DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

Hezká tvář mu vždycky otevírala mnohé dveře. O mnohých náručích ani není třeba mluvit.
Většinou stačilo málo. Dobře padnoucí oblek byl základ, ale rozhodně si uměl poradit i bez něj. Hezký úsměv, ten správný tón, jenom lehký pohyb obočím a kolem ruky se mu vinul (případně vinuli) kdokoliv, koho si vyhlédl.
Ostychy protějšku překonával většinou lacinou kořalkou a doteky na správných místech.
Kde nezabralo tohle, nastoupil na řadu romantický večer, vybraná hudba a recitace básní nebo řeckých filozofů. Pár frází a v náruči mu táli jako máslo.
Všechno procházelo, dokud nenarazil na ušouna v kožené bundě. Ale nevzdával se snadno.

Tiskne je v pěsti. Přimhouří oko a nahlédne skulinkou mezi palcem a ukazovákem do dlaně. Fantasticky nazelenale světélkují.
"Co to tam máš? Dej to sem!"
O dvě patra níž a dvacet minut později.
Jde o hodně, sázka je vysoká. Zkušeně odhaduje vzdálenost, ruka se mu chvěje. Malý kousek plastu opouští jeho dlaň, letí vysokým obloukem, v letu se otáčí, odráží paprsek světla a dopadá těsně před křídovou čáru! Zalije ho příliv štěstí.
"Nevíte, že hazard je ve škole zakázaný?! Dejte to sem!"
O jedny dveře dál a dvě minuty později.
"Podívej, kolik jsem dneska zabavila céček! Vnoučata budou mít radost!"

„Splnění této práce je vaší propustkou k závěrečné zkoušce. Příslušný lektvar vám bude přidělen losem. Abychom se vyhnuli trapnému okamžiku, že některý z vás nebude k OVCím vůbec připuštěn - “ Jeho oči přistály na Potterovi. „ - povím vám něco, co nenajdete v učebnicích. Krvesytný lektvar ve své třetí fázi nesnese zrání delší než týden. Na Felix Felicis v žádném případě nesahejte rukama.“
***
Když měsíc nato odevzdával vzorek, Snape zkoumal lahvičku tak zamračeně, že Harry užuž čekal, jak si na něm ten netopýr zase smlsne.
„Sáhl jste na ten lektvar?“
„Vlastně ano,“ přiznal statečně.
„To se mi ulevilo. Takže se uvidíme u zkoušky.“

Kolem Rejska se motala spousta lidí, jak měl Žabák zjistit, jestli zrovna on má u něj šanci? Rozhodl se lovit. No, moc mu to nešlo.
"Nešel bys se mnou někdy... na... zmrzlinu?" nervózně vykoktal Žabák.
"Ani ne, teď nemám vůbec čas." odpověděl Rejsek a vůbec mu nedošlo, že to Žabák myslí jinak než obvykle. Zval ho na rande.
"Ahoj Rejsku." přišla k jeho oblíbenci Tlapka a zářivě se na něj usmála: "Nepůjdeš se mnou na Majáles?" Přihlížející Žabak rychle přiskočil. "Eeee..." ale kuráž mu došla. "My..já..s Rejskem jdeme...jdeme spolu."
Rejsek pro Žabáka prostě nebyl žádná levná kořist.

Lačně prohlížel jeden titul za druhým. Prodavač, vousatý, zjizvený Kar-galhaďan, jej sledoval s jistou netrpělivostí. Joachim litoval, že neumí kar-galhadsky lépe, ale i tak poznal, jaké poklady právě nalezl. Třeba ten spisek o snímání posmrtných masek. Byl si jistý, že něco takového ve starmelské knihovně chybí. Již měl koupené zajímavé pojednání o starších oriadských dějinách, a pokud by se mu podařilo získat nějaké knihy i u tohohle zamračeného vousáče, byla by to kořist, v niž ani nedoufal.
„Kolik?“ zeptal se.
Částku, kterou kar-galhaďan zamručel, si raději nechal zopakovat. Tak levně?!
Odcházel s pěti knihami.
Že byly kradené, se nikdy nedozvěděl.

