtí, a druhá měla to štěstí, že skončila pouze s trvalými následky.“
„No dyť to přesně odpovídá tématu. Očekáváte snad, že budu psát o kytičkách a koloušcích v něčem, co se má jmenovat Les nehod?“

Byla to náhoda, že se jednou nerozhlédla, když spatřila zeleného panáčka?
Byla to náhoda, že měla v uších sluchátka?
Byla to náhoda, že řidič houkající sanitky dupl na brzdu moc pozdě?
Byla to náhoda, že lidé seběhnutí kolem ní jí tak tolik připomínali les na chatě?
Byla to náhoda, že se kamarád na poslední chvíli omluvil a tak za ní musel jít sám?
Byla to náhoda, že jak tak ležela na posteli, tolik mu připomínala mrtvou sestru?
Byla to náhoda, že teprve teď si uvědomila, jak je to fajn kluk?
Náhoda je možná blbec, ale za tohle jí nepřestávala děkovat.

"Honzíku, jdeme do lesa!"
"Ale mami…"
"A žádné výmluvy, chceš do Stromovky?"
"Ano."
Ve Stromovce.
"Mami, jak dlouho ještě půjdeme?"
"Už jenom chvíli…"
Prásk, prásk!
"Co to... ?!"
"Mami, rychle za strom, střílejí po nás!"
Ratatatata ratatatatata!
"Honzo, trefili mě!"
"Mami! Pomoc, pomoc, trefili mi mámu!"
Mezitím o kus dál.
"Hej, tati, někdo volá o pomoc!"
"Máš pravdu, musíme tam běžet a to rychle!"
Mezitím je sanitka a policie na místě.
"Není to nic strašného, hochu, můžeš být v klidu."
"Nevíš, jak vypadal?"
"Ne, byl totiž zahalený pod pláštěm."
"A co zbraně?"
"Ano, měl samopal."
"Díky, hochu, pokusíme se ho vypátrat."

‚Zemřel majitel Cestovní kanceláře West. Včera večer byl nalezen ve svém bytě. Policie pátrá po pachateli.‘
‚Finwë spáchal sebevraždu. Přešetření znalcem prokázalo, že nešlo o vraždu.‘
‚Fëanorovo šperkarství utrpělo značnou finanční ztrátu. Vzácné investiční diamanty zmizely.‘
‚Požár v loděnici. Lodě patřící Finwëho synům Fingolfinovi a Fëanorovi shořely. Případ se prošetřuje.‘
„Ode dneška se nebudete stýkat se strýcem Fingolfinem a jeho potomky,“ oznámil Fëanor svým synům a upřel pohled na Maitima.
„Týká se to těch zpráv?“ ozval se Maglor zpoza novin.
„Ne. Náhodou se to sešlo,“ odsekl Fëanor.
„Ale kanystr benzínu nezapaluje les,“ prohodil Maglor. Na tvář mu přistála otcova ruka.

Lesy Pemberley? Prý nejkrásnější v kraji.
Nejhlubší. Živé.
Chystá se ples.
Od lesa - náhodou? - řítí se kočár.
Nezvaná běsní. V hvozdu se střílelo, stala se vražda!
Koruny řvou půlnoční bouří.
"Denny, Denny, to já tě zabil!"
Služebné z domku u potoka spatřily - náhodou? - přízrak smutné dámy.
Stromy skrývají hrob praděda Darcyho - poustevníka.
Stromy dohlížejí na nebezpečná dostaveníčka.
Stromy a vyrytá srdce s podezřelým monogramem. Náhoda?
Podivná společnost v ruinách opatství.
Sešla se náhodou? Vír listí zpívá.
Pro synka sluhů si přichází smrt. Odejde s vinou, odejde smířen.
Louisa z domku u potoka sama kojí dítě své sestry.
To nebude náhoda.

