DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

Skoro ani nemohli dospat, jak potřebovali být už půl hodiny před otevírací dobou před obchodňákem. Dneska nastal ten správný den. Začínal nový leták plný úžasných, skvělých a bezkonkurenčních slev. Každý týden takto čekali, s vozíky připravenými zaútočit, s holemi, kterými si vytvářeli prostor. Co na tom, že to zboží nepotřebovali, hlavně že bylo levné a mohli si ho dopřát. A když to nebylo pro ně, tak jím podarovali své blízké – děti, vnuky a vnučky, protože nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit. Byla to jedna z jejich málo radostí v životě.
Byli levnou kořistí pro marketingové strategie těchto prodejců.

Když vzal generál Kai životní energii všem mistrům kung-fu v říši duchů, Chi mistra Oogwaye pro něj byla levná kořist. S takovou mocí už se mohl navrátit zpět do světa smrtelníků.
Co vlastně chtěl generál Kai, Oogwayův dávný přítel? Zjistil, jak z čehokoli a kohokoli získat jeho Chi, jeho životní energii, a toužil po Chi celého světa, aby se stal tou nejmocnější bytostí ve vesmíru. Ale všechno na světě, je pro jednoho až příliš mnoho.
"Kdy už konečně pochopíš, že čím víc bereš, tím míň dostáváš..." byla poslední slova Oogwaye, které Kai slyšel. A jako vždy, na želví slova došlo.

Byla hezká, milá a trochu hloupá. Nechala se opíjet šampaňským, které jí Caranthir nosil a smála se všemu, co řekl nebo udělal.
Večírek skončil a Caranthir si dívku odvážel v taxíku k sobě. Potichu se protáhli domem a skončili rovnou v posteli v jeho pokoji.
Opilý a spokojený se propadal do spánku, ale dávivé zvuky jej přinutily vystřízlivět. Dívka utekla na chodbu. Rozsvítil a spatřil umělecké dílo na své posteli, které pokračovalo ven ze dveří.
„To tě přijde draho!“ zařval na celý Curufin, který stoupl do nechutné louže.
,A já myslel, že mě to povyražení přišlo levně,‘ pomyslel si Caranthir.

Theodosius Thornvald seděl nad korbílkem řídkého piva a krutě se užíral. Že opustí hrad na dobu mistrovských zkoušek, dobrá. Opravdu by nerad narazil na jistého Waterse, se kterým má nevyřízené účty.
Ale že se mu ten zpropadenec bude v Bjørkhallenu motat i po zkouškách...!
Neměl zájem se s ním utkat. Ne teď. Nejdřív na to musí někde nabrat... zdroje. Sílu.
Na vedlejší lavici seděl místní chovatel ovcí, jakýsi Agmundson. Nadával na letošní pozdní jaro, vlky, nemoci... Theodosius mu nevěnoval pozornost.
Dokud nepřišla jeho dcera. Karen.
Thornvald si olízl rty. Otočil se k ovčákovi.
„Pomoc je snadná,“ řekl. „Nebudu chtít mnoho.“

„Ahoj, strejdo,“ ozvalo se od cesty. „Netvař se tak smutně.“
„Komu říkáš strejdo,“ zavrčel na vrbě sedící vodník Matěj.
„Tobě, komu jinýmu. Já jsem Petr, tvůj synovec. Posílá mě za tebou máma. Už ses jí dlouho neozval.“
„To víš, doba je těžká. Do hrníčků nic nepřibývá, koupat se sem nikdo nechodí. Prostě ta kdysi levná kořist je pryč.“
„Matěji, ty si pořád myslíš, že dnešní holky dostaneš na pentličky, který věšíš na svoji vrbu, jak vidím. Jenže to bylo za Jiráska,“ konstatoval Petr. „A nelákej je zastaralým Haničko, dušičko. Já mám nápad, jak sem holky dostat. Pořiď si tady diskotéku!“