Zalíbilo se mi tu hnedka, jak jsem do tohohle království dorazil. Našel jsem si bydlení v lese za městem a dal se do díla. Chvíli jsem se živil sám, jenže brzy se to rozkřiklo. S levnou kořistí byl konec. No, stačilo nadělat trochu rámusu a už jsem měl zajištěnej pravidelnej přísun. Idylka.
Mělo mi bejt jasný, že to dlouho nevydrží.
A taky jo, už to vypadá, že se budu muset stěhovat. Doneslo se mi, že do města přivandroval nějakej tulák. Já se teda hned tak někoho neleknu, ale tenhle se jmenuje Honza a takový jsou pro nás draky hotovej mor.

Steve seděl v rohu sedačky, nohy na stolku. Zkoušel si něco na basovku, bez komba toho ale nebylo moc slyšet. Před chvílí poslal Bruce pro pití. Ten šel ale pomalu a určitě se s někým zapovídal. Steveovi se začaly klížit oči. Nebránil se tomu, bylo už skoro ráno a byl unavený z koncertu.
Když se Bruce vrátil, Steve už spal. Opatrně tedy položil pití na stolek a naklonil se k basistovi. Odhrnul mu vlasy z čela. Kolem nikdo nebyl.Snadno tak ukořistil alespoň letmý polibek. Steve se probral, ale než se rozkoukal Bruce už seděl vedle něj a klidně popíjel.

Před takovými je třeba mít se na pozoru, i když jsou v kleci.
Jemu za klec určili jeho vlastní skleník. Klec, nebo spíš celu smrti. Odvedou ho odtud až na popravu. Stihnou to dřív, než zemře na následky starých nevyléčených ranek?
Nepřestával číhat. Nebylo pozdě na pomstu a on měl na seznamu nejméně tři jména.
Kořist dorazila sama. Nevšimla si ho. Sáhla po růži.
„Ta je moc hezká.“ řekl.
Pak stačilo jen mluvit. Uštěpačný soucit. Obvinění. Přehrávané překvapení z jejího údivu. Úžas nad její nevědomostí. Výsměšný obdiv k prohnanosti soupeřů. Závěrečné jedové bodnutí.
Nejlepší bylo, že vlastně ani nemusel lhát.

Vodník seděl na břehu a přešíval si ve světle billboardu boty podle poslední módy. Bohužel ženské, ale ne že by to na tom rybám a žábám nějak zvlášť záleželo, hlavně že to byl Blahnik. Těšil se na jinocha, který přicházel každý den k vodní hladině a místo aby si dal chladit pivo jako ostatní z vesnice, se zalíbením na sebe hleděl. Stačilo jen natáhnout ruce, cuknout a uzavřít nad chlapcem hladinu, aby neutekl. Ale ouha, to, co se vodníkovi jevilo jako laciná kořist, se ukázalo jako kardinální omyl. Narcisův hrníček zůstal prázdný, protože vodníkovi byla krása bez duše k ničemu.

Poslední paprsky slunce pronikaly skrz větve borovic, když se skupinka jezdců vydala na lov.
Jejich cílem ovšem nebyl jelen nebo kanec, ale člověk. Mladičký chlapec, syn řezníka, jež se znelíbil princi.
Velitel skupiny znal Joffreyho dost dlouho na to, aby nevěřil ani jedinému slovu vycházejícímu z jeho úst, ale on zde nebyl od toho, aby soudil. Jeho úkolem je uposlechnout rozkaz.
Na světě není spravedlnost.
Mezi stromy se mihl stín. Jezdci vyrazili za ním. Jedno máchnutí mečem a rudé kapky chlapcovy krve dopadly do trávy břehu Trojzubce tak, jako před lety rubíny z Rhaegarovy zbroje.
Utíkal, ale ne dost rychle.