Zelená pláň se chvěla pochodem vojsk. Noldorské praporce zavlály v severním větru. Fingon a Maedhros se uprostřed vřavy střetli očima.
Skřetí šíp zalechtal Fingona na tváři černými letkami. Minul ho jen o vlas.
Maedhros se sehnul ke třmenu. Kopí vržené nepřítelem prosvištělo nad jeho zády.
Fingon klopýtl a upadl na štít. Velký skřet promáchl naprázdno.
Pak bylo po všem. Zrychlený dech a stále ještě rozpačitý pocit vítězství.
Fingon se propletl mezi muži, našel Maedhrose a pevně ho objal.
„Jsi raněn!“ vydechl zděšeně.
Cíp Maitimovy suknice těžknul, jak prosakoval krví.
„No co,“ odplivl si Maedhros. „Když se kácí les, létají třísky.“

Mařka, to bys nevěřila, co se mi tudle stalo, když jsem byla v lese na boroukách! To ti tak sbírám, šlo to dobře, běž taky, dokavaď jsou. Jo, a jak jsem nad nima zvohnutá, slyšim takový divný zvuky, šustění a dupání a do toho ti ještě takový strašlivý chraplavý sípání. Tak zvednu hlavu, jen tak nenápadně, chápeš. Mařko, já myslela, že to je můj konec! Voni tam byli marťani, no vážně, měli zelený hlavy, vobrovský vykulený voči a dlouhý choboty. Byla jich celá banda! Na nic jsem nečekala a mazala domů.
Cože, jaký braní cvičení? Já tam náhodou nic nebrala!

Byla to velká sláva. Na lesním chodníčku se procházel Šmudla se svou nevěstou, fotoaparáty cvakaly, dárky se předávaly. Když tu najednou se z okolí vyřítila skupina medvědů. Vyděšení trpaslíci se rozutekli a zanechali všechno tak, jak to leželo. Nadšení medvědi posbírali dnešní lup a vyrazili do města nakupovat. Jenomže zapomněli, že kolem toho velkého dubu by procházet neměli. Skupina číhajících loupežníků je oškubala zcela o všechno, měli štěstí, že zachránili aspoň svoje kožichy. Na zloduchy ale čekal ten nejdůležitější úkol. Dostat kořist do doupěte. A to byla nebezpečná cesta.
Ráno našel hajný povoz u bažiny a kolem pouze ohlodané kosti...

Na náhody jsem nikdy nevěřil. Pociťoval jsem dotek osudu, ať už jsem učinil cokoliv. Cítil jsem se jako suchý list zmítaný větrem nevyhnutelnosti. Vždy jsem to tak vnímal a nikdy se nesnažil vzdorovat.
„Taková milá náhoda,“ řekla dívka u stánku s kávou. „Taky pijete černou?“
„Nemáte náhodou sirky?“ zeptal se starší muž s dýmkou.
„To je mi ale náhoda!“ zdravil mě s úsměvem chlapík se psem.
Lidé na náhody věřili. Každá z nich ve mně klíčila a rostla v něco většího. Sevřela mě úzkost. Co když se semenáčky náhod ujmou a vyrostou v les? A já po letech získám přátele?

Snippy si odkašlal.
“Kapitáne, proč tu jsme?”
Kapitán se skvěl na hromadě popadaných stromů. Bohové vědí, jak tam vylezl.
“Toto je les, Snippy,” pravil skrze masku. “A co děláme v lese?”
“Utíkáme?” Snippy nenápadně zkontroloval GMP. Ručička trčela v červeném poli.
“Dýcháme čerstvý vzduch!” zařval kapitán. A rozpřáhl ruce, jako by chtěl celý les obejmout.
“Kapitáne,” namítl Snippy, “radioaktivita v tomto lese je přibližně tisíc rentgenů.”
“Náhoda,” odsekl kapitán.
“Vychází z těch vraků všude kolem.”
“Snippy, vy máte pořád něco.”
"Měli bychom odejít."
Kapitán ukázal Snippymu prostředník a obrátil se zpět k mrtvému lesnímu vrakovišti.
"Odejděte si sám. Já dýchám!"