Múzy jsou vzývány a uctívány po staletí. Poskytují svým následovníkům inspiraci. Vedou své tvůrce k netušeným vrcholům.
A jako každý parazit, nejraději si vybírají snadnou kořist. Nedotknou se jen tak někoho. Své oběti si pečlivě vybírají, neboť některé dotyky by je stály až příliš.
Hledají ty, jejichž vnitřní svět je bohatý a pestrý. S těmi obcují a spokojeně na nich hodují a tloustnou.
Múzy jsou jako protřelí obchodníci, za plamen na oplátku dají jiskřičku.
Své polibky si múzy schovávají pro básníky a snílky. Protože právě ti jim za špetku inspirace, kterou nepotřebují, tak snadno obětují své tělo i svou duši.

Nastalo Pondělí velikonoční. Tobiáš vyprášil pomyslný kožich mamince i sestře a vyrazil činit totéž spolužačkám a kamarádkám v blízkém okolí. Tabita zatím očekávala další své koledníky.
"Tak se pochlub, chlapče, svou kořistí!" vyzývá Tadeáš synka po jeho návratu.
Tobiáš vybaluje z igelitky hromadu vajec slepičích i čokoládových a Tadeáš zhodnotí:
"To je o pět více než rozdala Tabita, to máme kladnou bilanci!"
"Tatínku, takovéto uvažování..." kárá jej Timea.
"Nemysli, ženo," odvětí Tadeáš, "mně se už dávno protiví toto pohanské, sadistické a vůbec materialistické pojetí Velikonoc. Dětem však lidové zvyky dopřeji, k tomu duchovnu musejí dozrát samy a snad jednou dozrají."

Sedmikráska je jen sedmikráska.
Trháš kvítečky s razancí slípky zobající nasypané zrní. Příliš snadná kořist.
65 sedmikrásek je věneček.
Poddajný kroužek, který uviješ s vroucným přáním najít svého milého. Pošleš ho, dívko, po proudu a bedlivě sleduješ, kde se zachytí. O kořen vrby, o vyčnívající kámen, o cokoli. Tam bude přebývat Tvůj ženich.
65 sedmikrásek nabodnutých na větev je štěstí.
Jan Karafiát, a člověk takového jména by o podobných záležitostech měl něco vědět, napsal, že sedmikráska vyroste tam, kde uhynul brouček, růžový okraj pak značí mrtvou berušku.
Aniž si to, dívko, uvědomuješ, viješ svoje štěstí na hrobech broučků a berušek.

Nakonec to byl jeho sensei, který to udělal. A všem pěkně na očích... Jako by nestačilo, co mu prováděl předtím. Nejdřív mu poskytl domov a péči, a pak mu dal pocítit svou drtivou převahu dospělého.
...A teď ho chce poslat pryč.
Chlapec s dlouhými vlasy sáhl do kapsy u kalhot. Sevřel něco malého a chlupatého, co ztratil hned po první společné noci.
"Už mi nepatříš," řekl lhostejně sensei.
"Vy jste vážně hajzl!"
Vyťal mu políček. "Zdá se, žes už zapomněl na moje lekce, Soubi-kune," řekl s dokonalým sebeovládáním.
"...Nikdy nezapomenu," sotva pohnul rozbitými rty Soubi a poprvé bez dovolení odešel.

Omladina v našem městečku nikdy nebyla žádnej výkvět ctnosti, na to už jsem si zvyknul. Nakonec se z těch drzejch fracků vždycky podařilo vykřesat jakžtakž rovný chlapy a rozjíveným holkám vštípit aspoň trošku toho kýženýho jemnocitu, bez hrubých zásahů se to ale neobešlo.
Cestou na nedělní mši jsem zmerčil u saloonu postávat hlouček Jonesových výrostků. U nohou se jim krčila učitelova dcerka Maria. Třásla se strachy.
Jeden ještě stačil vzít nohy na ramena, když mě viděl.
Ostatní viseli za spoďáry z okna saloonu až do pravýho poledne.
Ten den jsem kázání trochu protáhl.
Občas je potřeba připomenout pravidla čestnýho lovu.