Kéž by realita

Hola! Me llamo Patita, hablo nueve idiomas. Přepnu do češtiny, abyste rozuměli všichni, i ti, kteří se učili nebo učí ten ďábelský jazyk nazývaný němčina. Mluvím devíti jazyky, můj mozek perfektně ovládá češtinu, angličtinu, španělštinu, japonštinu a finštinu. Ostatní jazyky jako portugalštinu, francouzštinu, maďarštinu a ruštinu beru jen jako vedlejší jazyky, učím se je když zaklepe nuda.
Je to můj velký koníček a jednou bych chtěla vymyslet jazyk vlastní, ovládal by ho celý svět.
Těšíte se? No to se těšte, protože tenhle nový jazyk bude něco velkého. A zrovna vy o něm můžete číst jako úplně první. Ano, zrovna vy.

“Co s tebou…”
Vyučující poklepal propiskou na žákovskou knížku. Student nervozně přešlápl.
“Od minula žádná sláva, co? Z velikánů akčního filmu jsme dali horší trojku. V hodinách klasického metalu sis vysloužil dokonce čtyřku,” pokračoval vyučující jízlivě.
“Já se to doučím…” koktal student.
Vyučující si odfrkl.
“Nerad bych abys v mých hodinách čtení komiksů musel brát doučování. Takže ti dám záchrannou otázku. Je velmi snadná.”
Student se narovnal v zádech.
“Čím se vyznačovala Hydra?”
“Eh…”
“Nu?”
“Prosím... s… sosáky…?”
Vyučující zařval a na studentovu hlavu se snesla žákovská knížka s velkou červenou pětkou.
“CHAPADLA! CHAPADLA TO BYLA! VEN Z MÉHO KABINETU!”

Lovec stojí ve dveřích svého karavanu a nevěřícně přihlíží, jak reportér vyskakuje z černého SUV.
Jak mě tu našli?
Jako by mu četl myšlenky, reportér spustí:
“To byl boj! Sem nevede žádná cesta!”
“Pročpak asi,” zabručí lovec.
Cesta znamená lidi, lidi znamenají potíže. Jako tenhleten.
“Jenom jeden rozhovor, prosím!” Reportér mává telefonem a vytahuje notes. “Čtenáře zajímá jak dnes žijete, kdy plánujete návrat z divočiny domů…”
“Doma jsem tady,” odsekne lovec. Pozoruje, jak se mezi stromy rozsvěcují hladové žluté oči. Dvě. Čtyři...
“Pár slov a fotečku, kámo, notak.”
Osm. Deset...
“Vydrž chvíli, kámo,” řekne lovec.
Reportér se zazubí.
“Paráda!”
Dvanáct...

Byl to starý strážní domek u trati, navíc dávno zrušené. Úplná samota.
„To pude!“ hlesl vyšší muž. „Majitelové semka skoro to… nejezděj.“
„Je tam eště vůbec něco, co stojí za čorku?“ pochyboval ten menší. „Romeova parta nejspíš už všecko vodnesla.“
„Se uvidí,“ houkl jeho kumpán. „Čččřeeeba tam bude áááspoň flaša ruma.“
Dveře vypáčili tak snadno, až se tomu potutelně usmívali.
Dům byl tichý, temný, dveře do kuchyně pootevřené.
Ten vyšší do nich drcnul, zavrzaly.
Náhle se na protější zdi roztančily stíny.
„Kurva vořech,“ heknul ten menší. „Tady straší!“
Práskli do bot zcela svorně.
Zrezivělá petrolejka visící na zdi spokojeně zablikala.

V parku sa naháňali decká a obďaleč psy. V rozmazanej šmuhe spoznal vipeta Usaina na srnčích nohách, v bielej guli zase maltezáčku Bellu. Ako štence, zavrčal.
Niekto si k nemu prisadol.
"Nazdar, kamarát," pobúchal potešene chvostom o vyhriatu zem. "Vytiahol si toho svojho konečne na prechádzku?"
"Zase som kríval, preto sme nechodili... On to nemyslí zle."
Zmĺkli. Možno si neboli vedomí šedín na svojich čumákoch, starobu jasne cítili len v kostiach.
"Ak tie je dobre, mohli by sme... ," navrhol s úklonou.
Jeho kamarát s úškrnom vyskočil a, nedbajúc na výkriky jeho páníčka, aby sa nenaháňal, letel s vlajúcimi ušami preč.

Usínám s krásným pocitem. Leží vedle mě, pravidelně oddechuje. Po chvíli se jeho pevné ruce motají kolem mého těla jako liána, vězní mě v teplém medvědím objetí.
V hloubi duše doufám, že tu zůstane až do ranních hodin. Ještě nikdy se nestalo, že bych se vzbudila s výhledem na jeho dokonale opálenou pokožku.
Zatím mám naději, která při nejhorším zemře ráno.
Pomalu se dostávám do stavu bdělosti, krevní oběh opouští poslední zbytky melatoninu. Jakmile si uvědomím, kde jsem, prudce sebou trhám a rozhlížím se po posteli.
„Dobré ráno, princezno,“ ozve se chraplavý hlas, jehož majitel mě vzápětí políbí.
Naděje přežila.